Jdi na obsah Jdi na menu
 


... hry

24. 3. 2010

               Pokaždé, když usednu k psaní, mám pocit, že není ve mně nic, co bych mohla napsat. Ono je to vždy všechno úplně jinak než posledně, a proto říkám, neexistuje žádná rada na to, jak zlepšit svůj partnerský vztah, než že se smíříte s osudem a přijmete to všechno jako hru. Každé možné zdánlivé vysvětlení se později jeví jako protiřečení. Ale není tomu tak, je to pouze další hra, která se odkrývá. Pokud by někdo chtěl svůj vztah pozvednout na úroveň harmonie způsobem „stavění si vzdušných zámků“, neuspěje. To mi věřte! 

              Zjistila jsem to totiž, zjistila tak, že jsem si prošla různými situacemi v manželství, které mi mnoho ukázaly, a já se opravdu „musela“ zříct spousty toho, co jsem si do své mysli zasadila a o čem jsem ji dlouho přesvědčovala. Až když prozřete své vlastní omyly a vzdáte se svých žádostí, pak a jen teprve pak můžete říct „ano, chci anebo nechci hrát tuto životní hru na partnery - manžele!“ Bude to tak, jak si to utvoříte ve svých myslích. Tvoříte - žijete.

Malcolm S. Forbes napsal, cituji: „V okamžiku, kdy přestanete snít, přestanete žít.“

Sníte - tvoříte. Tvoříte - žijete. Proč si nezkusit tvořit svůj život tak, jak to opravdu chceme ve fyzičnu zažívat?

V prvé řadě hlásám: UPŘÍMNOST !!!

Nejdůležitější vlastnost, kterou ať chceme nebo ne, musíme ji v sobě vypěstovat.

Teď se může mnoho lidí ozvat: „Vždyť já jsem upřímná(ý)!“ A já se ptám: „Opravdu?“ 

               Povím vám, že ono to není tak lehké, jak si myslíme. My všichni máme o sobě to nejlepší mínění a ty chyby nejsou naše, ale vždy těch ostatních. Ano? Ne! My jsme nedokonalí a jsme zde proto, abychom se neustále zdokonalovali. Je to matoucí, protože když člověk dělá určité pokroky, začne se domnívat, že je něco víc než ostatní, a skrytým, nenahlédnutelným způsobem jim to dává znát. Pýcha!

                 Je skryta v každém z nás a spoustu dalších vlastností, které máme hluboko uvnitř schované, a ani my sami nejsme schopni je nahlédnout. Tak a jsme konečně tu. Teď přichází na řadu ti druzí. Ti, co mají ty chyby, přece!

                Píši o vztazích, vztazích nejtěsnějších, proto tedy přichází na scénu náš protějšek, ve kterém uzříme přesně ty vlastnosti, které se nám na něm nelíbí, za které mu spíláme a urážíme se, a přitom vůbec nejsme schopni vidět, že křičíme vlastně na sebe a na naše nedokonalé části, které máme touto cestou možnost odhalit, poznat, vzít je za vlastní a pracovat na nich tím, že si je uvědomíme.

                Ale namísto toho, jak jsem už psala - my nadáváme a svou nespokojenost (vlastně sama se sebou samým) přehazujeme tak na druhé. A teď vás překvapím. Představte si, že za nějaký čas, za den, dva nebo týden, měsíc, nevím, přijde moment, ve kterém nám je všechno vráceno i „s úrokem“. Jenže my to nepoznáme, protože jsme zahaleni do svých vlastních iluzí a sebedůležitosti, že pravda nám unikne, a my si to opět rozdáme, na oplátku někdy jindy, abychom „to“ mohli vrátit. To jsou ty neustálé dohady a hádky mezi námi. Nejsme schopni vzít si, co je naše, a předat to, co patří našim protějškům. Řeknu vám, práce je to těžká, někdy šílená, ale stojí za to.

                Já sama jsem v této hře až po uši a mým jediným rádcem jsem já, odhalená a vždy? připravená se utkat sama se sebou. Tak a teď bychom mohli namítnout: „Ale já klidně svému partnerovi řeknu, co si myslím a co ne.“ Víte, ani tady to není úplně jednoduché, protože jsme, jak už jsem říkala, zapředení do sítí svých vlastních iluzí, omylů a projekcí, nejsme vždy s to zareagovat způsobem, který je pravdivý. Tedy pochybuji, že když se pohádáte, půjdete si každý sednout do druhého pokoje, tam se zklidnit, uvést se do rovnováhy a poté si vyříkat nastalé problémy. To si opravdu nemyslím, protože naše ega pracují na plné obrátky, fakt se snaží a nakonec ve většině případů, také vítězí. Pak už přichází smutek, protože když je po všem, ukáže se nám pravda a my poznáme, že žádné vítězství doopravdy neexistuje, že je jen v naší mysli, kterou nám jen opět ovládlo naše uražené ego. Nemůžeme totiž zvítězit nad druhým, můžeme vždy jen zvítězit sami nad sebou. A to tím, že se za každých okolností budeme snažit vidět pravdu, vidět toho druhého jako sami sebe, a tím nás nemůže nic zadržet, abychom dokázali projít i minovým polem, které nám ukládá vztah, pokud se chceme dobrat harmonie a upřímnosti v něm.

