Jdi na obsah Jdi na menu
 


... metafyzika lásky

9. 4. 2010

           

                V zapadlé přímořské uličce, na studených dlažebních kostkách, se povaluje muž. Ani se nedá říct muž, protože to, co před sebou vidím, je troska muže. Je celý roztrhaný a špinavý. V jedné ruce drží láhev. Nevím, jestli spí nebo jestli je mrtvý. Když se na něj zadívám, proběhne mi před zraky kus jeho života. Proč tu takto skončil?         

                Měl ve svém životě všechno, co potřeboval. Měl krásnou a mladou ženu, dům, velké jmění. Ale rád hrál a bavil se. Navštěvoval různé noční domy, které mu poskytovaly zábavu. Pobýval tam denně a denně se jeho žena trápila. I když se snažila říct, co ji trápí, nikdy u něho nepochodila. On, jako by ji nenáviděl, nemohl říct proč. Cítil to tak uvnitř sebe. A ona byla hodná. Věděl, že pro každého by byla dobrou ženou, že jeho si ona nezaslouží.

              Vesele se bavil, když tu noc, jako by něco odešlo. Ona sama každý den, každý večer, plná bolu a zármutku nakonec toho dne spolykala smrtící prášek. Když ji našel, ležela bledá, nejevila známky života. Byla mrtvá. Podlomila se mu kolena. Pochopil, co udělal. Dál vše opustil a plavil se jako námořník. A nyní ho vidím, jak skonal.

Ale moment… co vidím… ona a pro něj si přichází. Je to snad anděl? Ano, ona je tím andělem, kterým byla pro něho na zemi, a nyní na něj čekala v nebi.

 

             V románě „Guzman de Alfarache“ od Matea Alemana se píše, cituji: „Aby někdo miloval, není zapotřebí, aby uplynulo mnoho času, není zapotřebí, aby uvažoval a volil: nýbrž jenom, aby se při onom prvním a jediném pohledu setkala jakási shoda a dorozumění, čili to, čemu v obyčejném životě říkáme sympatie krve a k čemu obyčejně přispívá zvláštní vliv hvězd.“

             Arthur Schopenhauer k tomu dodává: „Proto působí také ztráta milenky - smrtí nebo sokem - vášnivě zamilovanému bolest, která přesahuje každou jinou, právě proto, že je transcendentní a že ho nepostihuje jako jedince, nýbrž že se ho dotýká v jeho essentia aeterna, v životě druhu, z jehož zvláštní vůle a příkazu právě zde byl povolán. Proto je žárlivost tak mučivá a zlá a odstoupení milenky největší ze všech obětí. Hrdina se stydí za všechny nářky, jenom ne za nářky milostné, poněvadž v nich nekvílí on, nýbrž druh.“

             Schopenhauerova knížka „Metafyzika lásky a hudby“ zcela vyvrací mé dosavadní názory, ba co víc, jako bych tomu pánovi vnitřně přitakávala, ale na druhou stranu bortí mé sny a iluze, které jsem si o lásce až do této doby dělala. Je to šok!!! Bolestivé, opravdu. Ale také osvobozující. Protože máte pocit znovuzrození na jiné, vyšší úrovni. Vzrůstá ve mně pocit radosti z ušlé cesty a pocit velké pokory z toho, co předchází tomu novému. Jsem jako v lůně matky, tak mohu vyjádřit své pocity nyní. Nastala doba porodní a já vím, že brzy přijde můj den. Den, který mě osvobodí ze zajetí mých vlastních představ a nemocných tužeb a přání. Den, který odplaví všechno nečisté a klamné a já uvidím svět novýma očima, těma které vidí pravdu.

           Zakouším, že spěchat se nevyplácí. Už jen proto, že z toho nic ve většině případech není. A to, co máme dostat, prostě dostaneme. Ať dřív, nebo později. To, co nám patří, neztratíme. Když se budeme bát, prožijeme celý život ve strachu a nic si neužijeme. Takže asi nelpěme. Ten, kdo všechno opustil, má nejvíc, protože ví, že nikdy ve skutečnosti nic nevlastnil. Poznal a pochopil své lpění a tím se osvobodil. Pustil se, zjistil pravdu.

Nejhorší je, kolik životů si pro toto lpění musíme odžít, než pochopíme.

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.