Jdi na obsah Jdi na menu
 


Setkání s Královnou Amazonie

1. 2. 2011

                 

                  Po uplynutí určité doby jsem věděla, že je čas pokročit dál. Ne, že by mě sweatlodge už nic neříkala, ale tak nějak jsem poznávala, že pokud mám na sobě pracovat, jsou tu i další cesty.

                  Před deseti lety jsem četla knížku Jiřího Kuchaře „Ayahuasca aneb Tanec s bohy“. Knihu jsem doslova zhltla a mé jediné přání bylo, zúčastnit se této ceremonie. Co mi ovšem opravdu vadilo, byly průvodní symptomy, které jsou součástí rituálu. Jedná se o očistu, tedy ve většině případů se člověk opravdu čistí, horem i dolem. A tak toto překvapivé vyprávění o výpravě za medicínou a co všechno museli účastníci těchto sezení překonat a zvládnout, ve mně vzbuzovalo strach, ostych i spoustu dalších negativních emocí. Nakonec je mnoho těch, kteří tuto knihu již znají. A kdo ne, si ji může přečíst a poznat tak své vlastní pocity, které ho budou při čtení provázet. No, raději jsem toto celé zavrhla a řekla si, že to nebude pro mě.

                  Ovšem člověk míní a osud mění. V září jsem dostala první zprávy o Ayahuasce. Vyprávění od pro mě velmi blízkého člověka, se kterým jsem se vlastně seznámila jen díky této liáně (od té doby jsme nejlepšími přáteli), ve mně opět vzbudilo zvědavost. Ale později jsem už byla definitivně rozhodnutá - NE. Nikdy! Smál se a říkal: „Počkej!“ A najednou to bylo tady. Listopad 2009. Ayahuasca přišla. A velmi blízko, nebezpečně blízko. Slyšela jsem: „Pojď, připoj se a projdi tímto procesem…“ A v ten moment tu byly všechny mé důvěrně známé pocity  - chvění, bázeň, touha i respekt. Nemohla jsem se vůbec rozhodnout. V ten okamžik dorazila informace, že je plno, ale že jsem vedená jako sedmá náhradnice. To se mi ulevilo.  Sedmá? To je dobré, to nevyjde! pomyslela jsem si. Abych nezapomněla dodat, každý, kdo se účastní, musí držet jakýsi půst. Nesmí konzumovat různé druhy potravin, alkohol, a i kouření není vhodné, protože uzavírá srdeční čakru. A tak toto všechno samozřejmě platilo i pro mě. Mezitím jsem měla rozhovor s jednou ženou - šamankou, která měla na starosti každou osobu, co se měla zúčastnit. Je to proto, aby poznala, že je pro takovou ceremonii opravdu připraven. Padly jsme si do oka. Ale i ona měla stejnou zprávu, sedmá náhradnice, nedá se nic dělat.

                  Bylo to asi pět dní do odjezdu, kdy jsem si povídala s kamarádkou a vyprávěla jí své noční stavy, kdy Ayahuasca za mnou chodila nejen do snů. Volala mě a velmi jemně až mateřsky říkala: „Neboj se…, poznej mě!“  Návštěvu jsem ukončila slovy: „Co má být, nechť se stane!“  Čas utíkal velmi rychle. Byly dva dny do odjezdu. Scházím po schodech dolů, když v tom zvoní telefon. Hlavou mi proběhlo, že je to onen můj přítel, o kterém jsem již hovořila, se zprávou: „Uvolnilo se místo, jedeš!“ Nemýlila jsem se. Byl to on. „Tak co myslíš, proč ti volám?“ zeptal se. „Je mi to jasné, už jsem to slyšela,“ odpověděla jsem. Nebyl překvapený, protože jsme na sebe opravdu napojení. Smáli jsme se, ale každý úplně něčemu jinému. On, že to je tak, jak má být a já strachy! „Tak se připrav, uvidíme se v pátek!“ byla jeho slova, se kterými jsme se rozloučili. A tak jsem se začala chystat na cestu. Ve čtvrtek večer jsem se manželovi rozplakala na rameni: „Nikam nejedu, hrozně moc se bojím!“ povzdechla jsem si, ale uvnitř jsem křičela. „Celých deset let po ní toužíš, mluvíš o ní, a teď bys to vzdala?“ podivil se. Ovšem pak mi na klidu příliš nepřidal, když mi ještě ukázal nějaké záběry na internetu.

