Jdi na obsah Jdi na menu
 


Fragmenty z interview Eckharta Tolleho s Paulou Coppel pro Unity Magazine

11. 10. 2011

 

Paula Coppel: V knize Moc přítomného okamžiku jsi popsal svoji osobní dramatickou zkušenost duchovního probuzení. Co přesně myslíš, že se ti tenkrát přihodilo?

Eckhart Tolle: Po řadu let jsem žil hluboce ztotožňován se svým myšlením a bolestivými nepříjemnými emocemi, které jsem v sobě nashromáždil. Veškerá má myšlenková činnost měla převážně negativní směřování, podobně jako i mé pojetí sebe sama, ačkoliv jsem se navenek snažil sobě i světu tvrdou prací dokázat, že jsem k něčemu dobrý. Třebaže jsem však na akademické půdě dosáhl úspěchu, těšilo mě to tak dva tři týdny a poté se o slovo znovu přihlásila deprese a úzkost.

Oné noci jsem se vymanil z mého ztotožnění se s tímto nepříjemným snem myšlenek a zraněných citů. Noční můra se stala až tak nesnesitelnou, že to vyvolalo oddělení vědomí od ztotožnění se s formou. Probudil jsem se a náhle si uvědomil sebe sama jako „já jsem“, rozhostil se ve mne hluboký mír.

Paula Coppel: Také jsi uvedl, že tomu předcházela postupně krystalizující myšlenka, že: „Už to sám se sebou nedokážu déle vydržet.“ Řekni nám o tom.

Eckhart Tolle: Ano. Je pozoruhodné, že první krok za myšlenky byl ve skutečnosti iniciován myšlenkou samou. V ten okamžik se mé vědomí zaměřovalo na myšlenku „(já) už to se sebou nedokážu vydržet“ a uvědomil jsem si tak, že tu teda musíme být dva -„já“ a druhé já, „se kterým už nedokážu žít“. A z toho vzešla další nepatrná myšlenka: „Kdo je teda tím já, které již dále nesnesu?“ Odpověď se však neobjevila, byla to jen poslední otázka. Potom už to bylo jedno. Tento mír změnil i mé vnímání světa forem, tedy vnějšího světa. Když jsem se druhého dne probudil, vše bylo překrásné, jakoby intenzivně živoucí a mírumilovné.

Zbaví-li se člověk nazírání věcí skrze svůj starý filtr podmiňování minulostí a konceptualizace, může pociťovat vesmír jako neskonale živý. Dokonce i tzv. neživé věci – často si vezmu nějaký malý předmět a jen se tak na něj dívám a vnímám, že je živý. Fyzikové vám potvrdí, že to, co označujeme za neživou hmotu, není ve skutečnosti ani trochu mrtvé. Vše je intenzivně žijícím energetickým polem. Tato živost je však pouze aspektem živosti či života, kterým jsem.

Paula Coppel: Žiješ i nadále ve stavu blaženosti a míru, který jsi pocítil během tohoto probuzení?

Eckhart Tolle: Ano, v základě je tento mír neustále přítomen. Co se mění, je jeho intenzita. Na počátku to byla po velmi dlouhou dobu – týdny, měsíce, roky – velice intenzivní zkušenost. Jednalo se o určitý druh blaženosti, avšak bylo to blažeností pouze v porovnání s tím, co bylo předtím. Nyní je mi tento mír normálním stavem. Když se blaženost stane běžnou věcí, není to už vlastně blaženost, je to prostě mír.

Paula Coppel: Tvé probuzení se odehrálo dramaticky a stalo se trvalým. Většina z nás se také pokouší dostat se tam najednou. Neustále však sami sebe musíme přistihovat při tom, že něco posuzujeme či že naše jednání vychází pouze z ega, a pak se snažíme to korigovat. Musíš se i ty takto upomínat, anebo žiješ kontinuálně ve vyšším vědomí, aniž bys musel provádět nějaké podobné zásahy?

Eckhart Tolle: No, trvalo to hezkých pár let, než se transformace úplně integrovala do mého života. On ze začátku pokračoval na vnější úrovni úplně stejně, jako by se ani nic moc nestalo, třebaže něco se změnilo. Život mi naplňovaly různé věci a události, kterých se mi podařilo dosáhnout bez jakékoliv námahy. Někdy to byly maličkosti, někdy události většího významu. Pořád jsem však pokračoval ve svém starém životě a věřil jsem, že mojí cestou je akademická práce.

Byl jsem přijat na postgraduál v Cambridge, opět aniž bych musel vyvíjet větší úsilí, a na nějaký čas jsem z toho cítil radost. Pak jsem ale začal pociťovat stále rostoucí tíhu, protože všichni tam žili jen ve své hlavě a skrze ego. Takže to zabralo pár let, než jsem si byl ochoten připustit, že „tohle není to místo, kde mám být“. V to období jsem se znovu ocitl blízko propasti zármutku. Musel jsem se bezpodmínečně dostat zpátky do prožívání přítomnosti. Bylo to, jako by mě mysl tahala za rukáv a snažila se mě strhnout: „Pojď, tudy se dostaneme ke smutku a lítosti.“ A já se musel držet a pevně oponovat: „Ale ne, tam já nejdu.“

Paula Coppel: Zahrnuje tvoje duchovní praxe i meditaci či modlitbu, anebo se jedná více o samotný stav bytí?

Eckhart Tolle: Podobá se více stavu bytí. Nemodlím se pro nic, ale dříve jsem párkrát používal různé afirmace. Ty jsou trochu samotným dosažením, o které usilujeme, protože na určité úrovni se již vždy naplnily.

Například před tím, než vznikla Moc přítomného okamžiku, jsem měl vizi, že jsem tuto knihu již napsal a že ovlivnila celý svět. Cítil jsem, že už byla tajemným způsobem nějak součástí Projevu. Namaloval jsem na kus papíru kruh a tam stálo „kniha“. Pak jsem začal psát něco o tom, jaký dopad tato kniha má na celý svět, jak ovlivňuje můj život a životy jiných lidí, jak je překládána do mnoha jazyků a hovoří ke stovkám a tisícům lidí. Avšak to jsem nenakreslil – protože jsem si přál, aby se to stalo. Bylo to, jako bych na papír popisoval něco, co už se vlastně na určité úrovni reality odehrálo. Myslím, že někteří by to nazvali zhmotňováním či vizualizací (zákon dokonalého uskutečnění, jak to nazýváme a vyučujeme na kurzech integrální jógy – pozn. red.). Nefunguje to moc dobře, když chováte pocit, že aby se to mohlo uskutečnit, je třeba k tomu něco přidat nebo to nějak přitáhnout. Nejsilněji to účinkuje, pokud víte, že na určité skryté úrovni existence je to již realitou. Už to existuje. A když si zcela připustíte, že je to skutečnost, pocítíte nenadále sílu dané věci. V takovém stavu už není rozdílu mezi pocity, který ve vás probudí nález mapy pokladu a toho, když se takový poklad skutečně manifestuje v Projevu.

Pokračování rozhovoru najdete zde: http://www.jogin.cz/O-duchovnim-probouzeni-interview-s-Eckhartem-Tollem/

 

 
 
 

Převzato z : www.jogin.cz