Jdi na obsah Jdi na menu
 


Eckhart Tolle: Jsme určeni k probuzení?

22. 6. 2014

 

Otázka: Ahoj Eckharte. Jestliže je cílem vesmíru, aby se forma probudila, nebo aby se vědomí stalo vědomým samo sebe, proč je to tak vzácný jev? Vypadá to spíše, jako že jsme že jsme určeni k tomu, abychom se neprobudili.

 

Eckhart: (velmi nadšeně): OK, děkuji.

Jak říkáte, vypadá to, jako bychom byli určeni k neprobuzení. (Ne vy osobně.) Ale není to pravda. Jste určeni k probuzení. Stejně tak jako žalud, který spadne na zem, je určen k tomu, aby se stal dubem. A každá malá cibulka, kterou teď dáte do země, je určena k tomu, aby se stala na jaře krásnou květinou. Ale ne hned teď, protože v tomto světě, kde za světem formy leží vědomí, a samo sebe vyjadřuje nesčetnými dočasnými formami, tedy v tomto světě se vyvíjí v čase. Existuje i v jiném světě, bezčasovém. Ale v tomto světě platí čas.

Vesmír se vyvíjí od stavu jednoty do stavu mnohosti. I na této planetě je evoluce vědomí. Formy se stávají složitějšími, když se vědomí přesunuje do mnoha životných forem. Postupně dochází k rozkvětu vědomí ve vesmíru. A vy jste toho součástí. A děje se to podobně jako s tím semenem, ten proces se rozvíjí v čase. Je tady paradox.

Mimochodem, musíme být schopni přijmout paradoxy a žít s nimi. Protože pokud to není paradox, není to pravda. Mysl hledá pravdu: takhle to je, a nemůže to být obojí. Ale někteří fyzikové si začínají uvědomovat i v říši vědy: je toto částice, nebo je to vlna? Nu, záleží na způsobu, jakým se na to díváte.  Musíme tedy žít s paradoxem. A paradox také platí tehdy, když mluvíme o nalezení bezčasové dimenze v sobě samém, když se do ní probouzíme. Já někdy říkám, když začínám přednášku: Jsme tady na dvě hodiny, abychom v nich nalezli bezčasovost  v sobě samých. (:-)) V tom můžete vidět ten paradox. Lidé říkají: Co tím myslíte? Proč potřebujeme dvě hodiny, abychom našli bezčasovost v sobě? Ale je to tak.

Okamžik seberealizace je samozřejmě bezčasový. Ale realizace bezčasovosti, ve vašem životě stále přítomná, potřebuje čas k probuzení. Probudit se trvá nějaký čas. Ale vy jste jako budík: už jste nastaveni, abych to trochu zjednodušil. Byli jste stvořeni, abyste v pravou chvíli začali zvonit. Všechno, co víme, je, že nevíme  kdy. Ale jakmile začnete zvonit, uvědomíte si, že čas nebyl nikdy reálný. A můžete si dokonce pomyslet: Musel jsem opravdu projít vším tím časem? Ale tak to je. Takže zde se věci vyvíjejí v čase, a každý člověk je, jako semeno, vlastně už víc než semeno, určen k probuzení.

Proto jsme tady, abychom to vyjádřili, abychom byli pro to hybnou silou. A nyní se to začíná stávat stále častěji. V minulosti to bylo výsadou velmi málo jednotlivců, i když sem tam vždy nějací byli, ale dnes prochází procesem probuzení mnohem více lidí. A pro mnoho lidí je to proces. Proces znamená: probudíte se, a pak jdete zpátky. Zpátky do času. Proto to zabere čas. A pak něco přijde … ach, to je nádhera, žádné problémy, klid, pocit života, přítomnost, hlubší vztahy mezi formami, vidění esence života, všech forem života. A pak se něco stane, hustota se vrátí zpět, sen forem přijde zpět, a vy zase upadnete do spánku. Je to jako když spíte a něco se vám zdá, pak se probudíte, a pak vás zase přemůže spánek. (:-))))

Mají to i psi, když se dívám na svého psa  … kdoví co se děje v psím snu, asi je to podobné lidským snům, i když pes má asi jiné starosti, kosti, jiné psy. Takže se to postupně střídá: bezčasovost a návrat do času. Vzácně se stane, že se jednotlivec probudí najednou a už neupadne do identifikace s formou, myšlenkami a tak dále. Někdy se to stane, ale většinou je to proces. Takže si užívejme ten proces, a čím více se ptáte, proč to trvá tak dlouho, tím více jste v říši času. Ono to vlastně nemusí trvat dlouho, můžete si to uvědomit právě teď, ale když si uvědomíte pozadí svého života, vidíte, že to může zabrat nějaký čas.

 

Otázka: „Takže postupný proces je v pořádku? Vědomí to chápe, že to jde pomalu?“

 

Ano. Vědomí chce zakusit samo sebe jako formu, řekněme, že vesmír chce zřejmě zakusit sám sebe jako formu, protože to je to, co se právě děje. Vesmír vytváří formy. Vyjadřuje sám sebe skrze formy, jako formy. Je to pohyb vesmíru směrem ven. A to je sen: vesmír sní ten sen. Vesmír to miluje. A pak přijde probuzení uprostřed snu. A to je uvědomění si zdroje. Odkud vše pochází.

