Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nekonečný okamžik

Cesta tramvají mi připadá nekonečná. Uvědomuji si, že naposledy byla mnohem svižnější. Teď samé drnkání, brždění, které se střídá s dlouhým stáním. Konečně vystupuji před budovou, kde se nalézá oddělení Centra následné péče. Uviděla mě mamča, která tam na mě čeká, a okamžitě zamává na uvítanou. Pozoruji tu ženu, kterou život ani trošku nešetří. Ženu, která si prošla mnohými těžkými situacemi, a přesto je stále tak silná. Obejmu ji, a jak máme domluveno, zabíháme ještě do automatu pro kávu, kterou si venku na lavičce vypijeme. Přivezla jsem i malý zákusek. Sedíme si tak v tichu a necháváme slunce, aby nás svými paprsky hřálo. Máme čas, který ovšem záhy zvýší tempo. Již je po druhé hodině, neměly byste už jít? Chtěla jsi stihnout se rozloučit, abyste to nakonec nezmeškaly! Vnímám své myšlenky a dávám jim za pravdu. Jsem poněkud napjatá, a přesto mi vůbec nic nedochází.

 Již po několikáté zvoním a bzučák mi otevírá prostor prosycený zvláštní vůní. Vůně asi není to správné slovo a asi není možné si přivyknout na tento odér. Pozdravíme sestřičku, která nakládá na vozík špinavé prádlo, a ubíráme si to směrem k pokoji číslo 12. Dvanáctka je Stagnace, nebo Viselec, chceme-li, jde o situace, které nahlížíme z jiného úhlu pohledu, tady hlavou dolů. Dostal snad možnost uvědomit si své skutky?  V mém zamyšlení mě vyruší sestra, která si nemůže vzpomenout na jméno otčíma a jen určité zvuky nás zpomalí a my k ní obracíme zrak. Omlouvá se a požádá, že musíme na jedničku. Jednička Tvoření, tedy nový začátek?

