Jdi na obsah Jdi na menu
 


... březen 2004

15. 4. 2010

 

                    Kdykoliv, kdy se chci posadit k počítači a napsat pár dalších stránek, cítím odpor. Nechápu, jestli je to mé ego, které mě nechce uvolnit z pout pochybností, snad abych nezašla příliš daleko, a tak se nemohla od něj osvobodit, nebo jestli ve skutečnosti je to z té druhé strany, a to tím, že to prostě nemá být. Že kolikrát na mou věc nebyla ta správná doba jsem už pochopila, ale vždycky jsem byla schopna se hnát za svými cíli bez promyšlení svých vlastních kroků. Ty mě pak zavedly do chaosu a „neštěstí“. Prostě jsem v tom okamžiku, co jsem se doslova dohnala zuřivě do svého cíle, pochopila, že stojím tam, kde jsem začala, a navíc nevím, kdo a kde jsem.

                Tak jsem právě popisovala stavy, kterými jsem procházela už nesčetněkrát od té doby, co jsem se nastěhovala s rodinou do nového domu na kraji města. Zde to přišlo náhle a cele. Jestli můj dosavadní život byl docela ucházející a s menšími výkyvy svých nezdařených či nevyplněných přání, tady to dostalo úplnou korunu. Protože když člověk nemá splněné sny, jaksi uvadá.

               Já jsem si myslela, že všechno mám za sebou, zvládnuté své emoce a že jsem dost blízko osvobození z tohoto šíleného světa. Ale ouvej, žádná svoboda, ale spíše naopak propad starým, leč dobře potlačeným svodům a nejen jim. Nic nebylo vyřešeno ani zpracováno. Tak jsem tak seděla a čekala, že se stane zázrak. Měsíce ubíhaly a já stále seděla, ale žádný zázrak nepřicházel. Nic z toho, co jsem si vybudovala a vystavěla ve své mysli, se neprojevovalo, ale naopak všechno vypadalo beznadějně prázdné a pryč. Začala jsem panikařit, hledat pomoc, rady, ale ty také nepřicházely.

             Intelektuálně jsem chápala vše, co se týká mystické stezky. Ale, Bože, ta realita je prostě úplně jiná!!! Samozřejmě, že jsem měla kolem sebe lidi, kteří by určitě věděli co dělat. Ale považte, cožpak oni znají mou situaci, můj život? Takové ty lidi, co by rozhodně věděli, co právě je nejlepší, znám, takovou osobou jsem totiž taky. Vždycky přece víme, co dělat. Máme patent na to, jak druhým uspořádávat život, ale samy oj, oj…, to je těžké. A tak jsem se stáhla do samoty a přestala si stěžovat. Cítila jsem, že brzy bych byla tak akorát pro smích. Kdo by mi mohl maximálně rozumět, je opět jen člověk duchovně založený.

           Nejsme otroci svých těl. Jsme a existujeme mimo naše těla. Ta jen ovládáme, nebo lépe používáme ke zdejšímu životu, abychom se zde mohli uskutečnit jako vyspělé duchovní bytosti. Vím, je to velmi těžké pochopit a pro člověka zaměřeného pouze na tuto realitu je to ještě těžší. Vím o tom, protože když na toto téma začnu hovořit s mým mužem, vůbec mi nerozumí a neví, o čem tu vlastně mluvím. A to mě trápilo tak dlouho, že jsem se pomalu stávala apatickou vůči všemu okolo. Už jsem si připadala opravdu jako někdo, kdo to asi nemá v hlavě úplně v pořádku. Stačilo mi ale vždy, když jsem si vzpomněla na vše, co jsem v poslední době přečetla, a hned se mi vedlo lépe. Vím, že vše, o čem tu takhle dalekosáhle vyprávím, existuje. Každý na tomto světě žije podle svých pravidel a taky pravidel společnosti. Co se této společnosti vymyká, co jde přes a za ni, je mimo tenhle svět a patří do blázince.

              Zdůrazňuji, že se mi vždy otevře okénko, ze kterého mohu nahlédnout dál, hlouběji a vždy se udivím nad tajemstvím, které je nám skryto. Pořád se trápíme nad svými životy, ale neuvědomujeme si, že sami jsme jejich tvůrci. Pohleďme na ně jako pozorovatelé. Přestaňme pozorovat „kde co lítá“, hlavně u druhých, a začněme pozorovat sami sebe a svůj soukromý život. Lze to, podařilo se mi zahlédnout samu sebe a povím vám, je to zajímavé, když zjistíte, s jakou energií tu chodíte, spíte, jíte, milujete atd. Pohled na sebe mě docela omráčil - unylka a zbědovaná k tomu. Proč?            

            Zklidněte se a dejte přednost té možnosti se pozorovat. V tom filmu nechte jako hlavního hrdinu hrát sami sebe a hned poznáte, že jako režiséři i jako herci nestojíte za nic. Proto říkám: život je hra a my jsme vším - režiséry, herci i diváky. Uvědomme se jako pozorovatelé a nepouštějme se příliš kriticky do hry. Jen pozorujte, jako když jste v kině. Všechno je třeba vidět s nadhledem.

Nezapojujte se do té hry, jen se dívejte. V tom okamžiku zjistíte, že není třeba se tak zbytečně trápit nad každou hloupostí, protože vše má svá řešení a z tohoto pohledu mnohem jasnější a pravdivější. Už nebudete potřebovat falše a tlusté zdi, za kterými se tak rádi schováváme, aby na nás nikdo nemohl. Zde se nemusíme přetvařovat, ale naopak žít v radosti a v pravdě. Nejsem vůbec dokonalá, ani se nesnažím dokonalou stát - já se jen toužím vrátit domů! 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.