Jdi na obsah Jdi na menu
 


Následky znovuzrození

5. 1. 2012

 

Ano, vrátil se domů jiný člověk, jiná žena.
Sama jsem se podivila, co se se mnou stalo.
Cítila jsem vše tak jasné a přirozené.
Neměla jsem potřebu nikoho vyhledávat, vystačila jsem si sama.
Chodila jsem na procházky a vstřebávala stále ještě přítomnou medicínu.
Měla jsem pocit, že se nadnáším. Úsměv na mé tváři neomylně označoval moji vnitřní spokojenost.

V průběhu doby ale došlo i k razantnějším situacím.
Jak jsem žádala, bylo mi splněno.
"Ať vše, co ke mně už nepatří, je odstraněno z mého života!" znělo mi v uších, když jsem v jednom jediném okamžiku přišla o "kamarádku", s kterou jsem byla dennodenně.
Chytla se s mým mužem. Bylo to o mně a beze mě. Má změna je vyvedla z míry. Oba.
On sám měl se mnou dost problémů, protože ani on nechtěl věřit této mé proměně, natož přijmout ji.
 
Při ceremonii mi medicína pověděla, jak se bude vyvíjet náš vztah.
Nechtěla jsem tomu uvěřit, i když náznaky podobného se ke mně dostávaly již dřív.
Příjezdem jsem ale zažila skutečnost.
Je to konec? Je tu rozchod? Rozpad vztahu, na kterém jsem doslova "makala" dvacet jedna let?
"Jak je to možné? Jak je možné, že cítím to, co cítím?" udivovala jsem se.
Vnímala jsem své pocity, které mi dávaly poznat, že takto dál žít už nemůžu a ani nechci!
Je třeba změny!
Kolikrát jsme s mužem seděli a snažili se pochopit právě probíhající dění, které útočilo na vše, co jsme vytvořili.
Jeho věty, kterými se snažil zachytit něčeho, co bylo ale minulostí.
Sama jsem vždy jen seděla a zírala. Nic mě nenapadalo, žádné myšlenky, žádná slova.
"Je to opravdu konec?" ptala jsem se sama sebe.
"Co řekla medicína o nás dvou?" vyrušil mě jednou z přemýšlení. 
"Je ti odebráno to, co k tobě už nepatří. Týká se to i mě?"
"Pokud budeš na sobě pracovat, je tu šance, že zůstaneme spolu..." 
Věděla jsem, že toto bude pro něho příliš těžké.
V mém životě je mnoho oblastí, které on nemá rád.
A když jsem se zamyslela a upřímně nahlédla, tak v čem my si vlastně rozumíme?
Co nás spojuje? Jde opravdu jen o splacení karmického dluhu, který mám (měla jsem) vůči němu?
"Pojeď se mnou!" mrkla jsem na něj. 
"A kam?" nechápavě odvětil.
Doplnila jsem větu: "Pojeď na sweatlodge, na medicínu, poznej lidi, se kterými je mi fajn, poznej mě!"
"Víš, že tohle mi nic neříká. Nechci jezdit mezi takové lidi. Mám tě moc rád a nechci o tebe přijít. Vrať se, buď zas tou, kterou jsi byla!" posmutněle mluvil a přitom bylo vidět, že se cítí pod psa.
"Jsem neskutečně šťastná, cítím se skvěle..., jsem svobodná, právě teď mohu vychutnat život, bez pout a omezení, která jsem cítila tolik let." Sledovala jsem své pocity, které jsem si překládala do slov a zároveň říkala nahlas.
"Ano, a někdo musí být nešťastný, abys ty mohla být šťastná!" vysoukal ze sebe
"Neee, to není pravda. Já byla nešťastná celou tu dobu a tys byl šťastný. Je to jako přehazování horkého bramboru. Ty v pohodě, já v nepohodě, a potom zase naopak. Neustálé střídání, žabomyší války. Jeden nahoře a druhý dole, pak opačně. Tohle nejde! Pokud chceme být spolu, a jak ty sám říkáš, že o to stojíš a nechceš o mě přijít, musíme na sobě pracovat. Vztah změnit, hodnoty, které dříve platily už neplatí. Všechno je jinak!"
"Mám tě moc rád! Vidím, jak ty jsi studená, co se s tebou stalo?" řekl a byla znát jeho zvyšující se nervozita a napětí.
"Víš, za tohle, kde teď jsem, jak se cítím, mohu poděkovat jen tobě samotnému. Nebýt tebe, nikdy bych nenašla sebe. Ty jsi ten, kdo mě svým chováním a vším přivedl na cestu poznání! Četl jsi někdy mé Zápisky z poznávání? Nikdy, viď? Zajímá tě má práce, to, co skutečně dělám ráda, to, co mě naplňuje? Zajímal ses někdy o mě víc? Ne. Všechno je pouze povrchní. Žila jsem tvůj život, vše bylo vždycky tak, jak jsi chtěl ty. Ani já sama jsem to nevěděla. I když mi to druzí říkali, nechápala jsem. Byla jsem ochotná za tebe položit život. Nikdy jsem nepochopila proč, jen to, že musím. Ale je to pryč. Chci být sama sebou. Postavit se na vlastní nohy, stát se skutečnou ženou. Je klidně možné, že teď nastane jistá rozluka, po níž se k sobě opět vrátíme, ale oba již celiství. Pak to může být ten pravý rovnocenný vztah dvou svobodných lidí. To je bezpodmínečná láska!"
"Nestojím o tohle. Chci, abys to byla zase ty," odpověděl. 
Chápala jsem jeho smutek a strach ze ztráty. 
"Tak se tedy mám zase stát nešťastnou a nesvobodnou...? To si přeješ?"
I když jsem vyslovila vše opravdu s láskou a snahou být srozumitelná a s touhou o jeho pochopení, bylo vše marné.
Jakoby nechtěl pochopit vůbec nic.
Bylo mi to líto, nechtěla jsem to tak. Ale tady se dalo čekat zas jen ono: Buď já nebo On a naopak.
Chvílemi jsem si připadala jako v románu červené knihovny, jindy jako v dramatu.
 
