Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moc přítomného okamžiku

 

 

(výpisky)

Jste tady, abyste pomohli naplnit božský smysl vesmíru. Tak důležití jste!

Osvícení je dostupné tady a teď. Člověk je schopen žít bez utrpení, strachu a neurózy. Musíme však pochopit, že jsme tvůrci své bolesti; naše problémy způsobuje naše vlastní mysl, nikoli druzí lidé, nikoli „okolní svět“. Naše vlastní mysl, která se téměř bez ustání zabývá minulostí, a která má strach z budoucnosti. Naší největší chybou je, že se ztotožňujeme se svou myslí...

Známý francouzský experiment z roku 1982 ukázal, že dvě kvantové částice, které byly jednou spojeny, zůstávají v jakémsi spojení, ikdyž jsou později odděleny nesmírnou vzdáleností. Když se změnila jedna částice, okamžitě se změnila i druhá. Vědci nevědí jak se to děje, ale někteří teoretici říkají, že k tomuto spojení dochází skrze brány do vyšších dimenzí.

Později mi občas někdo řekl: „Chtěl bych to, co máš ty. Můžeš mi to dát, nebo mi aspoň ukázat, jak to získat?“ Na to jsem odpovídal: „Už to máš. Ale neuvědomuješ si to, protože tvá mysl je příliš hlučná.“

Nic se nikdy nestalo v minulosti; všechno se stalo v přítomném okamžiku. Nic se nikdy nestane v budoucnosti; všechno se stane v přítomném okamžiku. To co považujete za minulost, je vzpomínka na dřívější přítomný okamžik, vzpomínka uložená ve vaší mysli. Když hovoříte o minulosti, aktivujete své vzpomínky – a děláte to v přítomném okamžiku. I budoucnost je přítomný okamžik, jejž si představujete ve své mysli. Až přijde, bude to přítomný okamžik. Když přemýšlíte o budoucnosti, děláte to v přítomném okamžiku. Je tedy naprosto jasné, že minulost ani budoucnost nemají žádnou vlastní existenci.

Většina lidských vztahů je založena na interakci lidských myslí, nikoli na komunikaci lidských bytostí. Proto je v lidských vztazích tolik konfliktů. Dokud jste ovládáni svou myslí, nevyhnete se problémům. Spojení s vnitřním tělem vytváří volný prostor, v němž lidské vztahy mohou vzkvétat.


Vztahy plné lásky a nenávisti

Pokud nežijete v přítomnosti, všechny vaše vztahy, zejména partnerské, jsou dysfunkční. Nějakou dobu vám mohou připadat dokonalé, ale tuto zdánlivou dokonalost brzy naruší hádky, konflikty, nespokojenost a stále častější projevy citového nebo fyzického násilí. Vaše láska se pak změní v nepřátelství a nenávist. To je považováno za normální. Váš partnerský vztah kolísá mezi láskou a nenávistí a působí vám bolest a utrpení. Partneři si na tyto střídavé cykly obvykle zvyknou. Jejich dramatický vztah je naplňuje pocitem života. Když však negativní cyklus začne převládat, partnerský vztah se nakonec zhroutí.

Můžete se domnívat, že kdybyste dokázali eliminovt negativní a destruktivní cykly, váš vztah by se zlepšil – ale to není možné. Polarity jsou vzájemně závislé. Nemůžete mít jedno bez druhého. Pozitivní v sobě obsahuje negativní. Oba protiklady jsou aspekty téže dysfunkčnosti. Hovoříme o tom, čemu se říká romantický vztah, nikoli o skutečné lásce, která neobsahuje žádný protiklad, neboť vychází ze sféry mimo mysl. Taková láska je velice vzácná – stejně vzácná jako opravdu vědomá lidská bytost. Nicméně prchavé okamžiky opravdové lásky můžeme prožít, kdykoli dojde k přerušení proudu myšlení.

Je samozřejmě snazší rozpoznat zdroj negativity v partnerovi než v sobě. Negativní emoce se projevují v mnoha podobách: sobeckost, žárlivost, snaha ovládat, potřeba mít pravdu, tendence kritizovat, obviňovat, atd.