             Pojďme zkusit žít vztah a nenechat se vláčet našimi nesmyslnými předsudky a vším tím, co do nás zapustili ti před námi. Každý nový den je výzvou k novým poznáním nás samých a tím i novým možnostem růstu. Každá situace nabízí nespočet možností vyřešení, tak proč nezkusit pravdu. Lži už jsme si zkusili, tak pravda je na řadě. Uvidíte, že se nám všem bude dobře dýchat. Nebudeme se neustále bát, co řeknou ostatní. Budeme žít v harmonii s ostatními.

             Ale v tom nám brání naše ego, které nedovolí, abychom se povznesli a nahlédli stav takový, jaký skutečně je. Ono by ztratilo svou moc, přišlo by o vládu nad námi, bojí se a zkouší to ze všech sil, jak nás nakonec stejně dostat. Když se mu postavíme, ono moc ztratí, bude se ještě chvíli vytáčet a zkoušet na nás své lži a klamy, pozor, úkladné lži, že kolikrát máme pocit, že je „to“ pravda, čistá pravda, ale ego je schopné se převléci za cokoli, aby došlo tam, kam chce. Tady člověk musí být opatrný a bdělý. Ale jednoho dne se s ním spřátelíme a staneme se rovnocennými partnery, kteří celou dobu stáli proti sobě, ale nakonec cestu k sobě našli.

            Můžeme vzít naše ego a postavit si ho tak, že mu dáme podobu našeho partnera. Takže vlastně se nám naše ego zhmotní v partnera, s kterým žijeme. Naše hádky s druhým jsou vlastně naše hádky a i všechna ta různá nedorozumění, co k tomu patří. Každý den můžeme pozorovat, jak sami se sebou svádíme urputný boj, s naší vlastní nespokojeností, kterou si tak rádi navzájem s partnerem předhazujeme. My jsme v našich životech nespokojení, nic neděláme, ale za to jim to umíme pěkně „nandat“. Takže když tohle pochopíme, máme na půl vyhráno. Samozřejmě je tohle teprve začátek, ale myslím, že jako nástup je to dobré. Když v druhém budeme vidět sobce, nebo despotu, nebo cokoli, co se nám nelíbí a obzvlášť na co nejvíc bědujeme, podívejme se, jestli náhodou to nejsme my, kteří jsme ještě neprohlédli své sebeklamy, namísto ukazování prstem na druhé. Ono je to těžké, to už jsem psala, ale je to to jediné řešení pomalého vylepšování vztahů, vztahů harmonických, po kterých všichni toužíme. Tam kde dojde k pochopení - a povím vám, čím víc je to jednodušší, tím víc se nám to zdá těžší - ale to jen proto, že opět nastoupilo ego, aby nás stáhlo zpátky, a tak nám to předloží jako něco složitého. Pak je tu mentální lenost. To je další překážka k možnosti vyřešení našich obtíží.

              Člověk totiž musí myslet, přemýšlet nad situacemi, kterými prochází. Nikdo po něm nevyžaduje, aby od rána do večera a nejlépe ještě celou noc myslel a zkoumal všechna protivenství, ale aby občas nahlédnul a nebyl tvrdošíjně zarytý ve své pravdě a ničí jiné. Mezi partnery to pak vypadá asi tak, že jednomu se zdá o druhém, že je nadřazený, že vždy musí mít pravdu a tak dále… Ale to samé si o vás myslí i váš partner! Vždy to nakonec dojde tam, že to, co vykřičíte na něj, později vykřičí na vás a to je to, co jsem vám psala výše! Pokud tohle má skončit, měli bychom strhnout falešné masky, pod kterými se schováváme, a přijmout všechno, co nám chce život říct. Právě skrze našeho partnera můžeme poznat sami sebe!

             A ještě jedna důležitá věc! Nikdy „to“ neskončí. Stále je se co učit, takže nepočítejme s tím, že dokončíme něco, co jsme právě měli, a že budeme mít klid. Ano, ale jen na chvilku, protože nové už čeká. Čeká na vytažení z hloubky naší bytosti, aby „to“ něco mohlo být vytaženo na světlo a tím i přijato, rovná se vyléčeno. A tak je to stále dokola, proto se říká, že život je kruh, kolo.

            Když dokončíme úkol, který jsme si vybrali právě pro svůj vývoj, postoupíme o jedno kolo výš, ale již znalejší a rozumnější, díky té zkušenosti, kterou jsme právě prošli a která nám dala tu možnost poznat, kým doopravdy jsme. Přečetla jsem nesmírně knih a vím, že když jsem četla tato slova, snažila jsem se je chápat, ale ono chápat a myslet si, že asi víme, je omyl. My to musíme zažít, abychom pochopili a uvědomili si. Jinak to na tomhle světě ani nejde. A když nakonec pochopíme a uvědomíme si, tak přijde poznání, že opět nic nevíme. Je to paradox. Proto je i zbytečné střídat partnery, protože nakonec vždy dostaneme to, co jsme nechtěli u toho předchozího. Protože to potřebujeme k našemu vlastnímu uvědomění, k vlastnímu růstu! Jak poznat, že ten, ta jsou ti praví?

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.