Jdi na obsah Jdi na menu
 


... království nebeské

14. 5. 2010

                  Po dlouhých úvahách jsem nedospěla vůbec k ničemu a naopak jsem se úplně ztratila. Myslela jsem, že knížka je hotová, a dala jsem ji ke korektuře. Našla jsem skvělé lidi, kteří mi s ní chtěli pomoci. Ale později se ukázalo, že ani jedna z nich, byly to ženy, neměly v této práci pokračovat. Přestala jsem tedy doufat v její uskutečnění. Nemůžu říct, že bych se jí vzdala, ale snažila jsem se smířit s tím, že to asi nebude to pravé.

             V té době se mi vrátila na mysl vize, kde mi bylo poukázáno, abych se podělila se svým psaním, které nazývám „Mé osobní otázky“. Pochopila jsem, že to může být cesta. Cesta, kterou jsem tenkrát přece ihned zavrhla. Otevřela jsem v počítači tuto složku a začala pročítat písmo. Docela mě zaujalo, tak jsem četla a četla. Přesto jsem pociťovala jakýsi ostych, kdyby to měl někdo číst. Říkala jsem si, že je to trapné.

           Moje matka mě vždy přesvědčovala, že toto by mělo číst mnoho lidí, že není dobré, abych svou práci schovávala jen pro sebe. Mně přišlo velmi obtížné dát ven něco, co mělo být mým tajemstvím. I když mi bylo řečeno, že tyto stránky nejsou tajné, smí je číst každý. Zamyslela jsem se nad tím a začala s úpravou textu.

          Poté jsem se domluvila a rukopis předala jednomu člověku, který mi mohl pomoci. Přišel čas čekání, které bylo provázeno nezměrnou úzkostí, obavami, prostě všemi emocemi, kladnými i zápornými najednou. Tento stav mě dost vyčerpal a já pocítila naprostou únavu. V ten moment jsem všechno odhodila s tím, že zde nemám žádnou moc. Prostě se musím přizpůsobit a nechat věcem volný průběh, bez mého zasahování. Přišla úleva a s tím i nové myšlenky, které mě ale záhy nebývale překvapily.

           Vrátily se mi vzpomínky z mého současného života a já se vydala v jejich stopách. Šla jsem poměrně dost daleko, protože jsem se objevila až u své prababičky Terezky. Abych to trochu vysvětlila. Stále totiž ke své práci sama na sobě využívám Tarotu a I-Ťingu. Jsou jedinými mými společníky každé ráno, a nejen to. Někdy se s nimi hádám a někdy jim blahořečím. A jedno takové ráno, při meditaci, jsem se dozvěděla, že dochází k definitivnímu uzavření určitého období, které bylo rodovým zatížením, jakýmsi prokletím po několik generací. Jaké to bylo pro mě překvapení, když jsem zjistila, že jsem pátrala všude jinde, ale vůbec ne ve svých současných kořenech. Po celou dobu skládám dohromady obraz svého života od nepaměti až po současnost. Střádám střípky vzpomínek a už už jsem se domnívala, že jsem hotová, když tu najednou…

            V ten moment mi přišla veškerá má práce zbytečná, vyděsilo mě to. Co to tedy všechno znamená? Vím, četla jsem, že člověk nemusí znát své minulé životy. Vždy mu stačí ten, co právě žije. V tomto přítomném bytí může nalézt pravý poklad. Ano, můžu říct, že je to pravda. Nemusela jsem tak daleko, obzvlášť když jsem ještě nepoznala ani ten, co žiji nyní.

             A tak se nyní vracím a poznávám slova, která ke mně Tarot pronášel. Začala jsem u sebe. Poté jsem jen lehce prošla ve své mysli život mé sestry, matky, babičky i prababičky. Mohla bych ještě k sestře mé matky i jejich dcer. To je ale pro mě již značně vzdálené, a tak jsem se spokojila jen s letmým pohledem.

          Všechny jsme měly, a stále máme, jedno společné. Komplikované vztahy s muži. Prababička Terezka asi musela velmi trpět a možná se i cítila podvedená, zrazená. Jak to přesně bylo, se už nedozvím. Myslím, že to ani není třeba.