Na druhé straně svého partnera „milujete“. To je zpočátku velice uspokojující. Cítíte se plni života. Vaše existence má smysl, protože vás někdo potřebuje. Když jste s partnerem, cítíte se naplněni. Tento pocit může být tak intenzivní, že zbytek světa ztrácí význam.

Ale možná jste si všimli, že se na partnerovi stáváte závislými. Partner na vás působí jako droga. Jste-li spolu, cítíte se dobře, ale už pouhé pomyšlení, že byste mohli být sami, ve vás probouzí žárlivost – strach ze ztráty. Když vás partner opustí, může to vést k intenzivnímu nepřátelství nebo k hlubokému zármutku. Láskyplná něha se může změnit v nenávist nebo zoufalství. Kam se poděla vaše láska? Může se láska změnit v jediném okamžiku ve svůj opak? A byla to vůbec láska? Nebyla to pouhá závislost?

Závislost a hledání celistvosti

Romantické vztahy jsou tak intenzivní a vyhledávané zážitky, protože člověku nabízejí osvobození od hlubokého pocitu strachu a neúplnosti, který je součástí neosvícené lidské situace. Tato situace má svou tělesnou i duševní dimenzi.

Na tělesné úrovni nejste nikdy úplní. Jste buď muž, nebo žena, což znamená, že jste polovinou celku. Ta této úrovni se touha po celistvosti projevuje jako vzájemná přitažlivost mezi mužem a ženou. Je to nepřekonatelná touha po spojení s opačnou energetickou polaritou. Koženem této tělesné touhy je touha duchovní: touha po návratu do stavu jednoty. Na tělesné úrovni dosáhnete této jednoty sexuální spojením. Proto je sexuální styk tím nejkrásnějším zážitkem, jejž vám tělesná sféra může nabídnout. Nicméně sexuální spojení je jen prchavým okamžikem blaženosti. Pokud jej nevědomě hledáte jako prostředek k dosažení spásy, hledáte jednotu ve sféře formy, kde ji nelze najít.

Na duševní úrovni je pocit neúplnosti ještě silnější než na úrovni tělesné. Dokud se ztotožňujete se svou myslí, odvozujete své já z vnějšku. Jinými slovy, vaše totožnost je založena na věcech, které nemají nis společného s tím, čím skutečně jste. Ztotožňujete se se svým majetkem, vzhledem, společenským postavením, vírou, úspěchy a neúspěchy atd. Toto falešné, myslí utvářené já neboli ego je zranitelné a neustále hledá něco nového, s čím by se mohlo ztotožnit, aby mělo pocit, že vůbec existuje. Nic mu však nemůže dát trvalý pocit naplnění.

Když navážete intimní vztah, zdá se vám, že jste našli odpověď na všechny problémy svého ega. Všechno ostatní, s čím jste se ztotožňovali, ztrácí svou důležitost. Veškerá vaše pozornost je teď soustředěna na člověka, kterého milujete.

.........

Jestliže oba dva prožíváte jak „lásku“, tak její opak, pravděpodobně si pletete lásku se závistí na partnerovi. V jednom okamžiku můžete partnera milovat, a v druhém ho můžete nenávidět. Skutečná láska nemá protiklad. Má-li vaše „láska“ protiklad, pak to není láska, nýbrž potřeba s někým se ztotožnit. Je to náhražka spásy pro vaše ego, a vašemu egu to jako spása připadá – alespoň určitou dobu.

Ale po nějakém čase váš partner přestane uspokojovat vaše potřeby, nebo lépe potřeby vašeho ega. Vrátí se pocity strachu, bolesti a neúplnosti, které jsou základní součástí egoického vědomí a které byly přechodně zastíněny vaším „milostným vztahem“. Jako při každé drogové závislosti se cítíte dobře, když droga působí, ale vždycky přijde doba, kdy působit přestane. Když se vaše bolestné pocity vrátí, prožíváte je mnohem intenzivněji, a navíc věříte, že za to může váš partner.

........

Každá závislost je způsobena nevědomým odmítáním vyrovnat se s vlastní bolestí. Každá závislost začíná a končí bolestí. Ať jste závislí na čemkoli, užíváte to k utišení bolesti. Proto je v intimních vztazích tolik bolesti. Intimní vztahy probouzejí bolest a utrpení, jež v sobě už máte. To dělá každá závislost. Každá závislost dosáhne stadia, v němž přestane fungovat, a pak cítíte bolest mnohem intenzivněji než předtím.