                 Pátek byl zde. Nemohla jsem dospat. Od čtvrtečního odpoledne jsme již nesměli nic jíst, a tak jsem byla ještě navíc děsně hladová. V osm ráno jsme měli sraz a tak jsem tedy vyrazila na cestu. Batoh, spacák a pár kousků prádla mi bohatě stačilo. A už jsem se vezla. Byli jsme v autě čtyři, všichni jsou to mí přátelé, tři z nich už měli zkušenost. Těšili se a celkově byli skvěle naladěni. Já zamlklá, beze slova pozorovala ubíhající krajinu a tiše uvnitř trpěla. Slova, která jsem v duchu k sobě pronášela, nebyla příjemná. Uzurpovala jsem se za své rozhodnutí, za to, že v mých letech už bych přece měla mít rozum, no ne? (Byla jsem tam druhou nejstarší.) Na místo jsme dorazili poněkud dřív, a tak jsme se šli projít. I když byl listopad, bylo teploučko, nádherně svítilo sluníčko, my leželi na stozích slámy a dýchali čerstvý a hlavně čistý vzduch kraje. Kolem jedné jsme se vrátili. Už zde byli skoro všichni. Ubytovali jsme se a já si prohlédla stavení. Hlavním mým zájmem byly toalety. Kolik jich tam je a jestli tam bude dostatečné soukromí. Je jasné, že po četbě knihy i vyprávění přátel, mě toto zrovna nejvíce zajímalo. Byla jsem spokojená. Lidé byli úžasní, bavili se a smáli. Krásně mě jako nováčka přivítali. Chlácholili a ubezpečovali, že strach není na místě. V ten moment kdosi řekl, že už jsou tu. Pohlédla jsem a uviděla šamany s ještě jednou mladou dívkou, také šamankou. Tiše jsem vše pozorovala, ovšem to, co bylo uvnitř mě?! Stále jsem byla schopná odjezdu, lépe útěku.

                      Oznámili nám, že máme jít nahoru a každý si připravit své ležení. Muži vpravo a ženy vlevo. Byla to veliká místnost s kamny, nic víc. Vedle mě už rozkládala svou karimatku černovlasá dívka a já v ní uviděla někoho, kdo mi bude oporou. Zeptala jsem se, zdali mohu vedle ní a hned jsme se spřátelily. Když jsme byli všichni hotoví, sedli jsme si do kruhu kolem oltáře, který zde šamani postavili. Chvilku jsme meditovali. Poté jeden po druhém jsme se představili a pověděli, proč jsme tu. Kamna, ve kterých praskalo voňavé dřevo, dávala této místnosti nejen úžasné teplo, ale zároveň vnitřní klid a jistotu. Samozřejmě ještě došlo k očištění šalvějí. Ta putovala od jednoho k druhému tak, jako mluvící hůlka. Ten, kdo ji má, mluví, ostatní vědí a respektují toto nepsané pravidlo. Pověděla jsem své jméno, odkud jsem přijela a co je mým záměrem. Po skončení mých slov, všichni projevili přivítání i podporu hlasovým znamením, zní to asi něco jako „hou“. A tak to šlo dál, až jsme se všichni takto podpořili. Poté šamani započali svůj vlastní obřad, který jsme mlčky pozorovali. Nakonec nám oznámili, ať všichni jdeme na jednu hodinu ven. Každý sám za sebe. Tedy ne ve dvojicích, prostě sami, abychom se co nejlépe mohli napojit na svoji duši, a nebýt tak rozptylováni druhými. Mám s tím trochu problém. Už od dětství nemám ráda cizí místa. Tam, kde to neznám, nerada chodím sama. Navíc se bojím psů, a tak byl tento pokyn pro mě nepříjemný. Snažila jsem se tedy chodit co nejblíže stavení a namísto toho, abych se napojila na svoji duši, jsem přemýšlela, zdali to raději opravdu nevzdám. Konečně jsem uviděla, jak se ostatní pomalu navrací a já tak mohla ukončit své trápení venku.