Těchto sezeních bylo dost. Měsíce ubíhaly a já stále zůstávala nezměněná. Tehdy jsem jasně poznala, že došlo k opravdovému mému znovu narození, jak medicína řekla.
Došla jsem i k takovým činům, které bych dříve nikdy nepodstoupila, abych svého muže neztratila.
Věděla jsem, že jistý krok bude znamenat zhoršení. Ale říkal, že mě má rád! A má skutečně rád mě, nebo jen představu o mně?
 
Během roku se mi dostávala stále tatáž kniha do ruky.
Poprvé jsem ji odložila, že mě nezajímá.
Podruhé jsem již do ní nahlédla.
Po třetí jsem si ji vzala jednoho dne do metra.
Při čtení prvních stránek jsem zpozorněla a musela se dost držet, abych se nezačala smát!
Díky, paní Jordánová, za vaši knihu "Muž nebo žena".
V ten moment mi všechno secvaklo.
Mé "Zápisky z poznávání - Sumaya, ta, co ztratila Boha" jsou opravdu výkřiky bolesti. Je to něco, čím jsem si procházela, stále nevědomá.
"Bože, tohle musím smazat a rychle s tím pryč z mých stránek! To je trapas!"
Ale později jsem slyšela: "Ne, nic nemaž, nech to být. Právě nyní máš možnost to všechno pochopit a uvést na správnou cestu! Je to tvůj vývoj."
Ano, kolikrát jsem tam hořekovala, naváděla druhé k pochopení jistých situacích, poučovala. A hlavně si o sobě myslela, že jsem to nejubožejší stvoření, které nemá nikdo rád. Především můj manžel ne.
Spouštěla jsem na něj smršť slov a hned ho zase omlouvala.
Jistě, je to vývoj.
 
O všem se svým mužem hovořím, a to narovinu.
Někdy je to velmi těžké, protože jsem poznala, že, ať se stalo, co se stalo, mám jej doopravdy moc ráda.
I před ním jsem se vyslovila, že on bude vždy mužem číslo jedna v mém životě bez ohledu na to, čím jsme spolu v životě prošli.
Zažili jsme spolu dvacet jedna let. A i když by se dalo dobré na prstech jedné ruky spočítat, mělo to tak být. A právě těch pár pravdivých okamžiků mi dnes dovoluje říct: "Vždy tě budu milovat!" 
 
 
 
Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.