Jdi na obsah Jdi na menu
 


... duchovní pýcha

26. 4. 2010

 

            Je mi třicet devět let. Jsem odchována komunistickým režimem. Co mně dali naši a společnost, jsem nyní já. Co zmůžu ve svých letech, kdy jsem poznala, že všechno je úplně jinak, než mě bylo ukazováno? Netušila jsem, kdo jsem. Pátrání. Probouzení? Nevím, jak to nazvat, a ani se mi to nijak pojmenovávat, alespoň prozatím, nechce. Přijde mi to zcela zbytečné.

             Začíná mi být jasno, že má cesta byla cestou slepou a od toho, co nazývám duchovním růstem, měla hodně daleko. Nebylo to nic jiného než touha po příjemném a bezstarostném bytí zde na zemi. Proč ale jsem se dostala sem, do tohoto bodu, který prociťuji jako falešný? Bude to tím vyspíváním v době, kdy nám nebylo dáno to, co měli druzí? A je to ten hlavní důvod naší skutečné nespokojenosti?

           Život je houpačka, ale jen do té doby, dokud tomu budeme věřit. Pokud uvěříme všemu, co je mimo nás, a nikdy ne sobě samým, nemůžeme nalézt to, co hledáme. Můžeme zde získat cokoli a jakkoli, ale učiní nás to šťastnými? Nemyslím, dnes už ne. Pořád nám totiž bude něco scházet, pořád to nebude jaksi ono. A tak jdeme dál. Někdo si řekne, díky za to, co mám a raději se stáhne. Spokojí se.

           Ale jsou i takoví, co ne, co se nespokojí a hledají. Pozor, tady je velký omyl, pokud to hledáme venku, ve vztahu k druhým, v majetku a dobře placeném zaměstnání a tak. Jasně, že někoho to plně uspokojí, ale na jak dlouho? Nejsou tu jen oni. Je tu další skupina, která tuší, že to není konečná a že pravé uspokojení není v tom, kde druzí zůstávají. Nehledají to ve výměně partnera ani v nakupování a v zábavách, ale jinde, v sobě. Jdou různými cestami, hledají. A nalézají. Obzvlášť, když už dlouho klepají.        

          Najednou se vám před vnitřním zrakem odkryjí zatím vůbec netušené pohledy na realitu. Jsou to pohledy jakoby shora. Nadhledy, ze kterých se vám občas může udělat i špatně. Je to ještě o to horší, pokud váš vlastní pohled na sebe samé je navíc dosti vzdálen od Pravdy. Člověk je tvor samolibý a nechce poslouchat výtky, ale k lichotkám je zcela otevřený! A tak tedy pokud jsme si o sobě mysleli, jak jsme dokonalí a že máme vždycky pravdu jen my, pozor, můžeme pěkně spadnout na zadek. Duchovní vývoj jde ruku v ruce s pokorou, skromností a trpělivostí. Nikdy ne jinak. Mám to zcela vyzkoušené. Největší první překážkou na této cestě je pýcha. Když už se člověk vydá po nevyšlapaných cestách k domovu, určitě ho tahle zkouška nemine.

              Na rovinu, měla jsem s tím velký problém, když říkám, myslela jsem si, že teď něco vím a zaručeně mohu učit ostatní, ty hloupé. Pozor, ale takhle jsem si to nikdy neříkala, protože mě dostala má falešná skromnost, kterou jsem se tak často zahalovala. Netušila jsem to, až takhle dokáže být naše vlastní ego zrádné! Nakukalo mi vždycky to, co jsem chtěla slyšet, a ve své samolibosti jsem pokračovala. Natropila jsem víc škody než užitku, ale nevěděla jsem to, vždyť jsem přece „duchovní“. Bože, odpusť moji nevědomost!

