Jdi na obsah Jdi na menu
 


☆ Podle sebe (ne) soudím tebe ☆

5. 5. 2015

"Jsme dva, dva na všechno, na lásku, život, na boj i bolest, na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život a na smrt - DVA!"

Tato krásná věta provází spousty manželských slibů, zazněla i na mé svatbě a možná, že ani pan Čapek tenkrát nevěděl, jak nesmrtelný a pravdivý citát napsal. Ano, najít se na téhle planetě s další bytostí, se kterou budu chtít jít životem, u které budu cítit, že ona je ta jediná a pravá, ze všech ostatních a za všech okolností, takové setkání je dar.  Není v tomto životě pro každého,  někdo hledá a nenajde, někdo najde, i když nehledá, někdo najde a postupem času zjistí, že by raději nenašel, někdo najde a druhý je pro ním vším. Proč je tedy tolik nepochopených, jednostranných vztahů, ve kterých, jak se říká, vyhrává ten, kdo tolik nemiluje? Partnerství, manželství, jakékoli soužití dvou lidí, je darem z trochu jiného důvodu, než ho většina lidí chápe.  Není o tom, že už nadosmrti nebudeme usínat a probouzet se sami, že spolu budeme každou volnou chvíli, na stejném místě, při stejných aktivitách, se stejnými pocity a myšlenkami. Není o stejném pohledu na výchovu dětí, o stejném vkusu, o tom milovat se navzájem stejnou měrou a jít za stejnou budoucností. Jistě, já sama jsem do partnerství vstupovala s úplně stejnými představami a byla přesvědčená,  že po zemi chodí tolik stejných protějšků a je jen otázkou času, kdy se potkají a pak budou žít naprosto harmonický, idylický vztah, kde se nějaká krize rovná maximálně tak jedné hádce o prkotinu, která se ale samozřejmě zase hned srovná a ti dva, po vzájemné ukázkové omluvě, budou,  ruku v ruce a s úsměvem, kráčet zase dál. Ještě nedávno bych si za tuhle vizi nejraději nafackovala a pak se litovala, proč jsem se já, husa pitomá, lépe nevdala. Že přeci dělám všechno, jak nejlépe svedu, tak proč to ten druhý nevidí? Proč mě nemá rád tak, jako já jeho? Proč, když říkám, co mě trápí, je mi odpovězeno: „Tak s tím ale něco dělej a spokojená budeš! “? Jak to, že se ke mně chová tak bezcitně, neohleduplně, proč místo toho neřekne něco hezkého, nepohladí, přesně tak, jak bych to udělala já? Já mu odpouštět a respektovat můžu a on mě ne? Vždyť není možné, aby mi nerozuměl, nechápal..?  Dlouho mi trvalo najít odpověď a ještě dlouho mi potrvá plně ji přijmout. Ale je přitom tak jednoduchá – každý jsme originál, byť směřujeme ke stejnému, nebo podobnému cíli. Naše cesty se od sebe musí lišit, vždyť každý máme jinou duši. Každá je tu z jiného důvodu, s jinými možnostmi, jiným vnímáním, jinou energií, jinýma očima, s jiným úkolem.  

Můj muž mi jednou řekl: „Ale vždyť já tě miluju. A dávám ti to najevo nejlépe, jak svedu..“  A o tom to je. Podle sebe soudím tebe..? Co mně připadá jako samozřejmost, podsouvám vědomě i nevědomě druhému. Nejradši bych druhým vložila do úst má slova, do jejich hlavy mé myšlenky a vyjadřovací schopnosti a dala jim manuál, podle kterého se ke mně chovat, jak ke mně mluvit a co přesně mi říkat, abych byla šťastná, aby mě slovem nezranili a abych se jimi cítila být milovaná.  V ten moment člověk zapomíná, že úplně stejné rozporuplné pocity s největší pravděpodobností vyvolává v druhých on sám. Pro změnu zas tím svým pohledem. Není v tom žádný špatný úmysl, žádné naschvály,  moudrost nebo hloupost. Je v tom ten velký dar. Možnost žít své životy jeden vedle druhého a neustále se učit. Společný život není od toho dělat vše společně a převzít nebo pozměnit k obrazu svému osobnost, zvyky, zlozvyky, vkus, přání a budoucnost druhého. Je to o respektování individuality každého z nás. Je to o možnosti společného se učení, pokoře, pochopení. Bez respektování toho, že každý jsme zkrátka jiný a co mně nedá žádnou práci, stojí druhého veliké úsilí, které já ale nikdy nepochopím, bez sebeúcty a odhodlání zůstat přese všechno sám sebou, bez umění být sám se sebou rád, bez uvědomění si, že se tu jeden od druhého můžeme něco naučit, ale jen pokud budeme navzájem svobodní, bez ochoty sklonit hlavu, když nám přes ni přerůstá vlastní ego a bez upuštění tak hluboce zakořeněné touhy měnit druhé, bez toho všeho propluje lidem ta pravá láska mezi prsty, zavře se před nimi vše, co by se mohli od druhých i od sebe naučit a nikdy se nebudou cítit dostatečně milováni.