Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sweatlodge

10. 1. 2011

 

Příběh pokračuje……………

 

      Před časem, kdy jsem dopsala své „Zápisky z poznávání“, jsem byla přesvědčena, že jsem „hotový člověk“. Opravdu se dnes musím usmívat nad svojí vlastní domýšlivostí. Dalších pět let bylo období stálého čekání na cosi. Tvrdošíjně jsem čekala na to, až Vesmír vše zařídí. Nějak mě vůbec nenapadlo, že Bozi pomáhají těm, kteří si umí pomoci sami. A tak léta plynula. Jenže ono se nedělo vůbec nic. Rozhodla jsem se tedy konat. V prvé řadě si najít zaměstnání. Vlastně jsem k tomu byla i nucena.

      Mezitím totiž manžel skončil s podnikáním. Život ho přiměl. A sice tak, že začal mít silné deprese. Vzpomínám si, že tyto stavy začínaly vždy únavou. Ulehl, ale už nevstal. Trvalo to i týden. Nikdy si na nic nepamatoval. Ovšem intenzita depresí se zvyšovala. Četnost i hluboká zoufalství. Zde jasně Vesmír ukázal, co je třeba - a to velké změny v jeho životě. Prostě už v tomto směru podnikání neměl co dělat. Skončil a deprese odešly.

       A tak najednou zde nebyl žádný příjem. Naopak, zůstaly ještě nějaké dluhy. Mé ego ale vytvářelo domněnky, že má cesta je jasná. Mám být, kde jsem, že ostatní si mě prostě najdou. Navíc jsem se naučila žít prostě. Osm let mě život školil. Už jsem o tom napsala „přehodnocení žebříčku hodnot“.

       Ale nic nešlo, jak jsem chtěla „já“. Nepomohlo vůbec nic. Ať už jsem se snažila sebevíc  - nic. Náhle jsem pochopila: „Aha, musím se rozloučit s poradenstvím, výklady i malováním!“ Na plátno a barvy stejně nebyly finance. Nastal konec mých snů i nadějí. Nemohu nenapsat, jak nešťastná a zklamaná jsem byla. Vždy jsem cítila, že toto je pro mě, vždy mě tato práce (Mohu to vůbec nazvat prací?) naplňovala. Tak proč tedy, proč? A tak jsem opět začala hledat. Asi je ve mně stále něco, co mi brání. Něco, co nevidím.

        Začala jsem opět navštěvovat různé kurzy a semináře. Tantra jógu, psychografické kurzy. A co bylo pro mě úplně novým, byla sweatlodge – indiánská potní chýše vedená indiánem z kmene černonožců, Pablem Russellem. Nevěděla jsem, kam to mířím, co to je? Očistná sauna mi vůbec nic neříkala, ale přesto jsem se přihlásila. Nyní trochu o ní popovídám, protože nemohu vás nechat bez takového zážitku, který jsem si z ní odnesla.

        Na tomto místě bude vhodné, když popíšu, co to sweatlodge je. Sauna je posvátný obřad. Každý, kdo saunu vede, má svůj vlastní rituál. Ale základem je, že se uchýlíme do lůna matky Země, jak se jí též říká, a provedeme očistu. Pablo má saunu léčení, tedy posílení, uzdravovaní i nových vizí. Uvnitř se všichni modlí, aby dosáhli uzdravení. I naplnění svých přání a tužeb.

     Ten den, který pro mě měl být první cestou očistnou, jsem si nenechala ujít. Manžel mě přivezl do Toulcova dvora, kde se tento obřad konal. Zjistila jsem, že jsem z okruhu mých přátel se zájmem o tuto terapii zatím prvním průkopníkem. Sama jsem také jela, i když to bylo poprvé. Ale všichni ti, kteří by snad i jeli, nemohli, ať už z jakéhokoli důvodu. Ženy, které mají menstruaci, se nemohou zúčastnit, protože ony samy, se v té době čistí a jejich síla je veliká. A tak, jak jsem již říkala, zůstala jsem na to sama. Uvnitř sebe jsem cítila strach z neznámého. Lidé se začali sjíždět a já se hned v počátku seznámila s jednou dívkou, s kterou jsme si měly být oporou.

     Konečně nastal ten čas, kdy jsme se sešli v kruhu. Pablo začal povídat. Jeho slova nebyla pouze o sauně. Na první pohled jsem pochopila, že je to velice moudrý muž, který vede a dává možnost léčení nás samotných. Byl mírný ve svých slovech, a svým humorem nás uklidňoval. Poté připravil rostliny, šalvěj a sladkou trávu, abychom se všichni očistili před obřadem. Sice jsem nevěděla co a jak s tím, ale díky tomu, že jsem byla kdesi uprostřed, jsem toto čištění okoukala. A už přišla ta chvíle, kdy jsme se měli převléknout. Muži mohou být v trenkách, ale ženy v dlouhých šatech, vlasy rozpuštěné, žádné šperky, nic jiného. 

     Cestu k obřadu, který se konal venku, provázel chlad, přestože byl teprve počátek září. Poprvé jsem uviděla chýši, u které se pohybovalo pár mužů. Připravovali a udržovali oheň a kameny k saunování. Říká se jim – firemani. Poté nám Pablo ukázal, kam si můžeme odložit některé z našich věcí. Byl zde postaven oltář, kde se v čase našeho saunování – léčení, nabíjely.