            Prostě jsem si myslela, že vlastním návod k životu a že teď mohu učit ostatní. Nebylo to pravdou, byla to lest, do které jsem zcela spadla a málem se utopila. Zloba, závist, žárlivost se ukrývaly pod maskou falešné líbivosti a skromnosti. A já si jen užívala plně světského života. Ono prostě jen nestačí si něco přečíst a myslet si, že teď už „vím“, protože v této chvíli vím, že nic vůbec nevím, a že všechno se v jednom okamžiku mění! Co bylo platné teď, už neplatí za malou chvilku a to je Život!!!

             Můžu napsat jen to, co sama prožiji, svá poznání, která měla za následek zkvalitnění mého života. I když, jak jsem už říkala, předchází tomu vždy bolest a trápení. Patří to k tomu. Kdyby tu nebyly, nebyl by možný růst. Radost z poznání je ovšem nekonečná. To pravé poznání, podotýkám, nemá nic společného z pochopení rozumem. Tohle je jako, když se vám rozprostře zcela ucelený obraz toho, kdo jste a kam kráčíte. Tady je Láska a Radost. Nejkrásnější prožitek, který na tomto světě můžeme zažít. Pokud „to“ vychází z nás! Když nahlédneme za svůj závoj nevědomosti, nechceme už nic jiného. Ale Bože? Vždyť jsem zde už jednou byla?

            Chceme jít dál, dojít domů. Pak už si sami rozhodujeme o svém životě a nenecháváme jej řídit náhodami. Které ostatně stejně neexistují, protože vše, co se nám děje, je jen zpětnou reakcí nás samých. Cítíte svobodu. Nesnáze se vám nevyhýbají, ale vy všechno úplně jinak přijímáte. Sami se rozhodujete, co si připustíte, a co nechcete prožívat, nemusíte. Na jedné straně to je velice těžké pochopit, ale na druhé, pokud to poznáte, je to to nejjednodušší a nejbáječnější, co vás kdy mohlo potkat.

         Ano, ale je tu další nástraha. Člověk tu může zaostat a nechat se unést k výšinám, na které zatím vůbec nemá. Nechat se ukolébat líbivostí a pocitem toho, co dokázal, je jen další momentem, kdy zapomene, že cesta je ještě dlouhá a domů zatím nedorazil.A tak může člověk projít mnoho životů, pokud nepochopí, že strůjcem je tu on a nikdo jiný. Že každá bolest, žal a trápení, jsou tu k tomu, abychom prozřeli, a ne se v tom utápěli a žehrali na osud.

         Říkám, je to těžké přijmout tuto pravdu, když jsme vychováni od stejně nemocných, jako byli vychováni i oni. Máme ale velké štěstí a to se skrývá v lidech, kteří již prozřeli dávno před námi, a my je můžeme následovat. Je jen na nás, jestli jejich učení přijmeme. Ostatně, co jiného máme tady na práci? Chce to být bdělí a pozorovat sebe samotné v našem konání a jednání s druhými. V tom je to!

         Naše vlastní činy určují naši vlastní budoucnost. Pokud propůjčíme moc nad námi druhým, budeme žít jejich životy, a nikoli ty vlastní. Máme toho dost, co volá po nápravě, ale ne tím, že budeme nadávat a svalovat vinu na ostatní. Každý musí začít u sebe a tím se mu změní svět. Něco jiného je mít poznání, vědět, ale žít podle toho už tak jednoduché není. Tady je třeba té bdělosti, o které jsem už psala. Takže?

