Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o cestě zpět

14. 4. 2010

 

                    Vždy, když jsem něco v sobě překonala a stala se „čistší“, následovala obrovská vnitřní radost. Úspěch na mě působil. Bylo najednou všechno lehčí a krásnější, smála jsem se a křičela radostí na všechny strany. To nikdy netrvalo moc dlouho. Dnes už vím proč. Jakmile přišlo osvobození, já na něm ulpěla. Nedokázala jsem se v ten moment oprostit a poučit. Namísto toho jsem byla v opojení z úspěchu, který v ten okamžik přišel. Postupem času jsem toto všechno začala chápat a dál už jsem byla v těchto chvílích obezřetnější.

                  Víte, já opravdu věřím. Něco hluboko ve mně věří na možnost osvícení a návrat domů. To je to, co mě neúnavně pohání vpřed. Leč, kolikrát mé chování tomu nenasvědčuje. Občas se ptám: „Je to opravdu všechno pravda?“  Pochybuji, samozřejmě. Ale jak mám vysvětlit ten sebejistý pocit správnosti toho všeho, na straně druhé? Žiji tím, že jsem se jednoho, už velmi dávného dne odvrátila, a způsobila si tak velice předlouhý a těžký návrat zpět. Když píšu, odvrátila a návrat, myslím tím od svého domova, který je mimo tuto naši realitu. Hodně lidí si klepe na čelo a má nás za jakési schizofreniky. Každý si zde prostě žijeme ten svůj život. Mé ego, nenávistné, hrdé a pyšné, mě odvedlo. Propadla jsem mu, podvolila jsem mu veškeré své síly a ono mě za to přivedlo k úplnému odloučení od Boha.

 

Vize:

               … klečí tam a svírá rukojeť dýky, která právě v tomto okamžiku projela jejím srdcem. Ještě slyším, jak se směje, jak se vytahuje a pyšně volá k Bohu: „Podívej se, co dokážu, koukej, co umím!“ S takovou sebevědomou silou se nechala vést až do konce. Konce úplného, přišla smrt. Smrtí ale nic nekončí! Žije dál! Slyším: „Bože, co jsem to udělala??? Nemohu se dostat ven z těla. Je to tu těsné, nemůžu se hýbat, dýchat. Já chci ven!!!“ Pak pochopila. Iluze. Následovala vina. Obrovská mučivá vina. Prosila, ať ji odpustí a vezme zpět. Najednou byla mimo tělo a mohla se pohybovat prostorem. Pochopila a poznala, že může jít, že cesta je volná…

 

                 Cesta zpátky je ale těžká, velmi těžká. Protože se na ní utkáváte sami se sebou, se svým egem, které nás opět bude chtít dostat pryč, daleko od domova. Je jen na nás a na naší víře, jak dokážeme projít. S jakou odvahou se pustíme vpřed a překonáme jeho nástrahy. Protože když nás život vyzve a postaví před nás zkoušky, to přijdou ty těžké chvilky, tak tady máme šanci. Máme šanci poznat a projít, ale většinou dochází k opětovným pádům. Sebedůvěra nás pohání a naše konání leckdy přehání.

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.