Protože lidé snaží uniknout z přítomnosti a hledají spásu v budoucnosti. Kdyby jen věděli, jak snadné je žít v přítomném okamžiku, který rozpouští minulost a její bolest. Kdyby jen věděli, jak blízko jsou ke své vlastní realitě, jak blízko jsou k Bohu. Vyhýbat se intimním vztahům ve snaze vyhnout se bolesti však také není řešením. Bolest už existuje. Tři neúspěšné partnerské vztahy během tří let vás dovedou k probuzení spíš, než tři roky strávené na opuštěném ostrově nebo v uzavřené místnosti.

Od návykového k osvícenému vztahu

Můžeme změnit návykový vztah ve vztah opravdový?

Ano, můžete. Klíčem je vědomá přítomnost v každém okamžiku. Abyste mohli opavdu milovat, musíte žít v přítomnosti a nesmíte se ztotožňovat se svým myšlením, ani se svým emočním tělem. Svoboda, spása a osvícení spočívá ve vašem uvědomění, že jste Bytím pod povrchem myšlení, tichem pod povrchem duševního šumu a láskou a radostí pod povrchem bolesti. Přestat se ztotožňovat s emočním tělem znamená uvědomit si bolest, a tím ji překonat. Přestat se ztotožňovat s myšlením znamená být tichým a nezaujatým pozorovatelem vlastních myšlenek a chování.

Jestliže se přestanete ztotožňovat se svou myslí, mysl ztratí svou nutkavou potřebu odmítat realitu, což je příčinou všech konfliktů a bolesti. Jakmile přijmete to, co je, osvobodíte se z područí mysli. Připravíte podmínky pro lásku, radost a klid. Nejdříve přestanete odsuzovat sebe, pak přestanete odsuzovat partnera. Nejlepším katalyzátorem změny v partnerském vztahu je úplné přijetí partnera se všemi jeho vlastnostmi. Tím překročíte hranice svého ega. Přestanete být obětí nebo pachatelem, žalobcem nebo obžalovaným. Přestanete být vtahováni do nevědomých problémů partnera, takže je přestanete posilovat. Pak se buď rozejdete – s láskou -, nebo budete žít společně v přítomnosti – ve sféře Bytí. Může to být tak jednoduché? Ano. Tak je to jednoduché.

.........

Láska není vybíravá, stejně jako není vybíravé sluneční světlo. Láska nikoho nevylučuje. Výlučnost je „láskou“ k egu, nikoli láskou k Bohu. Lásku ovšem necítíme ke všem lidem stejně. Cítíte-li k někomu intenzivní lásku a on ji opětuje stejně intenzivně, lze říci, že máte milostný poměr. Nicméně pouto, které vás spojuje s milencem, je totéž pouto, které vás spojuje se všemi ostatními lidmi, ptáky, stromy a květinami. Rozdíl je pouze v intenzitě.

Dokonce i v návykových vztazích jsou okamžiky, kdy cítíte něco reálného, něco, co překračuje vaše návykové potřeby. V takových okamžicích je činnost vaší mysli utlumena a vaše emoční tělo spít. To se někdy stává během sexuálního aktu, nebo když jste svědky narození dítěte, nebo v přítomnosti smrti nebo těžké nemoci – v jakékoli situaci, jež činí mysl bezmocnou. V takových okamžicích se projevuje vaše Bytí, které je obvykle pohřbeno pod vaší myslí. V takových okamžicích jste schopni komunikace.

Skutečná komunikace je spojení – realizace jednoty, jíž je láska. Takové stavy jsou přechodné, pokud nejste schopni zůstat soustředěni v přítomnosti. Jakmile se necháte ovládnout svou myslí, přestanete být sami sebou a začnete opět hrát role, které posilují vaše ego. Jste opět lidskou myslí, která předstírá, že je člověkem, zatímco hraje drama nazývané „láska“.

.........