         Není to lehké, ale ten, kdo se rozhodne, má podporu. Podporu Celku a nemůže zabloudit. A pokud náhodou ano, stejně se brzy dozví o tom, že sešel z té správné cesty a může se vždy vrátit. Šťastný člověk přitahuje štěstí. Pokud to tak není, není ve skutečnosti opravdu šťastný a jen si na to „hraje“, ale neví o tom. Věří totiž svému egu. To se mu ve snaze ovládnout ho snaží namluvit, že k životu potřebuje to a ono, a když to nedostane, nemůže být šťastný. Ale není to tak. Můžeme chtít lepší život, ale mějme trochu úcty k životu a dejme mu, tedy nám, více lásky. My jsme život a není tu nikdo jiný než my sami. Probuďme se k životu, k tomu životu, který je opravdový. Povznesme se nad všechno a hned zažijeme Pravdu. Stačí si nelhat, hlavně sobě samým. Nezapomeňte, nikdo jiný tu není! Vyjděme z těch zdí, které jsme si sami postavili kolem sebe, a ze kterých se bojíme vyjít ze strachu z nové bolesti, z nového zranění. Žádné není. To čeho se bojíme, je neopodstatněné a jsou to jen naše vlastní vzpomínky z dřívějška, které určují, co přijmeme a co již raději ne.

       Malé dítě se také bojí. Vzpomínáte? Byli jsme dětmi a báli se doma sami. Čeho? Našim dětem říkáme, čeho se, bože, bojíš, vždyť tu nikdo a nic není. A stejně pláčou, že se bojí. Mají to od nás, z televize, od druhých. A jsou to stejné strachy jako u nás u dospělých.

        Čeho se bojíme. Vždyť tu nic není! Jsou to jen myšlenky, které nás ovládají. Pokud jim budeme věnovat dostatečnou pozornost, ony se zhmotní, tak jako všechno to, co již ve svém životě máte, nebo jste již prožili. A co chcete prožívat? Lásku, nebo strach? Jasně, že každý tu lásku, tak jí dejme v našich životech místo, vyškrtněme strach a nahraďme jej pravou Láskou. Přestaňme se zajímat jeden o druhého, co by měl a co ne. Přestaňme soudit a hodnotit, to ponechme někomu jinému. My tu od toho nejsme. Jsme tu od toho, abychom si plně uvědomili sebe. A to se nám nepodaří, pokud budeme koukat „přes plot“.

       Vykašleme se na všechno, co nás omezuje a činí nešťastnými. My jsme těmi, kteří se rozhodují, co chtějí prožívat. A dobro za druhé prožívat nemůžeme, to se jen ještě více vzdalujeme od sebe samých. Zní to sobecky, ale sobecké to není. Je to tím největším darem pro druhé, aby i oni si mohli plně uvědomit sebe samotné jako takové. Potřebujeme k tomu notnou dávku i odvahy, protože léta prožitá ve starém myšlení a chápání světa je v nás silně zakořeněné. A my máme neustálý pocit toho, že jsme za druhé zodpovědní a cítíme vinu, když řekneme slovo „ne“. Ale jedině tak, že se naučíme říkat ne, poznáme, kým doopravdy jsme.

           Pozor na lstivé a úskočné manévry našeho vlastního ega. Bdělost!!! I tady jsem pohořela. Není třeba ze sebe udělat rohožku a nechat po sobě šlapat. Chce to zlatou střední cestu. Pokud někdo nazřel, už ví, co je správné, odděluje zrno od plev. Nejedná ve snaze vyniknout, ani být za každou cenu vpředu. Poslouchejme naše srdce, vnímejme své pocity a nepochybíme.

          Já neříkám, abychom přestali používat zdravý selský rozum. Bože, to ne. Stali by se z nás jenom blázni. Taky mám tu zkušenost, pomýleného vnímání reality a duchovního, jež mě až po dlouhé době a různých prožitků vyvedla z mého špatného nahlížení. Prostě jsem si stála za svým, ale za svým falešným. Nebylo to nic, co mně mohlo přinést mé kýžené, očekávané. Byl to falešný postoj. Ovšem já to nevěděla, já si myslela, že je to správné. Až když mi život ukázal, že tudy cesta nevede v podobě naprosté odloučenosti od ostatních, bez finančních prostředků, o čem jsem si však myslela, že je správné. A až když na mě můj vlastní muž  ne doslova „zařval“, pomoz mi, já to sám nezvládám!, probudil se ve mně soucit a já si uvědomila, že to možná nebude se mnou nějak v pořádku. Že není možné žít tady na zemi a přitom ji vyloučit ze svého života.

