Jdi na obsah Jdi na menu
 


... na počátku

4. 3. 2010

             Opovrhla jsem Bohem. Opovrhla jsem vším, co bylo harmonické a krásné, milující a bytostně pravdivé. Proč? Chtěla jsem vlastnit a být víc než ostatní. Nechtěla jsem nadále poslouchat zákony nějakého Boha, sama jsem chtěla vládnout a zastávat tu nejvyšší moc nade vším. Odvrhla jsem ho. Křičela jsem na něj, že jej nepotřebuji, že dokážu přežít i bez jeho pomoci, plivala jsem na něj a šklebila se jako ta nejhrůznější bytost v ženské podobě. Šlehala jsem po něm ohnivé plameny zla, nenávisti a temnoty. Nakonec jsem vzala dýku, kterou jsem měla při sobě a bez bázně a strachu s odvahou podporovanou temnými, zlými silami ji vbodla do hrudníku….

Bože!!! Slyším svůj prosebný hlas: „Co jsem to učinila, Bože, prosím, zachraň mě!!!“

Nemohu ven. Jsem tu uvězněná, a v tomto samém těle. Nemohu se z něj vymanit. Jsem jakoby v neviditelné a nepropustné skleněné skořápce, která mně brání v rozletu a v návratu k sobě. Tápu kolem sebe a s hrůzou si uvědomuji Boží slovo. Uvědomuji si, že jsem vykonala nepřípustný čin. Že mě má zloba a nenávist svedly z cesty, a že já svým propadnutím těmto silám jsem ztratila to, co je pro mě nejcennějším. Život. Tato víra ve zlo, s následným pádem, (myslela jsem si, že mě smrt osvobodí), mě připravila na předlouhou cestu, po které se budu jednou moci navrátit zpět. Tam, kde to všechno jednou začalo.

Na počátek.

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.