Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zdání klame ...

 

Člověk si o sobě "něco" myslí. Má utvořenou představu, ve které žije a domnívá se, že se opravdu dobře zná. Ale ve skutečnosti se nikdo doopravdy nezná.

 

Otevřela jsem oči, byla ještě tma. Mrknu na hodiny a bylo pět hodin ráno. Nejlepší čas k meditaci a poznání. Myšlenky mi prolétávaly hlavou a já se je rozhodla usměrnit. Prohlížela jsem si pár dní nazad, které mi ukazovaly mé vlastní "vady na kráse", jež jsem v tomto čase opět prohlédla.

Začalo svítat. ‚Konečně slunce‘, pomyslela jsem si. Bude krásný den!

Dopoledne jsem pracovala s vědomím, že po obědě si určitě vyjdu ven, do lesa. V tom zazvonil telefon a kamarádka mi nabídla procházku ve dvou. Smluvily jsme se a za krátko také sešly na našem obvyklém místě.

Ještě než jsem ale dorazila na místo určení, vynořovaly se mi myšlenky a já nechápala, odkud se berou. Bylo to odněkud z hloubi podvědomí a odtud mi ukazovaly, kým ještě mohu být. Pozastavila jsem se nad tím, ale nechala bez jakéhokoliv rozumování.

Slunce hřálo a my pocítily novou energii, která nás přímo nabíjela. Procházely jsme se oborou a já po cestě vyprávěla, k jakému poznání jsem opět došla.

Na to mi kamarádka povídá, jak se s manželem pohádali a ať raději ani nechci vědět, co bylo příčinou jejich hádky. Pobídla jsem ji, ať povypráví, a smála jsem se, protože i u nás došlo k jistému nedorozumění, při kterém jsem si také na něco přišla.

A tak mi povídá: "Představ si, chtěli jsme se jít podívat po osvětlení do domu. Už oblečená jsem ještě něco hledala v kabelce, když jsem si všimla obalu na vajíčka."

Čekala jsem, co z toho může vzejít, a tak jsem dál naslouchala.

Pokračovala: "Tak jsem zavolala na manžela s otázkou, co ten obal na vejce tady. A prý proč se ptám, o co mi jde, odpověděl mi na mou otázku. Najednou vjel do mě takový vztek, že jsme nakonec nikam nešli. Stále chtěl po mně vysvětlení, proč jsem se na to ptala. O co mi jde?"

Zastavila jsem se a zeptala, o co jí opravdu šlo.

 Ona na to: „No, mně vůbec o nic, kdyby on to pouze přešel s nějakou jednoduchou odpovědí, byl by klid. Ale on ne, on se neustále tázal a mě to prostě vytočilo. No a sobota byla "zkažená", nikam se nejelo.“

Nechala jsem ji domluvit a počala jsem vyprávět já.

"U vás obal na vejce, u nás papírek", rozesmály jsme se na celé kolo.

Šlo o to, že jsem hledala jeden, docela malinkatý papírek, není důležité, o který šlo, nesejde na tom.

Také jsem se zeptala manžela, kde je ten papírek. Ovšem jeho reakcí jsem nebyla překvapená. Byl jako skoro vždy okamžitě ve střehu. Podával mi vysvětlení, že ho určitě nemá a nikam ho nedal. Tak to bylo pokaždé. Vždy mi jeho chování připadalo tak, jako by byl nějakou obětí. Odpověděla jsem mu, že si všechno nemusí brát až tak osobně, že mu nikdo neříká, že něco provedl, nebo že je vinen!

Jenže když jsem se na ten papírek ptala, ve skutečnosti mi létaly v hlavě ještě i jiné myšlenky, než jen tato jediná a jednoduchá otázka. A tak jak jsem to poznala já, zeptala jsem se i jí.

"Víš, co je důležité, Helenko?" optala jsem se jí a na odpověď nečekala."Co jsi měla za těmi slovy, když jsi tu otázku vyslala!" Nerozuměla mi.

"No“, povídám, “jde o to, že, když jsem se já zeptala svého muže, kde je ten papírek, tak tam nebyla pouze ta otázka, ale pod ní se nacházely myšlenky typu: určitě jsi ho schoval, bůhví kam dal a všechny ty možné negace vůči němu."

Poté jsem se přeci nemohla divit jeho reakci, vždyť na ní měl jisté právo! Protože on velmi dobře cítil pravdu, to, co se skrývalo za tou obyčejnou otázkou.

A ty, když ses na ten obal ptala, co ti prolétávalo hlavinkou?“

"No, že ta vejce jsou čerstvá, a rozhodně jsem nechtěla, aby je pomíchal s kupovanými!"

"A tady to máš!" vykřikla jsem. "Tvůj muž chtěl právě toto vysvětlení. O nic mu ve skutečnosti nešlo. Jen chtěl znát důvod.“

 

O co tu vlastně jde?  Rozhodně ne o žádný papírek či obal na vejce.  Protože všichni víme, že hádky mezi námi opravdu vznikají kvůli těm nejmenším a i nejbanálnějším věcem. Jde o to, abychom vždy zůstali ve svých myslích čistí, a ne, že budeme skrytě kohosi obviňovat a pak se divit jejich zpáteční reakce vůči nám! Hlídejme si svá slova. Pozorujme sami sebe. Protože v reakcích druhých někdy právě sami sebe poznáme. Úsměv na tváři, když se na něco tážeme a agrese uvnitř sebe vůči tomu druhému, rozhodně nejdou ruku v ruce. Nedivme se poté, když se na nás ten druhý oboří, když sami v sobě máme proti tomu druhému negaci všeho druhu. Takový vztah je falešný a nemá možnost naplnění v lásce a harmonii.

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.