Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přibývá nám i neblahými událostmi

15. 4. 2011

 

                

              Nejlepší metodou, jak se vymanit z dosavadního způsobu života, o němž jsem psala v předchozí kapitole, bylo najít si rychle smysluplnou činnost. Večer před usnutím jsem se vždy napojila na Vesmír a žádala. Doslova jsem prosila o práci, která mě zaujme, kde budou príma nadřízení, dobrý kolektiv, pracovní doba taková, abych se mohla i nadále věnovat výkladům, a za to vše byla dobře odměněná finančně. Úplně jsem si to vymalovávala na své duševní obrazovce. Trochu jsem se obávala vstávání a dojíždění, a tak i zde jsem poprosila, aby to bylo co nejméně zatěžující.

             Byla jsem už navyklá vstávat ve stejnou dobu, a to ráno tomu nebylo jinak. Udělala jsem si čaj, posnídala a šla k internetu. Jaké to bylo překvapení, když jsem ve své poště nalezla pracovní nabídku. Ano, byla přesně taková, o co jsem žádala. Má kamarádka, budu jí říkat třeba Dana, spolu s její přítelkyní, kterou nazvu třeba Hana (tu jsem snad viděla pouze jednou) mi nabízely možnost pracovat v jejich nově se vyvíjejícím obchůdku se zdravou výživou.

             Danu znám již řadu let a velmi si jí vážím. V životě byly chvilky, kdy mi pomohla a dala nahlédnout někam, kam mé oko v tu dobu ještě nedohlédlo. Měla svoji poradnu, předcvičovala jógu a navedla mnoho duší na cestu ke Světlu. Po nějaký čas jsem o ní neslyšela. Telefony nezvedala, na textové zprávy neodpovídala. Až jednou. Přišla mi SMS se zněním: „ Mám rakovinu.“ V ten okamžik mi vytryskly slzy a já brečela jako malá holka. Volala jsem: „Proč? Proč právě ona?“ Zavzpomínala jsem na mnoho našich společných uzdravujících chvilek. Vždyť všechny mé vhledy do minulých životů jsem uskutečnila právě díky ní. Je to statečná žena, rozhodná, nebojí se o nemoci hovořit, a tak pomáhat dalším lidem. Zeptala jsem se jí, jestli by nechtěla udělat rozhovor na jedné internetové televizi, promluvit o svém životě i nemoci. Souhlasila. Myslím, že se rozhovor podařil.

               Když jsme se všechny tři sešly, aby mě seznámily s jejich vizí, byl konec srpna. Obchůdek je situován na pěkném místě s malou předzahrádkou v bohaté čtvrti v centru Prahy. Samy si navrhovaly interiér, který je v provensálském stylu. Neskrývala jsem nadšení. Opravdu krásné! Bylo ještě teplo, posadily jsme se ven a povídaly. Díky své diagnóze se uchýlila k makrobiotice, a tak si přály, aby i jejich obchod byl veden v tomto duchu. Nic živočišného, tedy makrobio – vegan. Sama jsem vegetariánkou už léta, a tak jsem si připadala na správném místě. Holky mi řekly, že mohu u nich vykládat kartičky, není problém nabízet vodní filtry, a že se jistě domluvíme na ostatních ekologických produktech. Pracovní doba byla od půl osmé do dvou odpoledne. Soboty a neděle volné. To bylo fakt úžasné. Co víc si přát? Plat tomu také odpovídal, nebylo to moc peněz, ale měla jsem čas i na své zájmy přesně tak, jak jsem tomu chtěla. Jen to vstávání, ouvej. Ale otevíralo se až v osm hodin. V půl jsem tam měla být proto, abych stačila vytřít podlahy, připravit na pult pečivo a ostatní drobnosti.

              V půli října se oficielně otevřelo a já konečně začala pracovat. A zahájila svoji cestu s makrobiotikou. Byla jsem nadšená. Ochutnávala jsem úplně nové potraviny, o kterých jsem doposud neměla ani tušení. Pročítala jsem knihy japonského odborníka na makrobiotiku Michio Kushi a dozvídala se nové informace. Pomalu jsem měnila jídelníček a cítila se přitom výtečně. Váha, kterou jsem si z léta přinesla, šla pomalu dolů, má intuice výrazně zesílila. Každý další den jsem se do práce opravdu těšila. Poznávala jsem nové lidi, od kterých jsem získávala další poznatky i moudré rady. A i když nakonec holky řekly, že u sebe v obchodě nechtějí nabízet nic z toho, na čem jsme se předtím dohodly, nevadilo mně to. Na výklady jsem si nakonec našla pěkný prostůrek v jedné vedlejší příjemné kavárně.

              Koncem listopadu jsem se dozvěděla, že manžel odjede pracovně do Opavy a my se synem zůstaneme doma sami. Zatím nebylo jasné, jak dlouho se zdrží, tehdy se mluvilo o týdnu. Poprvé si zkusím být na péči o domácnost a rodinu samotná, chodit do práce, prostě mít vše na starost pouze já. S manželem spolu žijeme dvacet let a krom pár dní jsme od sebe dlouho odloučení nikdy nebyli. Na metro jsem jezdila autem, a tak mi cesta do práce trvala necelých čtyřicet minut. Jenže! Začalo sněžit a zima o sobě dala znát velkými mrazy. V ten moment jsem auto vynechala, protože se v zimě jezdit bojím (snad jsou to vzpomínky z autonehod, které jsem jako spolujezdec prožila). Sněhu bylo požehnaně. Tedy v pět ráno vstávat, abych stačila kolem domu odhrabat sníh, a rychle na městskou dopravu. Totéž mě čekalo i v práci -hrablo, odklidit sníh, posolit (to jsem byla silně proti, ale musela jsem), dále vytřít podlahy, vyskládat pečivo. A mně jako velkému pedantu na pořádek (ale až v pozdějším věku), mé potřebě mít všechno perfektní než otevřu, půl hodinka nestačila. První lidé ale většinou chodili až k deváté hodině, a to už bylo vše, jak jsem chtěla.

