Jdi na obsah Jdi na menu
 


... karmické kolo

2. 4. 2010

                  Já nevím, co mě čeká v mém životě, a na rovinu říkám, že to ani vědět nechci. Je lepší nevědět. Znát, co nás čeká, vidět své budoucí dění s sebou přináší strach a skepsi. A to i v tom případě, pokud je náhled pozitivní a pro nás příjemný. Vím, že pak se budu zase naopak bát, že to tak nebude. Nebo že něco neudělám dobře. Opozdím se a unikne mi „to“. Každopádně se moc dobře znám, a tak vím, čeho se mám vyvarovat.

                 Ale kde je vůle si nesáhnout po něčem, co nám byť jen na malou chvilku přinese potěšení, nebo že ukojíme svou zvědavost? A obzvlášť pokud víme, že nám to později zase jen uškodí. Druhá strana mince se musí také nutně projevit, a tak není těžké si vypočítat, zdali je to tak dobré a podvolíme se nutkavé touze, nebo zda se omezíme ve prospěch nás samých. To v závěru přináší další osvobození z pout hmoty.

                Nešlo to vždy tak jednoduše, jak zde píšu. Prošla jsem mnoha rozšířenými stavy vědomí, které mně daly „nahlédnout“, později jsem těchto vhledů využila ve svůj prospěch a tím si tak pomohla najít směr.

                 Vhledy se různily. Nejdřív jsem nahlédla na svůj vztah k mému muži a na manželství jako takové. Tam jsem poznala, že něco mezi námi je a že to něco, je mnohem větší, než jsem se domnívala. Pak následovalo poznání sebe samotné a své vlastní síly. Později přicházely vhledy do situací a právě probíhajících dějů. Zajímavé byly i ty, které vypovídaly o dávné mé minulosti, která se linula až na počátek mého stvoření. Ovšem vize, které mně daly nahlédnout sebe samotnou ve všeprostupujícím Universu, byly ty, kterých jsem se přidržovala nejvíc. Ty mně dodaly největší sílu a s ní i smysl tohoto mého bytí. Říkala jsem, otevřelo se mi nebe. Síla lásky mě vytáhla z pozemského těla a dala mi ukázat všemohoucnost Boha a napít se z jeho božského lektvaru lásky.

                 A možná proto tu teď tak sedím a sděluji vám intimní zážitky svého života, abyste se také rozhlédli okolo sebe a nahlédli, jestli ty vaše životy, které právě žijete, souhlasí s vaším přirozeným a niterným Já Jsem.

               Pokaždé, když jsem četla nějakou knihu od vyspělého jedince, měla jsem na paměti, že jej nikdy nemohu dosáhnout. Sama jsem si podkopávala nohy a ponižovala se tak ve svých vlastních očích. Nebo naopak jsem si myslela, že tohle už všechno vím. Poznávám, že je zbytečné se srovnávat s druhými a dokazovat si tak své místo na slunci. Je to jen opět přání ega být za každou cenu první. V tichosti je spása.

                   Ten, kdo se vyvyšuje, bude ponížen, kdo se ponižuje, bude povýšen. Měla jsem tu čest to poznat. Oboje. Dokonce i falešné ponižování. Jak mě mé ego drželo v pomýlenosti toho, že jsem malý, skromný člověk. A přitom zezadu vystrkovalo růžky na všechno a na všechny. Takové pěkné malé háďátko. Když se toto poznání stalo mně přístupným a já si uvědomila tuhle faleš, bylo mi trapně. Doslova trapně. Říkala jsem si, že všichni „to“ museli vidět a vědět. Styděla jsem se. Pak ale přišla síla skrze toto poznané a já si řekla, že chyby napravím. A jde to, ne vždy tak lehce, podotýkám. Někdy až po malém pohlavku.

                Život nás vodí přes vrcholy i nížinami. Jsou to přírodní zákony, a pokud se někdo nechá unášet tímto proudem, bez předsudků a s plným rozmyslem, má vyhráno. Mně se stále nedaří udržet rovnováhu mezi sebou a událostmi, kterými procházím. Připadám si, že vždy balancuji jen na jedné noze, kterou prostřídám s druhou, abych neupadla. A tak to jde se mnou stále dokola.

               I když si začínám tuto svou nestabilitu uvědomovat, přesto nejsem schopna se zastavit oběma nohama na zemi. Stále mě cosi vyhazuje na jednu nebo druhou stranu. Docela si uvědomuji, že se jedná o strachy a případnou nedůvěru vůči životu, kterému později vnucuji svá přání, která se ale nenaplní. Začnu se zlobit, vztekat, řvát a nadávat, až se zcela vyčerpám a upadnu do apatie. Dál? Dál přijde čas, kdy se mi přehraje stará situace, kvůli které jsem tam, kde jsem, a já ji mám možnost nahlédnout z pravého, pravdivého pohledu. A hle! Hned jsem z toho venku a můžu běžet dál. Jenže, ono tam dál, neexistuje už jen pohádka a splnění toho přání, ale další boj se svojí vlastní nedostatečností, kvůli které my tak strašně trpíme.

             A tak jsem opět tam, kde se tak často nacházíme v této knize. Samozřejmě že v kruhu. A je jen na nás, kdy z něj vyskočíme. Život je kolo, neustále se otáčející kolo, vyskočme a už se nevracejme. To, co je „tam“, je víc než „tady“!

              Nikdy, nikdo a nic nemůže vynahradit pocit lásky, harmonie a sounáležitosti, které tu hledáme a snažíme se naplnit. Každý „to“ hledá, každý v jiné formě, ale hledá. Každý jsme jiný a každý se projevujeme tak, jak umíme, podle naší přirozenosti. Nehledejme vně, hledejme uvnitř.

 

Vize: 

               „Jak zastavit tohle obrovské, pomalu se otáčející kolo života, osudu, karmy. Každý moment mého života, mi to naskýtá a já neustále znovu a znovu obnovuji jeho otáčení. Když si uvědomím, že jen já sama a v každé minutě svého bytí jsem zodpovědná za své štěstí a za radostně prožitý život, je to samo o sobě šokující. A přece je to tak. Vím to. Začíná mi svítat.

               Vidím to, je to jako obrovský kolos někde v hlubokém vesmíru, který pozoruji mimo sebe. Ztěžka a pomalu se otáčí. Line se z něj tíživý, temný zvuk. Když se podívám blíž, poznávám, že je to projekce světa. Já se na to koukám zpovzdálí a uvědomuji si, že jsem nad všemi hluky tohoto světa. Že já jsem, kdo je vytvořil, a že je tedy mohu kdykoli opustit. Nemusím se nechat spoutávat tímto obrovským kolosem, rozjetou mašinérií, která zahrnuje všechno, co si kdo kdy pomyslel. Říkám pomyslel, protože tento svět je pouhá myšlenka. Stačí vyjít ven a zadívat se. Když bych měla jít zpátky, je to jako se pomazat lepkavou hmotou, něčím, co mě stáhne zpět do tmy a nového roztočení kola.“

 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.