                       Bylo pět hodin, venku se pomalu stmívalo a my se sešli opět v místnosti. V ten moment jsem už pochopila, že není úniku. Ti, co mě doopravdy znali, nevěděli co se se mnou děje. Takhle zakřiknutou mě opravdu nepoznávali. Ale cítila jsem jejich blízkost, vlastně úplně všech, lásku a pohodu. Jeden z šamanů si sedl k oltáři a pomalu každého vybízel, aby přišel a vykonal malý rituál, kdy se žádají všechny živly o ochranu a vedení. Přišla řada na mě. Pomalu jsem vstala a s velkou pokorou jsem poklekla. Požádala jsem o vedení a podporu na své cestě a už už seděla a dívala se šamanovi do očí. To bylo třeba, protože on ve vás uviděl, kolik můžete vypít medicíny. Stále jsme si hleděli do očí, a přitom mi podal kalíšek s tmavě zelenou tekutinou, která měla zvláštní vůni. Pozdvihla jsem ji výš, jako když chcete říct „Na zdraví!“, ovšem se slovy „Na všechny!“ a vypila. Brrr, polkla jsem a ucítila její prazvláštní hořkoslanokyselosladkou chuť. Tak a teď už máš smůlu, teď už nemáš na vybranou, medicína je v tobě!  Opravdu jsem měla strach. Co mi to může přinést? Vstala jsem a vrátila se na své místo. Pozorovala jsem ostatní a čekala na to, co přijde.

                    Zjistila jsem, že někteří leží, a tak jsem tak učinila taky. Cítila jsem v těle vibrace a teplo. Druhý z šamanů vzal buben a začal na něj vyťukávat rytmy. Musím podotknout, že každý z nich hrál svoji vlastní roli v tomto obřadu. Oba dělali i nedělali totéž. Jeden hrál, zpíval a pomáhal „držet“prostor, druhý nosil medicínu. Poté druhý zpíval a také „chránil“. Navzájem se skvěle doplňovali. Souhra, se kterou pracovali, byla mimořádná. Dívka - šamanka pomáhala jim a hlavně nám. Když někdo potřeboval na toaletu, doprovázela ho. Ale pokud šlo o zvracení, to jsme měli u sebe každý misku. Zahlédla jsem, že se pomalu ke mně přibližuje další kalíšek a hle, ještě něco v misce. Po jeho vypití, a to až na dno, jsme si každý mohli vzít jednu rozinku. Jaká to slast! Tento druhý kalíšek měl totiž úplně jinou chuť než ten první. Rozinka byla mana! Znovu jsem si lehla a čekala, co bude. Začala jsem cosi cítit. Ano, byl to žaludek. Už jsem někde z dálky slyšela, jak se kdosi čistí. A právě v tom okamžiku jsem byla šťastná za misku. Šlo to velmi rychle. Musím říct pravdu, bylo to odporné! Jednou, dvakrát a už jsem i vstala, abych se mohla poroučet na toaletu. Medicína mě vyčistila dokonale.

                   Po třetím kalíšku jsem pocítila, jak mi nějaká síla stoupá od konečků prstů nohou výš a výš. Bylo to i písní, kterou začali zpívat. Bubnování a melodie mě dostaly úplně někam jinam. Zaslechla jsem třikrát její jméno, které znělo lákavě a melodicky: „Ayahuasca, Ayahuasca, Ayahuasca!“ Duch této liány ve mně stoupal a já se začala neskutečně bát. Pozorovala jsem toto dění, a přitom se třepala strachy, co se stane, až se mi dostane tato síla k srdci. Bože, vždyť mě to zabije! Vždyť mi zastaví srdce a já tu zůstanu, slyšela jsem se. Kdepak, pokračovalo to dál a protentokrát to byly plíce a hrdlo. Strach snad ještě větší.  Udusím se a umřu, zněla má slova a já se pomalu loučila nejen sama se sebou. Přesto jsem vnímala její náruč, mateřskou a laskavou. Ani teď se nic nestalo. Cítila jsem, jak se mi pootevřela ústa, ze kterých cosi vyšlo. Jako malý závan, jako když něco vydechnete, nedokážu to popsat. Jsem mrtvá… pomyslela jsem si. Jsem ve smrti. Prázdno, ticho. Kde to jsem? Nabyla jsem vědomí a hledala se. Vypadalo to jako uvnitř mého vlastního těla. Pozorovala jsem své buňky, tepny, prošla jsem sama sebou. Opravdu jsem ležela jako mrtvá, bez pohybu a přece vědoma si všeho. Nakonec jsem usnula.