            Už Sumaya se cítila zrazená a podvedená, proto hledala spásu ve smrti, která ale neexistuje. Propadla klamu, a sama si tak vytvořila svůj osud. Úděl, jenž se po staletí a generacích táhne jako stín, a který je třeba už jednou pro vždy prosvětlit. 

            Mám jednu přítelkyni, která mi půjčila dvě knihy. Obě zaznamenaly příběhy lidí žijící ve druhé světové válce. V jedné knize byl příběh muže, který byl hlavním velitelem v Osvětimi. V druhé pak zdrcující osobní příběh polské židovky, napsaný Arnoštem Lustigem. Oba na mě hluboce zapůsobily. Při čtení druhého příběhu jsem byla asi uprostřed, když jsem ucítila jakési vnitřní nutkání, něco, co se chtělo vzbouřit, křičet.

Opakovala jsem si: "To nemůže skončit tak, jak si myslím! Přece to nemůže být pravda!" Jako bych znala tuhle zradu, která tam byla vepsána.

V tom slyším svůj vnitřní hlas, který volá: „Bože, vždyť ty jsi mě zradil!!! Já ti tolik věřila a tys mě zradil!!!“

A pak, najednou, zaplavil mě uklidňující pocit, který mně dal jasně najevo, že se mýlím.

Mám jít na počátek. Tak, jak to řekla Liliana. „To už byl váš pád, musíte na počátek, ještě před Krista.“ Posvátná žena… kalich… růže… zapovězená Máří Magdalena… pád Bohyně… Svatý grál. Pročítám v další knize, která mi snad dává najevo, jak tomu ve skutečnosti opravdu je.

   

Slyším: „Už tímto uvědoměním získáváš uzdravení! O nic jiného zde na zemi nejde. Pochopila jsi to?“

 Toto ,podřízení' neznamená podřídit se světu, člověku, místu či věci, nýbrž podřízení Bohu. Věrně plnit to, co ti bylo předurčeno, a tím plnit i Jeho vůli. Ten, kdo se takto vnitřně obrátí, zažije mnohá požehnání. Bez reptání žije Boha uvnitř sebe, bez žadonění, trýznění, zloby, zlé vůle, nenávisti a žárlivosti. Je čistou a nesobeckou láskou, stává se jejím zosobněním.

            Můj manžel za nic nemůže. A přitom jsem se jemu nejvíc mstila. Vše, co jsem si s ním prožila, jako bych si prožila sama za sebe. Ano, bylo tomu tak, všechno až do této doby, bylo naplněním karmy. Co zaseješ, to sklidíš. V tom se skrývá veliká Pravda. Je to můj osobní příběh, který jsem zaznamenala a který nyní dávám světu, snad jako svědectví, které jsem učinit měla. Na té hromadě mrtvých těl, kde jsem byla odhozená, jsem zaslechla hlas, který říkal: „Ty jsi se rozhodla, že se sem vrátíš a podáš svědectví. Tak běž, znovu se zroď a se osvoboď!“

            Děkuji za všechna poznání, která jsem mohla v průběhu posledních dvou let získat. Po každém z nich jsem měla pocit, že obruč, která mě svazovala, povolila a uvolnila pouto minulosti. Celkem jich bylo pět. Tak jako 2005. Pád a Znovuzrození. Začátek a Konec jsou Jedno!!!

               Poslední vize, březen, r. 2005: ukládám se ke spánku, na levé straně uzřím velké kusy ledu, které plují na hladině vody. Snad zatopený svět? Řeknu si se smíchem: „A ledy tají." Jako v té televizní reklamě. Ale proč se mi to ukazuje? Má snad být nějaké město zatopeno, nebo snad vyzdviženo? Po chvíli na straně pravé se vyjeví obraz nového města, které se zrcadlí na vodní klidné hladině, je ozářeno světlem, a mně se při tomto pohledu chce vykřiknout: „Království nebeské!“

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.