Jdi na obsah Jdi na menu
 


Docela obyčejný příběh sester

Na jaře tohoto roku mi zavolala sestra a sdělila mi, co se jí právě přihodilo. Bylo to přesně čtrnáct dní poté, co mně procházelo hlavou, že vztah, na který se ptala před dvěma roky, nakonec vyšel. Tady se ale výklad karet i I-Ťingu rozcházel s realitou.

"Renčo, on má jinou!" vzlykala do telefonu a mně v tom okamžiku naskočila husí kůže.

"Počkej, jak jinou? Co se stalo?" a už tu byla opět ta myšlenka na výklad. "Nevím, prostě mi řekl, že mě nemiluje, a že mi nechce lhát a ..." plakala. Mentálně jsem přelétla dva roky jejich společného života. Vzpomněla jsem i na dům, který si po roce koupili, a na kterém sestra tak úžasně zapracovala. Procítila jsem i její radost, kterou tam prožívala. Nebylo místa, kam by její ruka nesáhla. Má sestra je velmi činná, pracovitá a hlavně nápaditá. Nic pro ni není problém.

A teď slyším její nemilosrdná slova, které doprovází hluboký nářek. "Bože, Marcelko... je mi to moc líto!" navíc jsem se nezmohla. Od té doby jsme byly v každodenním kontaktu.

Měla bych taky říct, že náš sesterský vztah nikdy nebyl příliš láskyplný. Dost jsme se hádaly. Přesto tam, hluboko uvnitř, jsem k ní cítila lásku. Hned jak to bylo možné, jsem sedla na vlak, který mě odvezl do Tábora, kde mě vyzvedl její "partner". Sestra byla v práci, a tak jsme měli možnost spolu mluvit. Prostě a jednoduše - nemiluje ji.

"Víš, když tě poznala, nebyla sama a její způsob ukončení vztahu, i když víme, že nefungoval a byli už v rozchodu, nebyl úplně fér... no a teď se jí to prostě vrací i s ourokem. Ovšem můžete si být nápomocni a celou tuhle záležitost uzavřít v lásce," snažila jsem se mu vysvětlit následky karmy. "Mám ji rád a rozhodně bych jí nechtěl ublížit, ale už je tu někdo jiný. Může tu ale zůstat, je to přece i její domov." Z našeho rozhovoru, který jsme vedli snad tři hodiny, nás probral zvuk přijíždějícího vozu.

Sestra přijela z práce, vystoupila z auta a s pláčem se rozeběhla ke mně, aby nás spojilo objetí. On odešel do svého příbytku a my se usadily v obýváku.

Prohlížela jsem její uplakané oči, které se upnuly na karetní výklad s nadějí na dobré zprávy. Bohužel, nemohla jsem z toho, co očekávala, říct zhola nic. "Velké změny. Nebude to lehké, ale dáš to." Poslouchala jsem samu sebe a přemítala, čím vším už prošla a kolik toho prožila. Narodila se dvacátého devátého, říká se, že je to nejtěžší karma. Tady bych tomu vskutku věřila. Pláč neustával, její teď o deset kilo lehčí tělo se třáslo.

Jak už jsem říkala, byly jsme denně v kontaktu. Na můj popud si koupila Tarot a skrze něj studovala svůj život. Ve chvíli, kdy si on domů přivedl dámskou návštěvu, jsem zareagovala, že se musí odstěhovat.

"Ale tady je můj domov, mám to tu ráda, za ten rok, i když ti to bude připadat jako hloupost, jsem si tu zvykla. Nikam nechci. Já už nemůžu! Copak nemám ve svém životě nárok na lásku a klid?! Zase stěhování? A po kolikáté, po třinácté? Už ne, prosím!" chrlila ze sebe všechna tato slova. Zůstala jsem nekompromisní. Dokonce až tak, že mi poprvé položila telefon a na zpětné volání nereagovala. V ten moment jsem o ni dostala opravdu strach. Zavolala jsem tedy její dceři. "Neboj, teto," řekla mi, "já ji znám, teď nebude chtít s tebou mluvit."

Dohodly jsme se, že skutečně bude nejlepší stěhování. A napadlo nás zavolat sestřenici, zdali není něco volného u nich. "Marcela do Prahy nechce, a tak pozeptej se prosím u vás," požádala jsem a vysvětlila, co se přihodilo. Sestřenice rozjela akci po celé vsi. Nějaké možnosti tu byly, ale ne hned, a tak nabídla, aby se prozatím nastěhovala k nim. Sestra se zoufale držela svého. Chvílemi jsem měla pocit, že ji přímo vytrhávám z domu, i jsem místy zvedala hlas. Přistoupila.