Pokoj je malý, pouze s jednou postelí uprostřed, ale bělostný a opravdu příjemný. Stačí mi pár kroků a skláním se nad otčíma. Jeho oči jsou otevřené a zahleděné kamsi do prázdna. Jeho dech je stále hluboký, ale nepravidelný. Beru si opodál stojící židli a usedám vedle něj. Mamča stojí z druhé strany postele, uchopí jej za ruku a mlčí. Druhou ruku má pod peřinou, a tak ji odkrývám, abych i já ji mohla podržet. Hladím ho po vlasech a přemýšlím nad tím, co bych měla. Vidíš, vždycky jsi chtěla pomáhat umírajícím na druhý břeh. Tak teď máš příležitost! Pomyslím si. Jenže jak? Co mám dělat? Co mám říkat? Vždyť jsem nakonec pochopila, že bych to asi přece jen nezvládla, a že díky bohu se mé přání nenaplnilo. Když jsem pozorovala sestřičky a pečovatelky, které se starají o staré a nemocné, pocítila jsem k nim velkou úctu. Já bych na to neměla. A teď? Co teda teď? Bože prosím, veď mě a pomož mi v této situaci se nejlépe zachovat! Nic. Ticho. Držela jsem ho dál a v tichu nahlížela obraz okolního světa, které mi poskytovalo velké okno. „Buď klidný, odpočívej a věř, že všechno bude naprosto v nejlepším pořádku,“ slyším samu sebe. „Zazpívala bych ti, ale neumím to.“ Dívám se na mamču a usmívám se nad hloupostmi, které tam ze sebe vypouštím. Postavím se tak, abych mu viděla do obličeje. Slzy mi zalily oči a já mám strach, abych ho ještě více nezarmucovala. Jeho pohled ač se zdá nepřítomný, přesto v něm vidím potřebu něco sdělit. „Teče mu slza…“ zpozoruje mamča a utírá mu ji. Vezmu do ruky houbičku na otírání úst a zvlhčuji mu vpadlé rty. Jeho dech se ještě víc propadá a ten jej donutí se rozkašlat. V tom si vzpomenu, že mě syn požádal, až budu u dědy, abych mu zavolala. Vytáčím číslo a telefon přikládám k jeho uchu. Nevím, co mu říkal, ale cítím klid. Pak zavolala sestra a i jí umožňuji, aby se mohla rozloučit. Zkouším ještě svému muži, ale je obsazeno.  „On se na tebe dívá, Renčo, dívá se!“ Ano, také to tak vnímám. Co můžeš chtít? Co mohu pro tebe ještě udělat? V tom mě napadá zavolat jeho dceři. Rozhoduji se v jednom jediném okamžiku a pevně věřím, že to bude ta správná věc. Dlouho se neviděli, nestýkali se. Bohužel je jeho dcera v práci a nemůže přijít. „Tvůj tatínek umírá, může to přijít každou chvilkou…“ oznamuji a dodávám, že přiložím telefon k otcově uchu. Slyším útržky slov a vím, že tak je to nejlepší. Telefon zavěsím a opět ho pohladím po tváři a políbím na čelo. Cítím tep v jeho ruce, kterou silně držím. „Jak má silné srdce! Jak mu bouchá…“ špitne mamča s položenou rukou na jeho srdíčku. Také vnímám jeho tlukot. „Ššššššš, bude dobře… ničeho se neboj… buď v klidu… všechno je v nejlepším pořádku… ššššš… všechno je správně… brzy se uvidíš se svými nejbližšími a pocítíš velkou radost… ššššš… klid… ššššš…všechno je dobré… ššššš… odpočívej… pomalu… ššššš… pomalu… taaaak… pomalu… ššššš...“ V tom se hluboce nadechl a vydechl. Mrkla jsem se na mamču, ale v tom opět hluboký nádech a výdech. Znovu jsem jej tišila a hladila a… Ticho. „Myslíš na to samé co já?“ Vysloví mamča otázku, kterou jakoby vyčetla z mých úst. Dlouze jsme se na sebe podívaly a obě opět přiložily ruce na jeho srdce. Nic. Jen jeho poslední slza stékala z vnějšího koutku oka. A pak už naprosté ticho. Posvátný okamžik. Úcta a pokora ke všemu a všem. Jeho duše opustila tělo ve tři hodiny odpoledne za krásného slunečného dne. Bylo to minutu poté, co jsem zavěsila hovor s jeho dcerou. Čekal na ni? Ten pohled, byl snad prosbou o slyšení jejího hlasu?

Zavolala jsem sestru, zdali by se nemohla podívat. Není zkušenosti, je jen pocitů. „Ano, vypadá to tak…“ řekla sestra a šla pro primářku. Primářka přišla okamžitě, poodešla k lůžku a zkontrolovala jeho tep na krku: „Pan Milata zemřel. Buďte tu s ním, jak dlouho chcete.“ Řekla soucitným hlasem a odešla. Slzy se nám kanuly po tvářích. Poslední pohlazení a polibek.

Mamča musela za sestrou a já zůstala na chvíli v pokoji sama. Stála jsem tam vedle postele a pozorovala zemřelého. Co teď? Teď už je to přece pouze tělesná schránka. Ale duše tu někde je. Co když se teď pohne?  Anebo otevře oči? Co když ještě… Z mého rozjímání mě vyrušil dotek na levém rameni. Otočím se, ale za mnou nikdo nebyl. Dotek, který byl doprovázen pocitem: „Klid!“  

Pomalu jsem posbírala jeho osobní věci do baťůžku, který tam měl při sobě. Zuby, hodinky, osobní hygienu, župan a pantofle. Dochází mi, že se nestěhuje do jiného pokoje nebo nemocnice. Že těchto potřeb již nikdy nebude třeba..., že něco tu skončilo, definitivně...Konec.

Vlastně nelze popsat tuto mocnou zkušenost. Tento posvátný okamžik. Toto je zcela nesdělitelné, avšak radostné. Byť jsem si poplakala, přesto jsem cítila velikou radost.