Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nekonečnost

indianka.jpg

Když jsem poprvé spatřila muže, který se později stal mým manželem, zaplavil mě nepopsatelný pocit, že se tímto setkáním naplnilo něco, co bylo nevyhnutelné, něco, co tak zkrátka mělo být. A byť jsem v té době už zažila několik partnerských vztahů, kde nechyběla oboustranná láska, úcta k druhému, společné sny a plány, pocit, že tentokrát je to skutečně ONO, ten pověstný osudový partner, ta slavná láska na první pohled, to, na co spousta lidí čeká a co kolikrát považují za jediný smysl celého svého života. To všechno přebila skutečnost, kterou jsem tehdy vnímala jen jako něco moc silného, k jejímu úplnému pochopení bylo ještě brzy. A bylo to také poprvé a zatím zároveň naposled, kdy jsem sama cítila, na setinu vteřiny, že se zastavil čas. Jak nic kolem nebylo opravdu skutečné a jak se ta obrovská kulisa, ve své vlastní dokonalosti musela sklonit před něčím, co má mnohem větší rozměr, posvátnou hloubku, odvěký řád.

Tenkrát, v tom horkém letním odpoledni, v centru jednoho velkoměsta, v tomto čase a na téhle planetě, se potkaly dvě duše, kterým byla dána společná cesta. Kdo ví, co všechno je už z minulých životů pojí, co si tady mohou navzájem dát, k jakým dalším duším se mají přivést.. Ani to není, myslím, důležité.

Naše vědomí žije teď a tady, proto vše, co je pro nás důležité, je opět jen to, co naše současné tělo vnímá jako realitu, kterou může také změnit. Stejně před ničím neutečeme. A až přijde čas, dozvíme se, uvědomíme si, spatříme.

Zatím jen vím, že tento muž mi už teď dal víc, než si sám myslí. Jak z toho krásného, co je příjemné už od začátku, tak i z toho bolestného, co na začátku jednu velkou bolest připomíná, ale na konci té bolesti je vždy něco ještě krásnějšího. Jen je potřeba umět se dívat s odstupem. S odstupem času, svých myšlenek, s odstupem vlastní povýšenosti nad vším ostatním, s odstupem vlastního já.

Říká se, že duše je jen a pouze energií radosti. Z radosti vzešla, touží i radost dávat a dostávat. Jen ji nelze brát ve smyslu slova, na který jsme my zvyklí. Není to radost z hezkého počasí, našich úspěchů, dětí, práce, koníčků. Je to radost z nejvyššího poznání, radost z existence bytí. Není vůbec snadné brát prohry, hádky, příkoří, nespravedlnost, lítost, křivdy, smutek, nemoci a slzy jako něco, za co bychom měli být rádi. Ale kdy to tedy může být lepší? Kdy člověk dokáže ukočírovat negativní myšlenky a vnímat věci v širších souvislostech, s tím nedosažitelným mistrovským úsměvem? Kolik knih musí přečíst, kolik toho prožít, jak moc musí umět milovat sám sebe a druhé..?

S čím větší pokorou a úsilím se snažíme o pochopení celého univerza, čím jsme starší a čím víc si myslíme, že už možná trochu víme, tím více neznámého se toho před námi otevírá. A může se stát, že sami v sobě kolikrát zapochybujeme, zda to nejsou opravdu jen naše fantazie, toužebná přání, která si přejeme tak moc, že jim nejen věříme, ale i fyzicky vidíme?

Nedávno mi hlavou proletěla myšlenka, která na podobná pochybení odpověděla – No a i kdyby, tak co? Co na tom, že člověk někdy pochybuje. Bez pochyb by nebyla jistota. Jenže jaká jistota? Jistota čeho? A co na tom, že dokud se opravdu nedostaneme „tam na druhý břeh“, nebude nikdo z nás nikdy vědět, jak to ve skutečnosti všechno opravdu je? Dokud jsme tu, věřme si všemu, co je nám blízké, co nám dělá radost a co nám přináší pocit bezpečí. Je toho kolem nás tolik, v čem je napsaná pravda.

Věřím v nekonečnost. Nekonečnost vesmíru, nekonečnost duše, nekonečnost myšlení, nekonečnost lásky. A pokud je vše opravdu nekonečné, na každého z nás čeká po nynějším životě přesně to, v co sami věříme, že nastane. V čem sami věříme, že budeme pokračovat. Právě tak, jak jsme si to silou myšlenek a dobré víry, které mají nedozírný dosah a možnosti, vytvořili. Možná právě to je celý zázrak žití. To, že skutečnou realitu, v jakékoli podobě a jakékoli sféře, si vytváříme sami v sobě.