      A už jsme stáli v řadě, abychom postupně, jeden po druhém, po kolenou mohli vlézt dovnitř. Nejdřív muži, potom ženy. Po směru hodinových ručiček jsme se otáčeli a přitom vyslovily větu: „Všichni moji příbuzní“. Bylo to proto, abychom přivolali všechny, zemřelé i ty, co jsou s námi na tomto světě. Na mě došla řada a samozřejmě, jak jsem z toho všeho byla nervózní, jsem zapomněla tuto větu vyslovit. Nedalo se nic dělat, už jsem seděla uvnitř. No, copak můžu říct, že seděla? Představte si prostor velmi malý, snad tři na tři metry a tam víc jak dvacet lidí. Sebou jsme měli ručníky, venku jsme zanechali deky, na kterých jsme po každém kole odpočívali.

       A tak bylo zahájeno první kolo. Je věnováno tomu, abychom zavolali všechny nám blízké, jak jsem už říkala, mrtvé i živé, ale i vzdálené. To ještě byla sauna otevřena, a tak nebylo nač si stěžovat. Poté Pablo přidal do ohně byliny a vydal pokyn k zakrytí vchodu do chýše. A nyní to opravdu začalo. Namísto toho, abych se modlila za všechny, jak nám bylo řečeno, jsem se modlila, aby kolo již skončilo. Co vám budu povídat. Nemohla jsem dýchat, dostala jsem o sebe panický strach. Jedna žena, která seděla vedle mě, byla už zkušená. Všimla si, co prožívám a dala mi dobré rady, jak správně dýchat a co dělat. Zaplať bohu, že tam byla!

        První kolo skončilo asi po deseti minutách, vylezla jsem opět po kolenou ven, padla na deku a ležela. Uvnitř jsem cítila, že tam už nepůjdu. Ozýval se ve mně hrozný vnitřní řev, že nejsem šílená, a že toto není nic jiného než sebemrskačství. Markétka, ta, co jsem ji hned na počátku poznala, vše vnímala naprosto stejně. Ale nebála se a své hlásila veřejně. Měla stejný prožitek jako já, jen ho dokázala nahlas vyslovit. Odpovědí nám bylo, že to zvládneme. Vždyť to zvládají s přehledem i malé děti, a dál už to prý nebude tak hrozné. A tak jsem Markétku chytla za ruku a řekla jsem jí: „Pojď!“ 

       A opět jsem stála připravena a otáčela se tentokrát s vyřčenými slovy, jak to mělo správně být, a za chvíli jsem zas uvnitř seděla. Druhé kolo patřilo našim prosbám za nás, i za druhé. Ano, tohle již bylo mírnější. Ovšem ne ve smyslu menšího tepla, jestli vůbec mohu říct „tepla“, ale proto, že jsem dostala rady, jak přežít. V třetím kole šlo o léčení našich těl i druhých. Čtvrté jsme věnovali děkování. Byla jsem nevýslovně šťastná nejen, že to mám za sebou, ale pro pocit, který mi proudil skrze tělo. Nikdy jsem nic takového nepoznala. Konec sauny byl završen také jistým obřadným objetím a zakouřením si dýmky. Následovalo ještě páté kolo, jak říkal Pablo, nepovinné. Nešla jsem, jen pozorovala. Byli jsme totiž upozorněni, že tentokrát tam bude opravdové horko. Nakonec jsme pomohli saunu uklidit a šli všichni na večeři. Po rozloučení, kdy jsem ještě chvíli venku čekala na manžela, jsem pociťovala nebývalý klid a mír. Byla jsem jako znovuzrozená. Žehnala jsem všemu a všem. Děkovala jsem za tuto zkušenost a už jsem čekala, kdy bude další sweatlodge.

        Ano byla. Tentokrát ovšem se šamanskou Alícií Hamm. Ona provádí sweatlodge „znovuzrození“. Tehdy jsem měla už sice zkušenost, ale přesto se strach vkrádal do mé mysli. Šlo o víkend mimo Prahu, kde jsme si svoji saunu stavěli sami. Obřad byl opravdu silný, protože jsme vstupovali v noci dovnitř a při rozbřesku slunce ven. Byli jsme nazí, tedy žádný ručník, nic, co by nás před tímto vedrem alespoň trochu ochránilo. Má přítelkyně tento rituál neunesla a vystoupila po prvním a půl kole. Já ji ovšem následovala po skončení druhého. Bylo mi to velice líto, že jsem ji nedokončila, ale Alície nám řekla, že jsme se pouze předčasně narodily.

        Po nějaké době následovala další sauna. Opět s Pablem. A zde jsem si vše vynahradila a dokonce jsem zvládla i to páté kolo, které se koná po všech rituálech, kde se lidé mohou jít ještě jednou potit a to právě za šamana. Dne 8. 5. 2009 jsem šla zas. Protentokrát, abych poděkovala za dary, které mi vždy po tomto rituálu přicházely. Obřad vedla žena, Carolla Calf Robe. Věděla jsem, co bude následovat, protože je ze stejného kmene jako Pablo.

        Sweatlodge jsem absolvovala mnohokrát. Stále jsem se snažila uvidět to, co mi bránilo v cestě, po které jsem toužila jít. Že by snad ještě nebyl čas? Kdo ví?

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.