         Asi tak, jako když žijete plně v zajetí hmotného a nejste schopni připustit své pocity, tedy svého ducha. Ono se to musí jaksi propojit. Tak z našich životů vyplyne, proč jsme sem vlastně přišli, a můžeme naplnit naše poslání. Duchovní pýcha a nepochopení zákonů Universa mě přivedly k pádu. Jedním z dalších pádů v mém životě. Ale to jsou ty chyby, pro které jsme sem přišli, abychom se z nich poučili a už je neopakovali. Je to krásné, když se takové nějaké uvědomění dostaví a vy prozřete. Ale je těžké neupadnout do toho opět a nezopakovat si již jednou prožitou lekci. No, vždyť máme čas, ten, který vlastně neexistuje, a proto ho máme dostatek. Bdělost, pamatujte! Připomínat si božskou, universální sílu v nás, která nás vede správným směrem, a přitom poslouchat i rozum, který nás chrání od možného sklouznutí, ulítnutí. Není těžké duchovně ulítnout, máte výše psáno! Bože nedopusť, abych opět sklouzla, protože nejhorší je žít v nevědomosti a přitom si myslet, že jste v naprostém pořádku. Čtení duchovních knih ještě nedělá člověka moudrým. No, možná ano, ale v mysli. My si to jen myslíme, ale tím, čím si myslíme, že jsme, vůbec nejsme a máme k tomu hodně daleko. A abychom na to přišli, musíme zažít zkušenost opaku, tedy poznáme, kým ve skutečnosti nejsme, abychom nakonec poznali, kým doopravdy jsme. A zas říkám, pokud si teď myslím, že jsem něčím, opět to tak nebude, protože za pár dnů, či měsíců můžu přijít na to, jak jsem se dnes hluboce mýlila.

        Mnoho lidí, mého muže nevyjímaje, říká, že si všechno protiřečí. Oni mají vlastně pravdu, protože, jak jsem psala: V každém okamžiku je vše jinak. To je Život. A život je neustálá změna. Všechno tepe a pulsuje, prostě žije. Podívejte se někdy v noci na hvězdy, vzhůru daleko do vesmíru, a za chvíli pocítíte, jak vesmír je ve vás a vy v něm. Je to opravdu krásný a uchvacující zážitek. Všechno je to stálé opakování, není nic nového ani nevymyšleného. Všechno tu stále je a vždy bylo. Je to jen další opakování těch, kteří přišli již dlouho před námi. Prostě nic nového. Tak co? Záleží jen na nás, ne? Máme vážně spoustu času.

        Můžeme opakovat tenhle koloběh zrození, ale nebude to do nekonečna. Jednou procitne každý, až ta úplně poslední bytost. Jsou ti, kteří žijí a spí. Jsou tu i ti, kteří se probouzí a volají na ty, co ještě spí. A pak jsou tu ti, kteří se už probudili a ukazují nám cestu. Za těmi se vydejme a pak, jedině pak očekávejme blaženost na Zemi!!! Věřte mi, já to vím. Nevím, kde se ve mně bere tak velká víra, a nepátrám po tom. Prostě to vím. A jestli nic takového neexistuje a je to jen můj subjektivní pohled na svět, tak jsem si ten svůj život zde na zemi prožila ve vší úctě nejen k sobě, ale i k ostatním a k celé této planetě v tak všudyprostupujícím a všudypřítomném Universu. Je to krása, věřte mi. Ony přijdou i těžké chvilky v životě, ale vy už máte jiný „pohled na život“, a tudíž vše řešíte - neřešíte, no a pak, jednou i ty těžké chvilky vymizí a vy dojdete úplného osvobození a čistého stavu bytí. Nejsem tam, ale kráčím tou cestou, i vy, ale zatím o tom nevíte. Tak zas někdy příště…      

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.