                  Ráno jsme se sešli všichni na snídani, kdy jsme si mohli dát vločky s ovocem a čaj. Jaká to radost, po takovém hladovění. Pověděli jsme si své zážitky. Také jsem něco povyprávěla, ale bylo mi řečeno, ať počkám na večer, že dnes to bude o mnoho lepší. A tak my ženy šly připravovat oběd, muži zas pomáhali jinak. Čas tam docela rychle utíkal, než se člověk otočil, bylo poledne. K obědu byla dušená zeleninka ve vlastní šťávě, samozřejmě nesolená a zeleninový salát. Doslova jsme hltali. Poté se meditovalo. Po meditaci jsme si i zatančili do rytmu bubnů. A už opět stará známá procházka. Protentokrát jsem se vzdálila už o trochu víc než předešlý den. A zas tu byl večer. Vše se opakovalo na vlas stejně. Obřad, modlitby za ochranu a vedení a samozřejmě čaj.

                Hned jsem ulehla. Než přišli s druhým kalíškem, již jsem pociťovala známé tlaky a vzestupy síly v mém těle. Vypila jsem ho a hned si zas lehla. Okamžitě jsem byla „mimo“. Slyším: „ Sumayo, sedni si ještě na chvilku.“ Ano, byla to šamanka, která ještě chtěla, abychom chvíli setrvali v meditační poloze. Ovšem já toho nebyla schopná, protože jsem byla opět „ve smrti“. A znova: „Sumayo, Sumayo, sedni si!“ Vím, že bych jí ráda odpověděla, ale ani slova a pohyb už vůbec nebyl možný. To nebylo v mých silách. Snažila jsem se jí říct, že se nemohu hýbat. Nešlo nic.  Netrvalo to ale dlouho a nakonec jsem ji uposlechla. Pozorovala jsem ostatní. I oni seděli a zdálo se, že meditují. Zprava se ozýval tichý smích. Zjevně mě to trochu rozčilovalo. Po dalším pití, jsme si už mohli opět lehnout. Byla jsem za to ráda, protože když jsem seděla, vždy se mi dělalo špatně a poté jsem musela zvracet. Ležela jsem a začala opět vnímat laskavou náruč Ayahuascy. Opětovné volání, vibrace, a najednou jsem si samu sebe uvědomila v amazonském pralese v doprovodu černého jaguára. Vše bylo barevné, čisté, skoro průzračné. Všude to vonělo exotickými květinami, byl slyšet zpěv ptáků, zurčely kdesi prameny vody. Nechala jsem se vést. Přede mnou se zčistajasna objevila mayská pyramida. Opeřeného hada Kukulkána, hlavního božstva Mayů, jsem ale moc neznala. Tento bůh má svůj původ v centrálním Mexiku v Teotihuacánu (zde v nářečí nahuatl pod názvem Quetzalcoatl). Nechápala jsem ale, odkud to všechno vím, byla jsem si jistá, že je to on. Vzal mě až na vrchol této pyramidy, odkud jsem viděla celé Universum. Zde mi (vše telepaticky) pověděl, že dál je to pouze pro odvážné. Okamžitě jsem samu sebe viděla, jak mávám rukama v záporném smyslu, a také telepaticky odpovídám, že to není nic pro mě, že já nejsem opravdu odvážná. Než jsem toto stačila doříct, už jsem letěla vesmírem, a najednou byla zas zpět v místnosti. Jenže! Už to nebyla tatáž místnost. Nemohu to popsat slovy. Éterický chrám. Plno barev a světel. Tímto chrámem se prolínal zvláštní zvuk. Snad syčení. Já se rozhlížela, jestli i ostatní vidí to, co já. Všichni vypadali šťastně. A já se začala smát. Rozesmála jsem skoro celou polovinu osazenstva, hlavně ženy. Kdybych toto měla popsat slovy, jaká bych volila? Láska, hřejivost, měkkost. Královna Amazonie se mi zcela otevřela a dovolila mi proniknout až do jejího nejhlubšího nitra. Děkuji Ti, Matko Ayahuasco!

             A dál? Nový krásný den. Poděkování, rozloučení. Cesta domů. Věděla jsem, že naše setkání není poslední. Ale to zas někdy jindy.

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.