Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dětská duše

3. 2. 2016

Když jsme si naposledy spolu s mojí vnučkou Sisi malovaly, pozorovala jsem s jakou pečlivostí vybarvuje obrázky. V ten moment jsem si vzpomněla na tu chvíli, kdy jsem při zápisu do první třídy, malovala postavičku. Má kresba se ke mně dostala za desítky let. Byla v mé lékařské kartě. Nevěřícně jsem civěla na můj výtvor a pomalu mi docházelo, že k té dokonalosti, kterou jsem ve svém díle viděla, mělo hodně daleko.

V tom okamžiku úvahu vystřídal jiný obraz. Pohádková kniha Ferda mravenec. Byly tam barevné a černobílé obrázky. Ty černobílé mi neseděly, a tak jsem se chopila příležitosti, vzala pastelky a jala se vybarvovat. S prací jsem byla velice spokojena. Všechno bylo tak perfektní. Ovšem do té doby, než to našla maminka a moc se zlobila. "Do knížek se nekreslí", vysvětlovala. Mrzelo mě to. Jsem tomu dala barvy, bylo to takové veselé a navíc - moc se mi to povedlo.

Nedávno se mi ta kniha dostala do ruky. Rozevřela jsem jí a nestačila se divit. Půlka stran mé tolik oblíbené knihy, ne pro text, nýbrž pro možnost té tvorby v ní, byla počáraná a naprosto zničená. Nejkrásnější na tom je, když se člověk vrátí do dětských let a uzří a znovu prožije tu svou někdejší péči a vůli, tu dětskou nevinnost, se kterou tvořil své "velké dílo". V tom okamžiku se zastaví a s úsměvem na tváři se spojí se svým vnitřním dítětem. Nemůžete jinak, než ho milovat.

 

ferda.jpg