           A tak to šlo každý den. Ovšem potýkat se s takovou zátěží delší dobu denně, začnete toho mít tak akorát. Když jsem ráno vytírala, pokaždé jsem si pro sebe říkala: Proč to večer alespoň Hana nevytře? Sněhu bylo požehnaně a v obchůdku bílá dlažba. Naslouchala jsem svému vnitřnímu nechápání a snažila se emocionálně nepropadat. „Chceš být mistr, a přitom se tak nechováš!“, zaslechla jsem. „Jen to pozoruj, nenechej se pohltit“, zněla další slova. A tak jsem se navenek usmívala a pracovala dál. Tlak ale stoupal a vnitřní nepokoj též. Začala jsem pociťovat nervozitu, když měla přijít Hana. Stalo se mi, že jsem někdy zapomněla na dobu spotřeby u zboží (nikdy jsem v potravinách nepracovala), upadlo mi to či ono, samozřejmě vždy v nepravou chvíli, a mnoho dalšího. Cokoli jsem udělala, prostě nebylo dobře. Uvědomovala jsem si to, ale přičítala tomu, že se zde mám „něco“ naučit. Vždyť jsem Danu i Hanu považovala za duchovně vyspělé bytosti. A tak čas v obchůdku běžel ve stejné atmosféře. Co se týkalo domova, nebyl problém, zde jsem pociťovala klid a harmonii. Samota mi byla příjemná. Manžel se nakonec zdržel přes tři týdny.

              Dny utíkaly a já začala naciťovat, že především plním představy druhých. Když jsem o tom meditovala, vnímala jsem, že můj osobní rozvoj zůstával stát – stagnace. Cokoliv bych kamarádkám chtěla říct, poradit, setkalo by se s jejich nevolí. Nakonec jsem zjistila, že jsem jim opravdu dobrá akorát na úklid, prodej a ťukání do kasy. Žádnou moji další iniciativu a tvořivost, které by mohly být pro zákazníky přínosné, nepřijímaly.  Asi jde i zde o růst…, pomyslela jsem si. Ale proč? Vždyť jsme přítelkyně, tak dlouho se známe? Co to znamená, tahle změna v jejich chování?  Nechápala jsem nic. Uvnitř sebe jsem měla bouři. Snažila jsem se pracovat, co to šlo, a všechno ostatní vypustit. Nebylo to ale v mých silách. Den ode dne se to ve mně hromadilo. Vnímala jsem nervozitu i u Hany. Vždy jsem cítila, co si myslí, co se děje…  Ovšem práci jsem potřebovala. I když to byla (v dnešní době) almužna, pro mě dost na to, abych si polepšila.

            Jednoho dne přišla Hana do práce viditelně nespokojená. Započal rozhovor o úklidu. Věděla jsem, že nejde ani tak o úklid, i když samozřejmě také, ale spíš o to, že nebyly takové tržby, jakých bylo třeba. A já si tam z jejího pohledu jen tak sedím a třeba pročítám knihu. Požádala jsem, abychom tento rozhovor nechaly na jindy, že mi dnes není opravdu dobře. Celou noc jsem nespala a měla velké bolesti. Ano, ustala. To jsem ale nevěděla, co mně čeká odpoledne. Měla jsem telefonní hovor s Danou. Nechci tu vše rozepisovat. Ani se to nehodí. Jednou větou mohu říct, že jsem já i můj manžel (který slyšel každé slovo, což nešlo ani přeslechnout, díky jejímu silnému hlasu) zůstali „štajf“. Po celý zbytek dne jsem se z toho nemohla vzpamatovat. To by mě ani ve snu nenapadlo, co může létat z úst člověka, ve kterého jsem neskutečně věřila. V ten den ve mně vše zemřelo. Pochopila jsem, že je konec mé krátké pracovní činnosti, která mě ovšem z jedné strany velice naplňovala, ale bohužel z druhé ubírala díky tomu, že mě nepřijaly tak, jak bych očekávala. Bylo mi řečeno, že zde jde již pouze o vztah mezi nadřízenou a podřízenou, tedy asi konec přátelství. Díky tomu to bylo bolestivější. Holky neztrácely čas a velmi záhy mi oznámily výpověď. I můj odchod byl provázen z jejich strany takovou slovní energií, která ve mně vzbudila silné emotivní pocity, křivící mi ústa, jak se mi chtělo plakat. Bohužel, na to jsem jen slyšela, že jsem arogantní. Ovšem pravdu ze mě nenačetly. A tak skončila má další zkušenost.

             Dlouho jsem se vzpamatovávala.  Nastoupily i zdravotní potíže. Byla jsem donucená navštívit lékařku. Zjistili mi anémii. Ano, neschopnost přijmout i těžké životní situace. Potřebujeme-li železo, znamená to, že my sami se máme stát odolnými  - železnými - i v těžkých dobách. Jsem velice citlivá, což ovšem umím značně schovat. Jenže tak činit nelze donekonečna. Každé emocionální potlačování se musí jednoho dne někde v těle viditelně projevit. A to se také stalo.

    Život jde dál, čas všechny rány hojí, tak tedy na závěr jeden vzkaz: „Přeji Vám mnoho dalších úspěchů ve Vašem podnikání – vše jen dobré!“

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.