Do týdne byla nastěhovaná u sestřenice. Tam, kde jsme už od narození jezdily k babičce a dědovi. V místnosti, kde měl náš praděda cukrářskou dílnu. "Vidíš, jdeš v babiččiných stopách. Nejdřív Černovice, tam babičku přece vychovávali. A kde pak žila? Zde. Něco na tom bude," povídám, když jsme stěhovaly krabice a nábytek. Všechno šlo hladce, teď už jen nějaké to bydlení. Jenže tady se to jaksi zaseklo. Nebylo to zas tak jednoduché jak jsme očekávaly. Jediné, co se naskýtalo, byl malý byteček v šedé kostce bytového domu. Ale... Bylo tu ale. Sestra má malinkého pejska. Lili, jak jí říká, je už třináct let, je poslušná a velice klidná. Ale to se nelíbilo majitelům. "Pusť to!" tak trochu jsem zavelela." "Je to poslední možnost kam můžu jít. Nic se tu už nenajde a opravdu bych ráda bydlela a měla svoje," vysvětlovala mi. "Jo a Lilinka? To ji dáš mně? Nebo s ní půjdeš na injekci, jak ti majitel domu doporučil?!" byla jsem z takového doporučení naštvaná. "Tohle není poslední možnost. Něco přijde, vím to. Pusť ten byt." Abych pravdu řekla, samu sebe jsem moc nechápala. Diktovala jsem jí, co má dělat, a vůbec jsem si nebyla jista pravdivostí toho, co mi "chodilo". Něco uvnitř mně říkalo, že bude domek k pronájmu ve vedlejší vsi, a že se k němu dostane přes úklid jedné domácnosti. Ale co když to není pravda a já ji nakonec přivedu do ještě těžší situace? Sestra nakonec byt pustila. Poslechla mě.

Během pár dní, když byla u jedné z žen ve vedlejší vesnici, se dozvěděla, že je tam volný domek. Získala telefon a ihned zavolala. Komunikace s majitelem nebyla jednoduchá, ale po zjištění kolik měl obtíží s těmi, co si domek pronajímali před sestrou, jsme chápaly. A už tu bylo další stěhování. Přijeli jsme do Vestce a hledali dům číslo 1. Přede mnou se odkryla pěkná zrekonstruovaná chalupa se zahradou, ve které se vprostřed pyšnil obrovský ořech. "Ségra! To je úžasný!!!" vykřikla jsem. "A číslo 1 to je nový začátek! Tady budu u tebe pořád. Promiň, ale Černovice byly pro mě nejen daleko, ale hlavně takové smutné na rozdíl od toho zde," cítila jsem nevýslovnou radost. Energie a vůbec postavení domu, stromy a výhled... beze slov. Pomohli jsme, co jsme mohli, a později skutečně šťastná jsem jí mávala z auta. "Tak a je to", vzdychla jsem si. Teď ještě ten muž. Takový, kterého si opravdu zaslouží.

Uběhlo pár dní a já si uvědomila, že už sestra nepíše. Náš dennodenní kontakt vlastně zcela ustal. Než jsem si stačila cokoli k tomu dodat, ozvalo se zvonění telefonu. "Tak kde jsi? Neříkalas náhodou, že tu u mě budeš pořád?" ozval se sestřin hlas. "Přijedu o víkendu," přislíbila jsem a začala se chystat na cestu. Měsíc a půl mě v Praze, až na některé dny, kdy jsem musela přijet, nikdo neviděl. Ty dny, v nichž bylo nutné, abych přijela do Prahy, byly k nevydržení. Nikdo mě nechápal a vlastně ani já samu sebe. Tvořily jsme, výletovaly a sžívaly se. Radost a harmonie naplnily naše životy. Pravdou je, že má rodina, tedy hlavně můj muž už byl poněkud rozjitřený. Synovi to zas až tak nevadilo.

Byl pátek ráno a já se probudila do divně šedivé nálady. Tarot na to poukázal kartou "Žal" a ani ostatní dovytažené karty nebyly lepší. Věděla jsem, že se můj pobyt chýlí ke konci. "Zítra se jede domů," pomyslela jsem si. Povinnosti volají a jsou jiní, co mě teď potřebují. Výtvory rozdělané k šití, jsme dokončily. Bylo cítit, jakoby se vše stáhlo do jednoho bodu - konce. Celý den jsem pozorovala své pocity a nechávala je mnou pouze proplouvat. Sestra mi už dva dny připadala podivná, nervózní. Sama sebe jsem se ptala, co že se to děje? Navečer měla setkání s novým mužem, kterého poznala přes internet.

Odjela a mě nechala samotnou s mými myšlenkami i pocity. Co jsem jí to vlastně v těch kartách k onomu muži řekla? Vrátila se a pouze jsme prohodily pár slov. Večer jsme si šly dřív lehnout a já se snažila usnout. Nešlo to. Myšlenky mi jely hlavou a všechno se to poskládávalo, střípky do sebe zapadávaly jen pro to, aby mi daly poznat celou mozaiku posledních dní a celkové situace.

"Mise skončena," promluvila jsem do ticha. Sestra se na mě otočila. "Jakže?" "No celý tento den, ty mé pocity a všechny nálady, byly tu proto, že jsem podvědomě cítila, že má práce zde je u konce. Chci domů, těším se!" Usnula jsem.

Setkání s manželem bylo přívětivé. A já poznala, že teď už tu vydržím. Najednou jsem vše viděla v jiném světle. Vyprávím tento příběh svému muži a ten mi na zmínku o náladě sestry těch posledních dvou dní pouze potvrdil mou domněnku. I ona to tak cítila, a musela taková být, protože to byla známka toho, že je čas odjet.

Konáme mise a nevíme, kde se ocitneme, na jak dlouho a vlastně ani proč. To se možná dozvíme později. Karty na den, kdy měla setkání s oním mužem, vyšly jinak, než bylo skutečností. Vztah se vyvíjí. I on je narozen dvacátého devátého. Že by to byl opravdu ON? "Žádné karty, žádné výklady! Žij tak, jakoby to byl poslední den..." rozkázala jsem.

Tento příběh bych zakončila slovy z knihy proměn: "Je důležité pamatovat na to, že zákonitosti kosmu jsou božské, a nemusejí tudíž nutně naplňovat lidské touhy."