Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hledání nových možností

30. 1. 2011

                 

                Po celou dobu jsem věřila, nebo snad doufala, že se naplní mé touhy. Malování, psaní a poradenství. Ovšem nic. Už jsem o tom psala v povídání o sweatlodge, pamatujete? A tak jsem začala hledat práci. Velmi zklamaná. Co jiného mi ovšem zbývalo?

                Tolik let doma. S krátkými přestávkami skoro osm. A jen uklízíte, sedíte a koukáte, meditujete, čtete. Jenže ono to jaksi postupně „leze na mozek“. Začnete si připadat úplně zbyteční. Vaše vnitřní skryté stíny se pomalu plíží na povrch. Máte pocit, že se zblázníte.

                Byly chvíle, kdy jsem si myslela, že si vyrvu vlasy, hlavu rozbiju o zeď. Až takové zoufalství ve mně narostlo. Matka začínala mít o mě obavy. I já si říkala, jestli bych si možná neměla zajít k psychologovi. Ale mé výklady mi ukazovaly vývoj, tvrdý, přesto vývoj.

                 Když jsme se nastěhovali na okraj Prahy, nebydlelo tu mnoho lidí. Naproti domy nestály, byly jen vybudovány základy. Manžel v té době ještě vlastnil restauraci, syn zde nastoupil do první třídy, a tak oba měli své. Muž dojížděl a vlastně se u něj nic nezměnilo. Syn naopak našel nové kamarády a jistotu slušného místa, oproti dřívějšímu prostředí. Kdybych měla vyprávět, co vše jsem zažila na staré adrese, než jsme se odstěhovali… Bože! Zpočátku to tam bylo príma a hezké, ale později… Mladí lidé na drogách se potulovali všude kolem. Hádky, rvačky. Viděla jsem i na vlastní oči vraždu. To je má poslední vzpomínka.

               Ale abych se vrátila k tématu. Manžel i syn byli v „pohodě“ a já zůstala sama a opuštěná. V té době jsem si nechala ostříhat své dlouhé blond vlasy a obarvila načerveno. Nikdy předtím bych si na vlasy nesáhla. Mám v podvědomí, že vlasy představují duchovní sílu. Tu jsem tedy nějak ztratila. Změna, kterou jsem prošla, byla velmi tvrdá. Ta způsobila tento můj krok. Připadala jsem si zbytečná. Ošklivá. Vnitřně totálně rozervaná. Člověk by si řekl: „Co jí chybí?“ Nový dům. Nové začátky. Měla bych se radovat, viďte? Ale já se cítila úplně jinak. Každý můj krok, byl krokem bolesti. V mé tváři to bylo poznat. Snažila jsem se usmívat, ale za úsměvem byl schovaný tvrdý odpor k tehdejšímu stavu věcí. To byl ten začátek přehodnocení žebříčku hodnot.

                 Astroložka mně tenkrát, v roce 2003, pověděla, že v současné době se ve výkladu horoskopu žádná práce nerýsuje. Nesdělila mi to jen ona. Zašla jsem si k více poradcům, protože já sama k sobě nejsem objektivní. Ale nikdo mně neřekl nic jiného. Prostě nic. „A když vás přijmou, nebudou mít na výplatu, nebo zkrachují a tak podobně,“ znělo z úst jednoho kartáře. Pokyvovala jsem hlavou, ale v sobě jsem měla odmítavý postoj. „To je hloupost, ten kdo pracovat chce, si práci přece najde, pch!“ trochu uraženě jsem si povzdechla. Bohužel měli všichni pravdu. Nepohnula jsem se z domu. Financí ale značně ubývalo, manžel to již sám nezvládal. Vysoká režie podnikání, byla nad jeho síly. Tolik jsem prosila Boha o pomoc.

                Až v roce 2007 mé první kroky, které jsem uskutečnila, vedly na konec naší ulice do trafiky. Vlastnila ji mladá slečna, velmi příjemná, usměvavá, prostě fajn. Když jsem se jí zeptala, jestli někoho nehledá, souhlasně odvětila. Dohodly jsme se na březen. Měla jsem tedy měsíc času připravit se na další změnu.

                Mezitím jsem dál na sobě pracovala. Docházela jsem mimo jiné i na meditace pana Vacka. Je to osvícený mistr. Pamatuji se, že při mé poslední tamní návštěvě se o něm hovořilo, že je v samádhi. Pozorovala jsem ho, abych poznala, jak takový člověk vypadá a jak se chová. Když jsme začali, já prosila Boha, aby mi pomohl najít práci. Abychom se jako rodina z těch finančních potíží trochu dostali. V tom okamžiku mi začala velmi svrbět levá dlaň. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Během sedmi dnů mi zavolal kamarád, který pracuje pro reklamní agenturu. Dozvěděla jsem se, že nemají čas dělat casting a jestli bych nemohla přijít. Potřebují prý přesně někoho takového, jako jsem já, pro natočení reklamního spotu. Vyšlo to, a já si vydělala tolik peněz, jako bych chodila jeden rok do zaměstnání. Děkuji Ti, Bože, za ten dar! (Ovšem peníze, které jsem obdržela, dlouho u nás nepobyly. Manželovi jsem pomohla zaplatit vysokou částku na finančním úřadu a zbytek jsem využila, abychom poprvé po osmnácti letech vyjeli společně k moři.)

              A tak můj výdělek nezměnil nic na tom, že bych mohla finančně zabezpečená zůstat doma. Práci jsem měla domluvenou a tak jsem také nastoupila. Otevíralo se od šesti hodin. Cesta do trafiky trvala dvě minuty, ale stejně to časné vstávání pro mne bylo nezvyklé a také skutečnost, že jsem nikdy tuto činnost nevykonávala. Nějaká remitenda mi vůbec nic neříkala, práce s pokladnou a navíc, nebyla tam toaleta. Dvanáct hodin zavřená v malém prostoru, nikam nemůžete, protože máte zboží venku, a tak jste závislý na tom, kdo vám obchůdek na chvíli pohlídá. Pár lidí ráno pro noviny, kolem oběda děti ze školy pro sladkosti a navečer už jen ti zapomnětliví. A konečně se opět začali ozývat lidé na výklady a já jsem pocítila, že z nejhoršího jsem snad venku. Vydržela jsem tam rok. Nakonec majitelka trafiku prodala. A já zůstala zase doma.

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.