Jdi na obsah Jdi na menu
 


První uvědomění

 

janinka-se-sisinkou.jpg

 -Co nevidět to budou dva roky, co se ze mě stala máma. Máma, která si, ani nevím za co, zasloužila bezproblémových 9 měsíců těhotenství, které byly zakončené stejně bezproblémovým porodem. Přijde mi to tak dávno, ten den, kdy jsme s manželem vystoupili před porodnicí z auta, on mě vzal za ruku, v druhé mi nesl tašku a já, napůl šťastná jako blázen, že už je to konečně tady a napůl vystrašená k smrti, že teď už porodu opravdu neuteču a nejspíš ho ani nepřežiju, cupitala za ním. Co krok, to čím dál větší bolest a přání, aby mi nahoře v ordinaci řekli: „Maminko, vždyť ale máte ještě čas, byl to jen planý poplach, šup ještě hezky domů, lehnout a odpočívat, porod odkládáme na neurčito.. !" Tahle má nejvroucnější touha se rozplynula během dalších minut, kdy nám sestřička pogratulovala, že se staneme ještě ten den rodiči.

Když jsme Ji poprvé s manželem uviděli, zmohli jsme se jen na větu „Ta je nádherná." Od toho dne jsme tuhle větu vyslovili snad miliónkrát a nesčetněkrát ji ještě vyslovíme. Narodila se nám krásná, zdravá, bystrá, šikovná svéhlavička, vlasatá dáma našich srdcí.

Nikdy jsem nebyla vysloveně mateřský typ. Minuly mě choutky kamarádek, které zvědavě nahlížely do kočárků, obdivovaly a rozplývaly se nad miminky, plánovaly velkou rodinu, věděly, že budou matkami s velkým „M“. Když ale najednou vidíte to malé, bezmocné, uplakané stvoření, co je kus vás, ucítíte ohromný pocit zodpovědnosti, lásky a jistoty, že pro něj obětujete i vlastní život.

Nevědomost je prý sladká.  Podívám-li se teď zpátky, říkám si „díky Bohu za ni!“ Tolik falešných a naivních představ, jaké jsem o mateřství měla. Nikdo a nic vás nedokáže připravit na to, co všechno a jak radikálním způsobem se ze dne na den změní.  A nikdo vás předem nedokáže připravit na to, jak krásné a bohaté období vám, přese všechno, začíná.

Nevím, jestli je to mou povahou nebrat věci až tak vážně, pozitivním přístupem, určitou dávkou flegmatičnosti, která v životě hodně pomáhá, ale i komplikuje, pokorou k tomu, co nás obklopuje. Ať už za to vděčím čemukoli, moje mateřská dovolená byla a je, samozřejmě na pár výjimek, opravdu dovolená.  Navíc dovolená s přidanou hodnotou. Nastartovala mi nový život. Ani horší, ani lepší, než byl ten před ním. Prostě „jen" nový.  A věřte mi, nebo ne, každý den v duchu děkuji Bohu, Životu, Vesmíru, Osudu,  Andělům.. (dosaďte si sami, v co věříte..?) za to, co mi bylo dopřáno.  Občas padám na hubu, nestíhám, zapomínám, zasteskne se mi po možnosti spát, jak dlouho bych chtěla, jít, kam bych chtěla a kdy bych chtěla. Ale snažím se mít i při těchto chvílích úsměv na rtech a vlastně se ani moc snažit nemusím, objeví se tam vždy tak nějak sám od sebe. Možná proto, že mám skvělého muže, velikou rodinu, přátele. Možná proto, že jsem na sebe pyšná za to, co jsem se dokázala naučit, co zažila a možná i proto, že když vidím, jak je moje dcera úžasná, říkám si: „Vždyť minimálně z poloviny musí být tak úžasná právě po mně!“

Není důležité, kdy přesně si uvědomíme, že nemáme odpovědnost už jen sami za sebe, svého partnera, svůj život. Že je tu najednou někdo třetí, kdo nám byl seslán jako dar, zkouška...?

Měli bychom si to ale uvědomit včas. Včas na to, abychom se pokusili dát mu jeden z největších darů, jaký může člověk člověku dát – věřit v něj a podporovat ho.

Své děti nemůžeme nikdy vlastnit. Můžeme je milovat, starat se o ně, co nejvíc jim zpříjemnit a usnadnit vstup do života, pokusit se dát jim všechno, co je podle nás samých nejlepší.  Máme je ale jen „zapůjčené“. Potom je musíme, s velkou pokorou a vděčností, předat jejich vlastní životní cestě. A modlit se.

Jsem máma, která je teprve na začátku a musí se ještě hodně učit.  Vlastně se budu učit nejspíš celý život. Pokud mám v osudu napsáno, že budu dobrá máma, je to víc, než bych si v tento moment mohla přát. A i kdybych to tam napsáno neměla. Pro mou dceru stojí za to pokusit se být mámou s velkým „M“. -