Partnerské vztahy jako duchovní cvičení

Zatímco egoistické vědomí a všechny společenské, politické a ekonomické struktury, jež toto vědomí vytvořilo, procházejí posledním stadiem zhroucení, vztahy mezi muži a ženami odrážejí stav hluboké krize, ve které se lidstvo nachází. Jelikož se většina lidí stále víc ztotožňuje se svou myslí, vztahy mezi lidmi jsou zakořeněny v Bytí a stávají se zdrojem bolesti.

Lidé žijí sami, protože nejsou schopni navázat skutečný partnerský vztah, nebo nejsou ochotni opakovat šílené chyby ze svých minulých vztahů. Někteří lidé jsou z jednoho vztahu do druhého ve snaze najít naplnění skrze spojení s opačným pohlavím. Jiní lidé zůstávají v disfunkčních vztazích kvůli dětem nebo ze strachu, aby nebyli sami, nebo prostě ze zvyku.

Nicméně každá krize představuje nejen nebezpečí, ale také příležitost.

..........

Lidstvo se musí vyvíjet, protože jinak nemůže přežít. To ovlivňuje všechny aspekty vašeho života, zejména vaše partnerské vztahy. Nikdy v historii nebyly lidské vztahy tak problematické a konfliktní jako dnes. Pravděpodobně jste si všimli, že lidské vztahy tu nejsou proto, aby vás učinily šťastnými. Hledáte-li spásu v partnerských vztazích, budete znovu a znovu zklamáni. Partnerské vztahy vám nabídnou spásu jedině když si uvědomíte, že jsou tu proto, aby vás učinily vědomými, nikoli šťastnými. Teprve pak se spojíte s vyšším vědomím, které se chce zrodit v tomto světě. Nevzdáte-li se starých způsobů myšlení, váš život bude plný bolesti, násilí, zmatku a šílenství.

Kolik lidí je zapotřebí k tomu, aby se z vašeho života stalo duchovní cvičení? Nedělejte si starosti o svého partnera. Duševní zdraví – vědomí – může vstoupit do tohoto světa jedině skrze vás. Chcete-li dosáhnout osvícení, nemusíte čekat až se lidstvo uzdraví, až se druzí stanou vědomými. Mohli byste totiž čekat donekonečna. Neobviňujte jeden druhého. Jakmile začnete argumentovat, ztotožňujete se s názorem, ale neobhajujete tím jen názor, ale také své já. Jste ovládáni svým falešným já. Stali jste se nevědomými. Někdy je vhodné uporoznit partnera na určité aspekty jeho chování. Jste-li velice bdělí, velice soustředění v přítomném okamžiku, můžete to udělat, aniž partnera obviňujete nebo odsuzujete.

.........

Jestliže se váš partner stále ještě ztotožňuje se vou myslí a emočním tělem, bude to pro něho velmi náročné. Není totiž snadné žít s osvíceným člověkem. Nebo lépe, je to tak snadné, že to ego považuje za ohrožení své existence. Nesmíme zapomínat, že ego potřebuje problémy, konflikty a „nepřátele“, aby posílilo svůj pocit odloučenosti, na níž závisí jeho totožnost. Mysl neosvíceného partnera bude hluboce nespokojena, protože nikdo nebude odporovat jejím zafixovaným názorům, což je samozřejmě oslabí. .........

Počet žen, které dnes dosahují plného vědomí, je vyšší než počet mužů a stále se zvyšuje. Muži nakonec tohoto stavu také dosáhnou, ale ještě dlouho bude existovat rozdíl mezi vědomím mužů a žen. Ženy se vracejí ke své přirozené funkci: být mostem mezi hmotným světem a neviditelným Bytím, mezi tělesností a duchovností. Hlavním úkolem žen je transformovat své emoční tělo.

Ačkoli si to nemusíte uvědomovat, v každé negativní zkušenosti se skrývá hluboké ponaučení. Dokonce i krátká nemoc vám může ukázat, co je ve vašem životě reálné a co je nereálné, na čem záleží a na čem nezáleží.

Z vyššího hlediska jsou životní podmínky vždycky pozitivní. Přesněji řečeno: nejsou ani pozitivní, ani negativní. Jsou prostě takové, jaké jsou. Jestliže plně přijímáte realitu – což je jediný rozumný přístup -, není ve vašem životě nic „dobrého“ ani „špatného“. Existuje jen vyšší dobro, které obsahuje všechno „špatné“.

