Jdi na obsah Jdi na menu
 


~•~ Andělé ~•~

27. 3. 2015

Já osobně jsem pomoc „tam shora“ poprvé zaregistrovala kolem desátého roku života. Tenkrát se mi celkem často děly situace, které nebyly příjemné a ze kterých jsem tzv. vybruslila jen tak tak, s odřenýma ušima, s velkým štěstím. Ať se jednalo o vteřiny, které mě dělily od srážky s autem, nebo moment, kdy jsme si jako děti hrály v pokoji na schovávanou, já právě vylézala po čtyřech z prádelníku jedné veliké šatní skříně, která se v tu chvíli nečekaně uvolnila ze zdi a padala na mě. Jen díky kamarádce, co okamžitě přiběhla a na poslední chvíli strčila mezi mě a padající skříň nohu, kterou tam držela tak dlouho, dokud se mi nepodařilo dostat pryč, mi ten dřevěný kolos nezlomil páteř. V tom lepším případě. Kamarádka odnesla mou záchranu téměř zlomenými prsty, ale když si zpětně uvědomím, že nám tenkrát bylo 11 let, tak její velká pohotovost a neuvěřitelná fyzická síla, kterou v tu chvíli musela vyvinout, nemohlo být nic jiného, než že ji vedl právě můj anděl strážný.

Podobných zážitků jsem měla od té doby víc. Ve svých snech jsem se znovu potkala s milovaným dědečkem a dostala od něj krásný dárek  – pocit neskutečného klidu, že je vše tak, jak má, že on na mě dá vždy pozor. Nebylo nic jiného než prázdný, nekonečný prostor a v něm jeho obličej a oči, co ke mně promlouvaly beze slov. A já přesto rozuměla úplně všemu, co mi přišel říct. Jeho duše si mě takto našla necelý rok po jeho smrti. Ve svých snech jsem viděla pád letadla, byla v jeho troskách, viděla utržené sedačky, hledala mrtvé, ohořelé děti, abych den na to slyšela o úplně stejné katastrofě v televizi. V 15-ti letech přišel první sen, který mě přenesl v přítomném čase na jiné místo. Byla jsem tak svědkem toho, jak se nám zloděj, pár bloků od domu, kde jsem právě spala (asi lépe řečeno, kde právě spalo mé fyzické tělo), vkrádá do auta. Dívala jsem se, jak rozbíjí okno za řidičem, viděla hromadu střepů, to, jak prohledává přihrádky, jak na zadní sedadlo pokládá svou kšiltovku           a baseballovou pálku, kterou okno rozbil. V tu chvíli mě ze sna probudil zvonek u domovních dveří. Byly tři hodiny ráno a policie nám přišla oznámit vloupání do auta s tím, že má i pachatele. Kolem projížděla jen náhodou z noční hlídky a identifikace proběhla tak rychle prý proto, že zloděj v autě zapomněl svou čepici a baseballovou pálku s otisky prstů.

Od té doby jsem si začala víc a víc uvědomovat nejen nekonečné možnosti lidské mysli, samotnou existenci něčeho, nebo někoho, kdo nad námi bdí a v případě potřeby zasáhne, ale také s tím spojenou určitou nutnost být těmto silám vděčná a chovat se v životě tak, abych si případnou další pomoc zasloužila.

10371658_1085865294763432_8831475885380903650_n.jpgTen, kdo mi jako první dal „přičichnout“ k nadpozemským energiím, byla moje maminka. Právě díky ní jsem měla od začátku pocit zázemí, jistotu, že kdyby se mým zážitkům všichni kolem smáli, ona mi vždy bude věřit. Ne jen z důvodu, že ona je má matka a já její dcera, ale hlavně proto, že pro ni samotnou je ezoterika, astrologie, duchovno, léčitelství a všechno další s tím spojené, velkou zálibou, ke které jí nechybí ani potřebná úcta a veliká láska, kterou v sobě má.        

Druhou, v tomto ohledu pro mě osudovou ženou, je maminka mého muže. Když o ní přemýšlím, uvědomuji si, že je to téměř se stejnou úctou, pokorou a inspirací, jakou mám podvědomě zafixovanou k vlastní mamince. Ona je pro mě to, čemu se říká Anděl s velkým A. Potkaly jsme se, aby mi byla učitelem a průvodcem. Tím, kdo mi otevírá obzory a přivádí na správnou cestu. Skrze ni jsem, snad, moudřejším člověkem.

Je tolik blízkých lidí, u kterých prostě vím, že se setkáváme napříč společnými životy, minulými i budoucími. V jejich blízkosti cítím klid a vlastní růst zároveň. Každému z nich patří moje veliké DĚKUJI, na každého se dostane přiblížit ho v těch několika větách trochu blíž. To vše ale, až přijde čas. Jako mé anděly je ctím tak moc, že ještě nenastal správný moment vyjadřovat se o nich jiným způsobem, než je moje nitro.

Když mi bylo dvacet let, dala mi má intuice jasně najevo, že je tu se mnou a pokud budu chtít, stane se mým věrným společníkem. Nikdy jsem se ji cíleně neučila, nečetla o ní, neptala se druhých. Ona zkrátka najednou přišla, byla tu se mnou a já ji brala jako samozřejmost. Nemyslím tím, že bych si jí nevážila a nebrala ji jako veliký dar. Naopak. Ale přijala jsem ji tak lehce, jako bychom se my dvě znaly odjakživa. Už ji nepřivolávám. Když mi má co říct, přijde sama. A přichází tím častěji a hovoří ke mně tím jasněji, čím víc jsem za ni vděčná, čím víc ji z hloubky duše děkuji.