Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kolik štěstí dáš, tolikrát jsi člověkem


Je to již pár let, co se mi do rukou dostala kniha s názvem Neviditelné dary. Díky své lehkosti, upřímnosti, moudrosti a životní objektivitě, si okamžitě našla cestu do mého vědomí. Nečekejte ale žádný bestseller, strhující napínavý příběh ani překvapivé rozuzlení.  I když …

Kniha Neviditelné dary jsou souhrnem několika lidských, autobiografických příběhů, kde hlavní roli hraje uvědomění si,  jak důležité je obdarovávat druhé. ja.jpgNe někdy, ne jen tak příležitostně.  Ale každý den.  Nebát se obdarovat cizí lidi na ulici úsměvem, skutkem, dobrou myšlenkou,  která nemusí být ani nahlas vyslovena, ani ji nikdo nevidí a přesto si velmi dobře a rychle najde svůj „cíl“. A tam koná dobro (ať už přinese pouhý pocit radosti, nebo fyzicky podanou ruku, zmírní bolest..).  Co je na tom nejkrásnější? Čím upřímněji a nezištněji věnujeme tyto neviditelné,  a přesto tak skutečné dary, tím větší dar přinášíme sami sobě. Tolikrát obehraná písnička. A stále tolik nepochopená.

Často se mě zmocní takový neodbytný pocit, vnitřní hlas, intuice, že právě TEĎ je čas na NĚCO lidsky dobrého. Čas darovat svůj neviditelný dar. Čas obdarovat sama sebe…

Intuice je krásný příklad  neviditelného daru. Máme ji každý, někdo ji vnímá, někdo zatím ne. Ať je to tak, či tak, zavírat před ní oči se nevyplácí. Pokud nám má pomoci a pokud my ji chceme vpustit do svého života, musíme ji umět přijmout a to i v situacích, kdy nám našeptává rozhodnutí, která se nám zrovna nehodí do krámu.  Asi by moc nefungovalo jednou ji poslechnout a pak desetkrát ne. Je to jako s vírou. Kdo opravdu věří, věří bez rozdílu.

Trvalo mi roky, než jsem ke své intuici našla cestu. Než jsem ji poznala, než jsem se naučila, kdy ke mně promlouvá, než jsem ji sama poprvé požádala o radu.  Mám z ní (i k ní) obrovský respekt. Tak jako ke všemu, co je kolem nás,  v nás. Jako ke všemu, nad čím nemáme kontrolu.

Intuice přichází jako pocit a s pocity je to odjakživa složité. Avšak pokud by nebylo v lidských možnostech naučit se se svými pocity zacházet, naslouchat jim, z části je ovládat, vzít si z nich to nejlepší, potom by přeci pocity  neměly ani důvod existovat. A celý náš život je jeden velký pocit, který, ať chceme, nebo nechceme, hýbe vším ostatním.

Hodně lidem jsem v životě ublížila a také se mi to po zásluze vždy vrátilo. Zákon přírody, životní rovnováha. Je to spravedlivé. Těžké. A krásné. Snad jediný pevný, záchytný bod, na který se dá v tomto světě spolehnout. Nebo v něj aspoň věřit. Záměrně nepíši, že jsem v životě někomu pomohla. Ani v běžném životě na tohle téma nerada povídám. Ano, jistě, snad pomohla, potěšila, pohladila… Ale nepřísluší mi rozebírat to.  Jsme tu, abychom zdokonalovali své slabé stránky. To dobré, co jsme vykonali, ať pak soudí jiní...

Můj veliký a možná i největší dar je má dcerka. V každém brzkém vstávání, v každém dni, kdy se mi zdá, že už dál nemůžu, v každé procházce, kam se mi opravdu tak moc nechce, zatímco ona běhá natěšeně s bundou po bytě, v každém zvednutí a nošení toho přerostlého mimina, kdy mi upadávají ruce a ona mezitím ukazuje, kam všude chce ještě odnést,  v každé z těch chvil mi právě ona dává další a další sílu . Dává mi ten nejkrásnější neviditelný dar, díky kterému můžu zase na oplátku já jí vykouzlit každý den úsměv na tváři. A to je zase nejkrásnější dárek pro mě. Nikdy nekončící příběh. Kolik štěstí ze sebe dokážeme druhým dát, tolikrát jsme sami člověkem.