To mi připadá jako odmítání reality a sebeklam. Když se mi stane něco strašného, mohu sice předstírat, že to není špatné, ale faktem zůstává, že to špatné je. Tak proč to popírat?

Nic nepředstírejte. Prostě přijímáte situaci takovou, jaká je. To je všechno. Tím překročíte hranice mysli, která vytváří polaritu negativního a pozitivního. Přijetí reality je základním aspektem odpuštění. Odpouštět přítomnosti je ještě důležitější než odpouštět minulosti. Když odpouštíte každému okamžiku – když mu dovolíte být tím, čím je -, nedojde k nahromadění zášti, kterou je nutno odpustit později.

Kdykoli se setkají dvě ega, dojde k nějakému dramatu. I když žijete úplně sami, stále si vytváříte nějaké drama. Když se litujete, je to drama. Když máte výčitky svědomí, je to drama. Když dovolíte minulosti nebo budoucnosti, aby zastínila přítomnost, vytváříte psychologický čas – který je nutným předpokladem dramatu. Kdykoli odmítáte přítomný okamžik, vytváříte drama.

Většina lidí své životní drama miluje. Jejich drama je jejich totožností. Jejich ego řídí jejich život. Dokonce i jejich – obvykle neúspěšná – snaha vyřešit své životní problémy je součástí ega. Tito lidé rozhodně nechtějí své drama ukončit. Dokud se ztotožňují se svou myslí, mají největší strach z vlastního probuzení.

Přijímáte-li přítomnou realitu, skončí veškerá dramata ve vašem životě. Nikdo vás nemůže přimět ani k hádce, ať se snaží sebevíc. S vědomým člověkem se nemůžete hádat. Hádka předpokládá ztotožnění s vlastním postojem i s resistencí vůči postoji druhého. Následkem toho se polární protiklady vzájemně posilují. To jsou mechanismy nevědomí. Žijete-li v přítomnosti, můžete obhájit svůj názor, aniž druhého napadáte. Takže nemůže dojít k dramatu.

Jsou cykly úspěchu, kdy se vám všechno daří, a cykly neúspěchu, kdy se vám všechno rozpadá pod rukama, a vy se toho musíte vzdát, abyste uvolnili prostor pro vznik nových věcí. Jestliže se tomu bráníte, znamená to že odmítáte jít s proudem života, a proto budete trpět.

Z hlediska mysli je vzestupný cyklus dobrý a sestupný cyklus špatný. Růst je obvykle považován za pozitivní, ale nic nemůže růst věčně. Kdyby měl růst pokračovat věčně, stal by se nakonec destruktivním. Rozklad je předpokladem nového růstu. Jedno nemůže existovat bez druhého.

Pro duchovní realizaci je sestupný cyklus naprosto nutný. Aby vás začala přitahovat duchovní dimenze, musíte mít velký neúspěch, nebo zakusit velkou bolest. Nebo se váš úspěch musí stát bezvýznamným.

Mnoho lidí si nikdy neuvědomí, že nemůžeme najít „spásu“ v ničem z toho, co děláme nebo vlastníme. Ti, kteří si to uvědomuní, často trpí depresemi: jestliže v ničem nemůžeme najít skotečné naplnění, proč se o to snažit? To si musel uvědomit onen starozákonní prorok, když řekl: „Viděl jsem všechno co se děje pod sluncem, a všechno je marnost a honba za větrem.“ Když se dostanete do tohoto bodu, jste krok od zoufalství – ale také krok od osvícení.

Negativní emoce jsou naprosto nepřirozené, neboť znečisťují vaši duši. Existuje hluboká spojistost mezi znečišťováním přírody a negativitou, která se nahromadila v kolektivní duši lidstva. Kromě člověka žádná jiná životní forma na této planetě nezná negativitu...

Známky neurotického chování občas projevují pouze zvířata, která žijí v úzkém kontaktu s lidmi.