Je to cesta domů, k neprojevenému, bezčasovému, před Velkým třeskem. K nicotě, kterou žádný fyzik nemůže pochopit. Ani tam nejde, protože nemůže. Na otázku, co bylo před Velkým třeskem, je odpověď „nic“. Celý vesmír vzešel z ničeho. A to samozřejmě největší fyzikové nemohou pochopit. Mysl každého fyzika se zastaví před momentem Velkého třesku. Nemohou jít dál za něj, musí se zastavit, jinak by se museli zbláznit. (:-)) Protože tam se dotýkáme neprojeveného, bezčasového, věčného, prázdnoty, nicoty, což je současně plností, která nemůže být popsána žádnými slovy. To je to, co leží za vesmírem. A nikdy to nezmizí. Je to stále podstata každé životní formy. Prázdnota, ne-forma.

Buddhisté tomu říkají prázdnota ležící za všemi věcmi. Forma, a prázdnota. Prázdnota je pro mě trochu zavádějící pojem. Jde vlastně o neexistenci formy. Ale duch z ní opět něco udělá. Je to něco, co absolutně nemůže být pojmenováno. Jak říká učení tao, ve chvíli, kdy to pojmenujete, to ztrácíte. Není to ono. Může to být poznáno pouze tehdy, když mysl zastaví a uvědomí si, že to co zůstává, je světlo vědomí. To, v čem se objevuje vše ostatní. Já jsem to.

Takže existuje cesta vesmíru ven, do formy, do snu o formě, a potom je tu probuzení do toho,  kdo jsem, protože já jsem vesmír. (Vy jste také vesmír, ale mluvím o tom hlavně v já-formě.) Takže Já jsem vesmír. A pak najednou poznám sám sebe ve své podstatě. Jdu domů, ke svému původu. Ke svému životu bez formy, kterým jsem. A pak se vesmír změní. Já zažívám vesmír, moment, kdy poznám sám sebe jako bez formy, jsem doma, a současně probíhá i sen o formě.

Ale sen o formě se změní. Když už nejste v něm ztraceni, můžete si opět užívat sen o formě, a dokonce se stát velmi mocnými spolutvůrci tvůrčího procesu. Naučíte se – už to vlastně děláte teď – vytvářet formu prostě jen myšlením, přivádět formu k bytí. Ale nemůžete to dělat plně, dokud nejste skutečně zakořeněni v ne-formě. Tam už nepůsobí ego, a tehdy vás ne-forma může použít, vaši formu, aby sama sebe vyjádřila skrze vás.

Přijde čas, kdy lidé budou moci vytvářet jakékoli formy, vnější formy, prostě pomocí myšlenky. Myšlenka je kreativní. Spíše než abyste měli mysl, která vás rozptyluje, můžete prostě využít její sílu. Pokud jste zakotvení v beztvarém vědomí. Ona ji může využít skrze vás.

Samozřejmě ironií je, že když jste hluboce zakořeněni, je toho velmi málo, co byste jako lidé chtěli tvořit. Když jste hluboce spojeni, už vám není třeba mnoho formy. (:-))) Takže, když jste schopni tvořit jakoukoli formu chcete, využijete to jenom příležitostně, není toho už tolik, co potřebujete. Beztvaré probuzení do bezčasovosti ve vás. Probuzení do beztvarosti ve vás.

To se nyní děje na planetě, a zrychluje se to. Nemám ani tušení, jestli se probudí celé lidstvo, nebo část lidstva, nebo se probudí určité procento a pak za sebou přitáhne zbytek, nebo se lidstvo rozdělí do různých dimenzí, nebo druhů. To všechno nepotřebujeme vědět. Ale jsme součástí rozsáhlého, velmi rozsáhlého rozpínání kosmických proporcí, a čím více mu budeme otevřeni a budeme to vědět, tím rychleji to v tomto světě času proběhne. Ve světě času propukne bezčasovost. Možná to rozpustí celou tuto dimenzi. Nechci příliš spekulovat. „Kurz zázraků“ například ukazuje na možnost, že vesmír, jako forma snu, se úplně rozpustí. Nepotřebujeme o tom spekulovat, protože je to velmi jednoduché. Probudit se, disidentifikovat se od formy, být světlem, kterým jsme.

To, co řekl Ježíš: „Já jsem světlo světa“, může být velmi mocným ukazatelem, který je možno někdy použít. Je to samozřejmě jenom myšlenka, ale je to myšlenka, která ukazuje na realitu ležící za vším. Je to taková mantra. „Já jsem světlo světa“. Když si to sem tam řeknete, potom už není dál na co myslet. Protože když přijdou ještě myšlenky, pak nejste světlo světa, ale jste někdo nebo něco. Já jsem světlo světa, světlo, v němž se objevuje tento prostor, světlo, v němž se objevuje každá myšlenka, kde vzniká. Nepotřebujete mít pojem, který byste použili sami na sebe, abyste vyjádřili, kdo jste. Musíte se cítit pohodlně s myšlenkou, že nevíte, kdo jste, pojmově. „Já jsem světlo světa“ vlastně nic neříká., nevysvětluje vám, kdo jste. Je to pomocný ukazatel, nic víc. Není to vysvětlení. Jako vysvětlení to není moc užitečné, ale jako ukazatel je to velmi mocné.

 

Úryvek z přednášky zveřejněné v květnovém vydání ET TV.

 

Převzato z http://dotekticha.blogspot.ie/2011/05/jsme-urceni-k-probuzeni.html