Jdi na obsah Jdi na menu
 


Je na čase prozřít

3. 2. 2016

Svět, tak jak ho známe pomalu končí. Už dávno cítíme jaké energie přichází. V této chvíli nemám na mysli vnější svět s jeho projevy současnosti, i když ten se samozřejmě odráží z našich vnitřních přesvědčení. Mám na mysli každého z nás, nutné probuzení a uvědomění si toho kam jdeme, pokud sami nemáme pod kontrolou naše myšlenky a emoce. Hmota nás válcuje a my se dostáváme do nezvladatelného pohybu. Touhy po tom, co nám tento svět nabízí a v nepřeberném množství, v nás poté svádí urputný boj, který vede v utrpení. Myslíme si, že toho kterého člověka musíme mít, tu kterou věc jakbysmet. Pokud se nám toho nedostává, jsme zarmouceni a truchlíme.

Jenže peníze a prestiž přestanou existovat a jediné o co tu půjde jsou naše duše. Člověk, který procitl ví, že nic z toho, o čem se jiní domnívají, že je to učiní šťastnými, je velkou lží. Protože tím prošel, prošel poznáním, že nic na světě mu nemůže přinést radost a klid, pokud se na své cestě neutká sám se sebou. Kde není lásky, duše hyne. Až samota nám otevře oči. Až otřes, který v podobě kterékoli situace s námi zacloumá, tehdy jsme schopni otevřít svůj zrak. Naše oči jsou zavřené a pouze některým z nás se je podařilo otevřít a tím prozřít ...nalézt pravdu.

Jsme hladoví po lásce a toužíme naše životy zaplnit nicotnými věcmi. Jakmile získáme to, po čem jsme toužili, už pokukujeme po dalším. Nikdy nás, cokoli co pochází z vnějšku, nemůže uspokojit. Pouze poznání upokojí naší vnitřní bouři, kdy poté spočineme v hlubokém míru, který dává naprostou svobodu. Pocítíme tu esenci, to co tu vždycky bylo, to podstatné, avšak nezachytitelné v podobě lidského slova. Esenci lásky, tu, která oživuje a přivádí opravdovost v život.

Ovšem slova jsou jen slova a nikdy nemohou nahradit zkušenost. Možná jsme toho hodně přečetli, ale pokud tato slova neuvedeme v praxi, vše bylo marné. Teoretici s úsměvem na tváři jsme skoro všichni. Je jen hrstka moudrých, kteří ví, ti ale nekřičí.

Mnoho mluvíme, ale málo nasloucháme. Před samotou utíkáme. Nespokojenost na druhého přenášíme a vlastní stíny nevidíme. Jsme jako divá zvěř, která lační po kořisti. Být na výsluní, být viděn, být znám. Ovšem v prostotě je ukryt poklad. Odchod ze světa, bytí v ústraní se štěstím uvnitř samých.

Cokoli co žijeme, kým jsme, chtěli se stát, ale nestali ... byla faleš. Nepochopení slova.

U mnoho lidí až teprve nyní se závoj zvedá, kdy nahlédnout jim skutečný Život dává. Je to pouze částečka ohromného Všehomíra. Vezměme tedy život do vlastních rukou, přiznejme si svoji zodpovědnost a pak, teprve pak můžeme očekávat velmi pomalé zlepšení, po kterém tolik toužíme. Děkuji.

 

buddha.jpg