Než se stal velkým zenovým mistrem, hledal Banzan dlouho osvícení, sle to mu stále unikalo. Pak jednoho dne na tržišti uslyšel rozhovor mezi řezníkem a jeho zákazníkem. „Dejte mi nejlepší kus masa, jaký máte,“ řekl zákazník. Řezník odpověděl: „Každý kus masa, který mám, je nejlepší. Nemám žádný jiný.“ V tu chvíli dosáhl Banzan osvícení.

Vidím, že čekáte na nějaké vysvětlení. Když přijímáte, co je, každý kus masa - každý okamžik – je nejlepší. To je osvícení.

Jedním z nejúčinnějších duchovních cvičení je meditace o smrtelnosti všech hmotných forem včetně vaší vlastní. Zemřete předtím než zemřete. Uvědomte si to. Vaše hmotná forma umírá. Pak přijde okamžik, kdy umřou také všechny myšlenkové formy. Vaše božská podstata však žije. Zářivá, plně vědomá. Nic reálného nikdy nezemřelo. Umírají jen jména, formy a iluze.

Máte-li potřebu zmírňovat utrpení na tomto světě, je to velice ušlechtilé, ale budete-li se zaměřovat výhradně na vnější svět, setkáte se s nezdarem a zklamáním. Bez hluboké transformace lidského vědomí je utrpení světa bezednou propastí. Proto nebuďte ve svém soucitu jednostranní. Soucit s utrpením druhých a touha pomáhat musí být v rovnováze s hlubším uvědoměním si věčné povahy života a iluzornosti veškeré bolesti.

Dokud nežijete v přítomném okamžiku vědomě, duchovní dimenze se nestane živoucí realitou ve vašem životě. Můžete o ní číst, přemýšlet, mluvit nebo psát knihy, ale to na věci nic nezmění... ... Duchovní energie vstoupí do našeho světa teprve tehdy, až se vzdáme přítomnému okamžiku. Duchovní energie nepůsobí utrpení lidem ani ostatním životním formám na této planetě...

... Lidé, kteří jsou stále ještě ovládáni energií mysli, si neuvědomují existenci duchovní energie. Tato energie patří do jiného řádu reality, a vytvoří nový svět, jakmile se dostatečné množství lidí zbaví negativity.

Kdykoli se octnete v konfliktní situaci, pozorujte jak se bráníte, je-li vaše pozice napadena. Vnímejte svou vlastní agresivitu, když napadáte druhého. Všímejte si jak lpíte na svých názorech. Vnímejte svou emoční energii, když se snažíte prosadit svůj názor. To je energie vaší egoické mysli. Uvědomujte si ji co nejlépe. Pak si jednoho dne uprostřed nějaké hádky, náhle uvědomíte, že máte možnost volby, a přestanete reagovat – abyste viděli co se stane. Vzdáte se situaci. Zbavíte se emočního pole ve svém nitru, které dosud bojovalo o moc.

... Neomylnou známkou toho, že sjte se opravdu vzdali, je pocit vnitřního klidu a lehkosti. Pak začnete pozorovat, jak se mění postoj vašeho protivníka, když jste se přestali bránit. Jakmile se oba přestanete ztotožňovat se svými názory, může dojít k opravdové komunikaci.

Vzdání se realitě je bezpodmínečné vnitřní přijetí toho, co je. Mluvíme tu o vašem životě – v tomto okamžiku -, nikoli o okolnostech vašeho života, nikoli o tom, čemu se říká životní situace. Nemoc je součástí vaší životní situace. Jako taková má svou minulost a budoucnost. Pokud není aktivována síla přítomného okamžiku, minulost a budoucnost tvoří souvislé kontinuum. Jak už víte, pod povrchem vaší životní situace, která existuje v čase, je něco hlubšího: váš život, vaše Bytí ve věčné přítomnosti.

Jelikož v přítomnosti neexistují žádné problémy, neexistují ani nemoci. Nazýváme-li nějaký stav nemocí, děláte z něj zdánlivě trvalou realitu. Když se však soustředíte na přítomný okamžik, zredukujete nemoc na tělesnou bolest či dočasnou slabost. Tomu se vzdáváte – úpřítomnému okamžiku. Nevzdáváte se myšlence „nemoci“. Dovolte svému utrpení, aby vás donutilo soustředit se na přítomný okamžik. Užijte utrpení k dosažení osvícení.

