Jdi na obsah Jdi na menu
 


... kdo má pravdu?

25. 3. 2010

                    Některé naše životní úkoly nás zavedou do situací, kdy jen stěží poznáme, v čem tkví hlavní téma naší lekce. Nikdo a nikdy nemůže říct, že ví. Protože vždy, když si to začne myslet, stane se pravý opak. Myslím si, že je to naše předurčenost k vlastní domýšlivosti, bůhví, čím doopravdy jsme. A proto je dobré zastavit se, je jedno, kolik vám právě je, jestli dvacet, třicet, nebo šedesát.

                    Musím zde zdůraznit, že čím je člověk starší, tím na určité události, kterými v životě prošel, pohlíží z jiného úhlu, a tak nejen vývoj v duchovní oblasti, ale i zkušenosti a poznání s přibývajícími léty mají své opodstatnění. To, čemu mladí lidé tolik nevěří a brání se proti slovům starší generace. Ale kdo řekl, že zrovna generace před námi má pravdu? Kdo má pravdu? Nikdo a všichni. Každý máme svou. A také mnoho lidí zkouší tu svou vnutit tomu druhému. Chce ho ovládnout, protože je to tak lepší. Když má náš protějšek strach, tak většinou neudělá nic, co by nás zarmoutilo, tak se snažíme zachovat si nám i ostatním tak známou tvář a udržujeme se ve zdání a iluzích do té doby, než se „něco“ přihodí. Může to být cokoli, co nás probudí z letargie, něco, co námi otřese, zem se zachvěje pod nohama a pak už jen uvědomění, slzy a pláč, jenž uleví doposud hrůznému pocitu uvnitř nás samotných, ale zároveň přinášející neskonalé blaho z uvolnění pout minulosti a také to úžasné osvobození ze zajetí, do kterého jsme se sami uvrhli.

                   Pak už záleží na nás, jestli projdeme tím novým, zatím nepoznaným, nebo jestli se vrátíme do našeho známého iluzorního světa, kde platí pro nás staré vzorce a způsoby chování. Někdy to není tak úplně lehké, protože to nové je svobodné a my nejsme na svobodu zvyklí a bojíme se ukázat pravou podstatu našeho bytí, tak se někdy stane, že se raději uchýlíme k našemu známému, jak jsem už psala, starému způsobu chování a uvažování. To je ale velký omyl, protože kdo jednou pozná, nemůže se vrátit, a tak dochází po určité době k psychickým potížím, které nejsou všichni tak úplně schopni ustát.

               Člověk je svobodná bytost, a pokud se nemůže svobodně projevovat, tak po čase dochází k úplné ztrátě zájmu nejen o sebe, ale i o společnost. Možná, že kdyby takový člověk měl tu možnost a mohl svobodně projevit silné i slabé stránky ducha, pomohlo by mu to poznat, kým ve skutečnosti je, a tím dát nový směr jeho životu. V dnešní době je civilizace vyspělá a je pravdou, že víc mladých lidí zajímá otázka duchovního zrání.

            U někoho je to nemoc, úraz, který přivede na cestu duchovního růstu, nebo těžká životní situace, ale jedno je důležité, pokud se člověk nenaučí žít v tomto světě plném zdánlivého omezení, nepřijme život jaký je, a nenajde si to „své místo“, ve většině případů se snaží svůj nově poznaný rozměr života zničit útěkem či únikem do drog, alkoholu, kde je láska přítomná stále, nebo v tom nejhorším případě se zaobírá myšlenkami na sebevraždu.

              Ale kdo, opět kdo může říct, že ten či onen člověk má dělat to nebo ono? Kdo může soudit, zdali má tento mladý člověk právo sáhnout si na život, nebo jako mnoho jiných skončit v psychiatrických léčebnách, na dně lidské společnosti, třeba jako narkomani? Všichni jsme lidé, není lepší ten ani ten, původně jsme všichni jedno. Každý máme své místo na světě a každý i svůj život. A tedy opět záleží na nás, jak se ke svému životu postavíme. Máme mnoho možností, které utváří nové formy života a záleží na nás, jestli jim propůjčíme naši schopnost realizace. My jsme tím, kdo tvoří. My máme v rukách naše vlastní životy a tak taky je na nás, jestli je k tomu využijeme.

             Dobré vztahy v rodině nedocílíme tím, že necháme druhé, aby si z nás udělali rohožku přede dveřmi. Tím myslím, že máme každý právo obhájit si svůj život, tím nejlepším možným způsobem. Pokud nás trápí rodinné vztahy, které jsou napjaté a jen těžko zvládnutelné, měli bychom se nejdřív podívat, co nám chtějí říct situace, kterými musíme procházet a kvůli kterým trpíme. Trpíme, není správné slovo, protože ten, kdo trpí - nepochopil. Svaluje vinu buď na druhé, nebo na sebe. Oboje je nesprávně. Pokud půjdeme k jádru věci, vybaví se nám celá situace v širším pohledu a my můžeme zaujmout postoj nestranného diváka, který nesoudí, ale jen přihlíží, a získává tím tak možnost zdravého úsudku na věc. Ve většině případů se jedná o jakési vysvobození ze zajetí, pozor, do kterého jsme se sami uvrhli. Protože nikdo nemá moc ovládnout nám život, pokud mu to sami nedovolíme. Ať už vědomě, nebo nevědomě. Je to jakási krutost vůči vlastní osobě. Podléháme neustálému tlaku okolí, necháme sebou vláčet tam, kde nás chtějí mít ostatní, a věříme tomu, že je to naše vlastní cesta, kterou jsme si my sami vybrali. 

 

                                                                                                                                       

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.