Jdi na obsah Jdi na menu
 


... setkání s otcem

6. 5. 2010

                     Kde začít? Vážně je to dost těžké. Dne 10. 11. 2004 jsem překročila svoji překážku. Vše začíná být průhlednější, jaksi čistší. Mám větší rozhled a jasné vnímání skutečnosti. Nevím, kde jsem to až doteď žila. Jakoby v nějaké temné místnosti bez lásky a radosti. Když se ohlédnu, zjistím, že je tomu celých čtrnáct let, co jsem se uvěznila. Je to přesně od té doby, co mi zemřel otec a co jsem se seznámila se svým druhým, současným mužem. Svého otce jsem ztratila celkem dvakrát. Když odešel poprvé, bylo to k jiné ženě. To mně bylo čtrnáct. Ale byl, existoval. Bylo mi dvacet pět let, když se s námi rozloučil nastálo. Ale já se s ním nerozloučila, do háje! Teď se všechno rozmotává, zaostřuje a já získávám vhled do událostí a skutků, za ta celá léta v domě smutku.
                     Pokaždé, když jsem svého otce viděla v meditaci, byl to pro mě silný zážitek. Pokaždé mě to rozplakalo a já ani pořádně nevěděla proč. Vždycky jsem tvrdila, že já to mám v sobě vyřešené, myslím tím otcovu smrt. Kdybych byla pozorná, mohla bych vidět, že tomu tak ale vůbec nebylo. Stále jsem věřila své domněnce, že má sestra drží otce zde „na zemi“, svým truchlením po něm. Měla jsem tendence jí dávat rady, jak „zapomenout“. Opět další z mých povedených egoistických triků - neustále dávat rady, jak by člověk měl žít. Ovšem sama jsem tomu byla na hony vzdálená. Ale ten, kdo tady někoho držel „na zemi“, jsem byla jen já.
Dnes, 13. 11. 2004 kolem deváté hodiny ráno, můj otec přišel za mnou, rozloučit se. Bylo to nejdřív udivující, nečekala jsem to. Pak mi skrze písmo sdělil, že se přišel rozloučit, že je už volný. Pouto, kterým jsme se tu drželi, se rozlomilo. Ve své mysli jsem ho doprovodila ke zlaté bráně, šel za Světlem.
                    Nejdřív jsem se rozplakala, odešel znovu, potřetí. Vzápětí na mě dolehlo poznání, prozřela jsem mou falešnou představu o sobě samé. Byl to šok. Mohla bych být na to už zvyklá, protože v poslední době mi často chodí vhledy do mé osoby. Když jste přesvědčení o své pravdě, to, jací jste, tak vám to nikdo nevymluví. Vady na kráse vidí ti ostatní. My jsme pro sebe ti nejlepší, i když klidně nějakou tu chybu na sebe přiznáme. Ale i tak je to falešné. Až pohled do čisté pravdy vás vyvede z omylu. A to je poté ten šok. Je to proto, že byste o sobě ani v nejmenším nezauvažovali, že to, co vám bylo předloženo, jste vy v Pravdě. A přece je to pravda.
                     Po šoku přijde lítost a pak mír, který vám dodá odvahu k práci na pokaženém. Od tohoto dne, co se otec rozloučil, jsem opět začala cítit lásku a radost.
Pochopila jsem, že jsem nikdy nemilovala, že milovat je něco úplně jiného než „mít rád“. Cítit se osvobozený je to nejúžasnější na tomto světě, co můžete zažít. Byl mi dán obrovský dar, prozřít a napravit. V tomto novém světě, do kterého jsem dnes vstoupila, je nekonečně možností k prožívání jeho reality. Přijde mi to všechno jako zázrak, jako znovuzrození. Začínám od samého začátku, jako kdybych šla znovu do první třídy. Vím ale, že jsem o celé jedno kolo zkušenější.
                       Co bude dál? Nevím. Už si nechci nic přát a dělat si o tom pak iluze. Chci žít tady a teď, se svým milovaným mužem, svými syny a celou svou rodinou. To, co přijde navíc, přijde a já za to budu vděčná, a co nebude,… nebude, nemělo to být. Nemám co ztratit, jen sebe, a to by byla největší ztráta. Protože já mířím domů.
Padala hvězda. Jasně jsem pozorovala tmavou noční oblohu, snad jsem zvolala: „Podívejte, padá hvězda! Ale...co to? Vždyť ona letí vzhůru! Opět vylétla k nebeským výšinám!“ Oněmělým úžasem jsem pozorovala tuto scenérii, ve svém snu. Jak rychle se řítila dolů, tak s o to větší rychlostí opět vystřelila vzhůru. Snad ještě druhá za ní míří nahoru. Bylo to poslední listopadový den.

 

 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.