Vzdání se realitě nezmění to, co je, alespoň ne přímo. Vzdání se změní vás. Jakmile se změníte vy, změní se celý váš svět, neboť svět je jen odrazem.

Kdybyste se podívali do zrcadla a nelíbilo by se vám co vidíte, museli byste být šílení, abyste napadali obraz v zrcadle. Přesně to děláte, když odmítáte realitu. Když napadáte obraz, obraz napadá vás. Jestliže obraz přijmete, nemůže k vám být nepřátelský. Jedině tímto způsobem lze změnit svět.

Nemoc není problém. Problém jste vy – dokud se necháte ovládat svou egoickou myslí!

Četl jsem o jednom starém řeckém filosofovi, který, když se dověděl o smrti svéhosyna, odpověděl: „Věděl jsem, že není nesmrtelný.“ Je to vzdání se? Jestliže ano, pak to nechci. Vzdát se některým situacím mi připadá naprosto nepřirozené a nelidské.

Být odříznut od vlastních pocitů není vzdání se. My však nevíme, jaký byl vnitřní stav onoho filosofa ve chvíli, kdy vyslovil tuto větu. V některých extrémních situacích může být nemožné přijmout přítomný okamžik. Ale vždycky dostanete druhou šanci.

Vaší první šancí je vzdát se realitě v každém okamžiku. Jelikož víte, že nelze změnit to, co je – protože už to je -, přijmete to. Pak uděláte, co situace vyžaduje. Jestliže přijímáte realitu tímto způsobem, nezpůsobujete utrpení ani neštěstí. Žijete ve stavu nonrezistence, ve stavu milosrdenství a lehkosti.

Kdykoli nejste schopni přijmout realitu – buď proto, že nejste dostatečně soustředěni v přítomném okamžiku, nebo proto, že situace je naprosto nepřijatelná -, způsobujete bolest a utrpení. Můžete se domnívat, že utrpení je důsledkem situace, ale tak tomu není – všechno utrpení je způsobeno vaší rezistencí.

A tady přichází vaše druhá šance. Nemůžete-li přijmout vnější situaci, přijměte svou vnitřní situaci. Nebraňte se bolesti. Uvědomujte si ji. Vzdejte se svému zármutku, zoufalství, strachu a osamělosti. Uvědomujte si své emoce, ale neklasifikujte je. Prostě je přijměte. Potom sledujte, jak se vaše hluboké utrpení mění v hluboký klid. To je vaše ukřižování. Učiňte z toho své nanebevstoupení.

Nikdo nechce trpět. Nikdo nechce šílenství a bolest. K tomu dochází, protože žijeme v minulosti. Nejsme plně soustředěni v přítomném okamžiku. Ještě jsme se neprobudili. A naše mysl zatím řídí náš život.

Patříte-li k lidem, kteří ještě nepřestali vyčítat rodičům něco, co jim v dětství udělali nebo neudělali, pak věříte, že rodiče měli svobodnou volbu – že mohli udělat něco jiného. Tak to vždycky vypadá, ale je to iluze. Dokud se ztotožňujete se svou myslí, dokud jste svou myslí, jakou máte volbu? Žádnou. Dokonce tu ani nejste. Ztotožnění se myslí je velice dysfunkční stav. Je to druh šílenství. Touto nemocí trpí do jisté míry téměř každý. Jakmile si to uvědomíte, přestanete se na lidi zlobit. Jak se můžete zlobit na něčí nemoc? Jedinou vhodnou reakcí je soucit.

Slovo „odpuštění“ se užívá už dva tisíce let, ale jen velmi málo lidí ví, co to znamená. Nemůžete odpustit sobě ani druhým, dokud se ztotožňujete se svou minulostí. Odpustit můžete pouze tehdy, když žijete v přítomném okamžiku. Tím učiníte minulost bezmocnou a uvědomíte si, že nic z toho, co jste kdy udělali druhým nebo co druzí udělali vám, nemůže ovlivnit podstatu toho, čím opravdu jste. Pojem odpuštění se pak stane zbytečným.

 

Převzato z  http://putujicioblak.webovastranka.cz