Jdi na obsah Jdi na menu
 


... doslov

18. 5. 2010

                  Tuto knihu jsem začala psát, někdy na konci roku 1998. V té době jsem neměla ponětí, proč vlastně. Po dopsání a dle mého názoru, že je hotová, ani tenkrát jsem to stále netušila. Připadala mi jako zpověď. Přítelkyně, jež mi měla provést korektury, říkala, že to nemá řád. A abych si uvědomila smysl příběhu. Stále jsem ovšem nevěděla nic. Později jsem hledala někoho dalšího, kdo by mně s tím pomohl. Všechny ostatní, jež jsem nalézala a žádala, mi můj rukopis vracely. Nakonec jsem se s touto mojí prací rozloučila a schovala do šuplíku s tím, že je konec. 

     Až jednoho dne, úplnou „náhodou“, jsem se ocitla ve společnosti ženy, která měla větší zájem a i snad touhu psát. Tenkrát říkala: „Ukaž, tak budeme tvořit!“ Z toho jsem se v té chvíli nijak zvlášť neradovala, protože zklamání v tomto směru byla již velká, a tak jsem se chtěla udržet na přízemnější rovině. 

     

                Je 24. duben roku 2008. Máme desáté výročí svatby a od našeho seznámení právě uplynulo osmnáct let. Je to převelice dlouhá doba. Sedím tu a přemítám. Při této klidové introspekci zjišťuji tolik, co jsem nebyla nikdy schopna. Myšlenky mi přichází jedna za druhou a já teprve v této chvíli začínám chápat smysl mé práce. Jde totiž o jakýsi deník, který jsem si vytvořila a psala události tak, jak šly za sebou.

Dost často se střídaly výšiny i pády. Jednou nahoru a hned zase dolů. Takže by se chtělo říct, že nějaká neurotická, přecitlivělá žena píše o tom, co prožívá každý, ale každý v jiném směru. O co tu ale jde? Co jsem vlastně pochopila?

Že nic z toho, co jsem musela prožít, nebylo zbytečné, vůbec nic! Že vše vedlo a stále vede vzhůru, kam nyní já a manžel stoupáme, oba a společně. Stali jsme se jedním a může to pokračovat a být tak dlouho, dokud budeme chtít. Pochopila jsem, že když dojde ke konci vztahu, ať už z jakéhokoli důvodu, vždy je dobré se rozloučit a poděkovat si vzájemně. Proč? Abychom završili svůj společný úkol a rozloučili se s díky a v úctě.

Ano, pokaždé to tak nejde, ale to jsou další a další případy, kdy jeden či druhý potřebují takovou lekci. Nikdy to není všechno stejné. Já jsem zde učinila průřez jednoho vztahu a jejího /mého/ pohledu, cítění a hlavně prožívání. 

              Ať jde v životě o cokoli, co se nám přihodí, vždy máme na vybranou. Můžeme se cítit zklamaní, zhrzení a pomstít se za činy, které “nám“ kdo učinil. Anebo, a to v lepším případě, pochopit události, které se dějí a jež nás mají připravit na vyšší způsob bytí. Co tím chci říct? Žijeme v této společnosti, která nám nevědomým ukazuje, jak máme žít. Tak se nelišíme od sebe navzájem, protože to, co dělá jeden, je s největší pravděpodobností správné, protože to tak dělají skoro všichni.

             Pokud setrváváte ve vztahu příliš dlouho, tahle společnost vám neustále méně či více okatě podsouvá: "Po jistém čase musíte počítat s tím, že jednou váš vztah ochladne, láska pomine a sex se vám s vaším partnerem znechutí. A tak se rozveďte a hledejte dalšího." Ale jsou tu i jiné možnosti. Mějte vizi, hledejte, klepejte, volejte a nikdy to nevzdávejte. A i když si budete muset projít jakousi tmou a okamžiky úplné vyčerpanosti a strachu, přesto vytrvejte. Jde o pochopení jednoho i druhého. Nejde tu o nic jiného, než o překonání chvilek oddělenosti, kdy posléze se navracíte k Jednotě.

Až pak se můžete úplně svobodně rozhodnout, zdali pokračovat, nebo jestli vám váš vztah i posloužil k tomu, co jste zde na zemi potřebovali. Chápete?

                Já tam ještě nejsem, zatím se nacházím v poznání, že když jsou dva se stejným zájmem o zachování vztahu, jehož podstata je dobrá, pak je tu i veliká možnost překonat „nepřekonatelné“. Najednou to všechno před sebou vidím a pozoruji, odkud a kam náš vztah směřuje. Nechme minulost minulostí, buďme k sobě upřímní, řekněme si pravdu a této pravdě věřme. To je nejdůležitější, být poctivý. Kdo dokáže překonat a pochopit pocity odcizení a nejít cestou po vzoru této společnosti, může najít doslova poklad. Ale jak jsem už říkala, je to opravdu cesta složitá a těžká, protože jsou tady ty obavy a strachy, bolesti, které jdou ruku v ruce se zkušenostmi. Ale pak to nádherné poznání, že žádná životní situace tu nebyla jen tak, pro nic za nic! Je to ta nejjednodušší věc a pro nás pro lidstvo ta nejobtížnější.

               Pochopit sám sebe, a tak nahlížet i na toho druhého. Dát mu vždy šanci, vidět v něm dobré a statečné srdce. Spatřovat v něm člověka, který se rozhodl nalézt sám sebe, a právě přes toho druhého. Proto tu jsme. Ne, abychom se k sobě otáčeli zády, nýbrž proto, abychom si byli vzájemnými pomocníky na cestě za vyšším poznáním.

Přijetí skutečnosti, že to, co se děje, je přesně tím nejlepším pro nás, je darem poznání a osvobození se od iluzí. Proto mějme vizi a této naděje se nevzdávejme. Věřme v ni a chovejme se tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám. I když přijdou mračna a bouře, vichry a zemětřesení, vytrvejte, a právě v těchto chvílích! Protože vždy poté přichází úleva a vysvobození z překonaného a poznání Lásky a Božského. Co víc psát? Nemyslím, že by bylo ještě něco víc. Všichni potřebujeme hlavně zkušenost a ne pouze slova. Slova jsou jen slova, ale prožitek je to, co hledá naše duše. 

 

 

Loučím se s Vámi a přeji Vám mnoho štěstí a lásky.  

 

S úctou

 

Renáta

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.