Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hoď kamenem, ty, jenž jsi bez viny! aneb Třísku v oku druhého vidíš, trám ve vlastním ne!

 
Klientka Jana mi vyprávěla o svém prozření…
 
Jednou tak seděla s manželem Petrem, povídali si. 
Tématem byl její synovec..., ani nevěděla, jak se k němu dostali.
Petr jí pověděl, jak jejího synovce už nemůže, že nechápe jeho chování.
Je prý jako malý kluk, který se neumí odrazit a začít postupně řešit to, co si sám nadrobil.
Že nemá vlastní sílu k posunu..., a jak ho šíleně tím rozčiluje.
Mezitím si Jana uvědomila, jaké měl synovec dětství.
 
Jeho rodiče se měli velice dobře, sestra začala podnikat a její muž se k ní později připojil - za nějaký čas měli úplně vše, na co si jen vzpomněli.
Ale jak všichni víme, jednou jsme dole a jednou nahoře.
Všechno má svůj čas. Na nebi i pod nebesy.
A tak už jejich zboží nebylo tak vyhledáváno a začal úpadek.
Rodina se rozpadla.
Sestra chtěla zůstat v domě na venkově s dětmi.
Její muž že si nechá byt v Praze /byl to byt mé sestry/, ale domluva byla taková.
Když ovšem jel synovec k otci na návštěvu, bohužel tam bydlel už se svou novou rodinou /všechno se to seběhlo tak rychle/.
Jaké to překvapení, když přišel "domů" a v jeho pokojíčku, v jeho posteli spal jiný malý kluk.
On sám musel spát na zemi!
Nedivím se, že tento, již dospělý muž nemá domov, je to takový tulák Macoun.
 
Natočila se k manželovi, který stále chrlil ze sebe názory na tohoto muže a v ten moment ho zastavila s prosbou, aby ji nechal něco říct.
"Prosím, zastav a odpusť mi to, co ti nyní musím říct, již se na to chystám dlouhou dobu a teď je k tomu nejpříhodnější čas!
To, co teď povídáš o synovci, jsi celý ty! Každé slovo, které proneseš, je, jako bys mluvil o sobě samotném!
Kdo ti prosím tolik ublížil, že ty sám a ve svých letech se neumíš pohnout z místa?
Říkáš, že není chlap, že se neumí stát zodpovědným za svůj život?
Proč ty, a ve svých už letech stojíš na místě a nemáš žádný záměr, směr, cokoli, co by tě motivovalo?
Kdo ti tedy tak ublížil?"
A pověděla mu celý ten příběh, který se jí promítl v hlavě.
"Taky tobě musel někdo tolik ublížit! Skrýváš se přesně jako on, a že tě to takto rozčiluje na něm, je pouze známkou toho, že ti nastavuje pověstné zrcadlo!“
Na to Janě odpověděl, že jemu nikdo neublížil, jedině ONA!
Jaké to překvapení, když si vybavila jejich společný život..., kdo komu a jak?
Věděla, co má za sebou a nelitovala vůbec ničeho, protože to všechno vedlo k pochopení, poznání a k osvobození.
"Ale tudy cesta nevede...." řekla Petrovi.
"Víš, to, že jsi jako nedospělý muž, který se stále zlobí, mě nutí hrát roli tvé matky!
A já nechci být tvou matkou a nemám zájem mít ne dva, ale tři syny!
V ničem mě nepodpoříš, vím, že v sobě mám mnoho, co mohu nabídnout, ale stále nemohu, protože se nemám o koho opřít... To, oč se ve svém životě zajímám, nikdy nepřipustíš, jsi schopen to akceptovat, ale nikdy nepřipustit, je to to samé, jako když někdo dělá třeba MLM, nemůžeš to, ale po čase si zvykneš a bereš to s rezervou.
Ale to nejde, to není podpora...., podpora druhého v jeho poslání!
A proč již tolik let se k sobě nemůžeme intimně přiblížit? 
Je to velmi jednoduché, i Osho to píše.
Jak může syn spát se svojí matkou!
Muž, který bere svou ženu jako "matku" bude zákonitě impotentní, se všemi jinými ženami mu to půjde, jen ne s tou svojí, vždyť je přeci matka!
A žena, které je přiřazena role matky? 
Jak ta by mohla spát se svým synem?
To není možné, vskutku nemožné!
"Co s tím?" s těmito slovy se Petr zvedl a posadil se vedle Jany.
"Víš, kdybych  o tebe přišel, kdyby se náš vztah rozpadl, byla by to pro mě největší životní prohra!......, co s tím?"
Jana ví, že tohle je pro Petra velmi těžké a nesnadné, ale také ví, že jde o jeho životní úkol.
Jana odvětila: "Nelze nic "přidat" k tomu co je, to by bylo falešné..., nelze nyní přijít a říct, dobrá tak budeme teď žít tak a tak...."
Co můžeme? 
Nic, prvním krokem k vyléčení je to, že si to člověk prostě uvědomí!
Ve vztazích je nutné hrát otevřenou hru, žádné dětské tlachání a schovávání se, jen aby nevyšla najevo pravda.
Jak se můžeme bát pravdy?
Vždyť ta jediná nás osvobodí.
A my jsme již dospělí, už jsme vyrostli...
Křičíme tu na sebe..., chovej se jako muž, máš dítě a tedy i zodpovědnost, jsi autoritou pro své děti..., nenechej aby oni přerostli otci přes hlavu.
A já? Že křičím a jsem "prudička"? 
No, aby ne..., když si tu připadám jako v kotli.“
 
Vše bylo řečeno.
To, oč se Jana snažila tak dlouho, ze sebe vysypala během jediného pozdního večera.
 
Jana později zůstala sama a přemítala nejen o vztahu, ale i o sobě...
Prolétl jí myslí obraz sama sebe..., viděla se jako honící se pes...., stále někam běžící vpřed...
Poté zaslechla hlas: "Teď jsi tu a tady..., kam stále spěcháš? Proč jsi nepřítomná v přítomnosti? Stále jsi někde vpředu! Čekáš na to, aby jsi mohla už vypadnout odsud? Ne, Jano..., teď tu máš manžela, rodinu a jsi tady! A tady taky máš být. Spočiň a přestaň s tím."
Jana užasle přijala toto poselství. 
Ano, bylo to tak. Stále hledala odpověď v kartách a v tom, co jí kdy kdo řekl... A hlavně se upínala k tomu nebýt už tu, ale pryč, rozvést se a zmizet...
"Přijmi co je. Dokud toho nebudeš schopná, nemůžeš se pohnout z místa. Teď a Tady, to je Bytí v Přítomnosti."
Zhluboka se nadechla, tuto pravdu do sebe nasála a pochopila, že není nic, co by právě musela.
 
Oba, Jana i Petr, mají své, a oba toho musí ještě hodně poznat.
Jana učinila ve svém životě mnohá poznání, a díky medicíně se změnila.
Přesto to nestačilo, dle jejího muže ne.
A to, co si on nadrobil /v minulosti/, nechce přijmout, prý je to dávno...
Ale bohužel, je jedno kdy se to stalo, uvařil si to, a teď to prostě musí sníst.
Ať se jim to líbí nebo ne..., jsou to pouze a jen příčiny, které je dovedly až sem...., a na ty je dobré vzpomenout, aby se události mohly řádně vyvíjet.....
 
 
Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.