Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o kousek dál

6. 4. 2010

                    Teď tu sedíme jako dva cizí lidé. Nemáme si co říct. Můj muž to není schopný nahlédnout, i když se mu to snažím nějak nastínit. Ne, není to v jeho zájmu. Pro mě bude lepší, když teď ustoupím kousek stranou a nebudu příliš zasahovat do běhu událostí. Proč se tomu tak stalo?

                   Nepracuji. Nemám práci, a tudíž ani žádný výdělek. Všechno, co mám, je příspěvek od státu na svého mladšího syna, který činí kolem šesti set korun. Občas se někdo ke mně přijde poradit na karty. Ale v této době je to obrovskou výjimkou. A tak tu sedím, sice v novém domě, ale s pořádnou dávkou skepse, s nemohoucností nahlédnout tam, odkud jinak čerpám.

                 Dokud jsme bydleli ve starém bytě, ještě to pro mne nebylo tak zlé. Přála jsem si dům, někde na kraji Prahy v pěkném prostředí, kde bych mohla žít a pracovat na svém životě. Jak jsem říkala, člověk myslí a tím tvoří, několik takových tvořivých myšlenek uskutečnilo mé přání v hmotném světě. Nebylo to lehké a ani teď to lepší není, snad prozatím. Nemáme sice dluhy jako takové, ale i peníze od rodičů můžou pěkně zamotat hlavu a tak přivodit zbytečné trápení. Pokud jsme se chodili na dům koukat, jak jej staví, pokaždé jsme byli plní euforie a radosti, měli jsme plány a těšili se z každého pokroku, který byl znát. Když nám dům předali, pracovali jsme nejdřív na jeho okolí. Peněz nám moc nezbylo, tak jsme neměli větší starosti. Co jsme nakupovali, byla jen zemina, trávník a prostě všechno na zahrádku. Byli jsme sehraná dvojka.

               Transformační proces, který jsem nastartovala, se nyní ve mně rozjel. Nejtemnější doba je ta, která nás nechává jaksi trčet v půli cesty. Je to proces bolestného průchodu k novému životu. Něco tušíme, ale vůbec nic nevidíme. Vrátit se zpátky není možné a pokročit taky ne. Takže tu visím v půlce přerodu a zdá se mi, že to nemá konce. Zoufám si a spílám. Všechno, čemu jsem až doposud věřila, se rozplývá. Já tu teď stojím uprostřed pusté krajiny a žádný náznak světla. Temná noc duše. Vím, že i toto pomine. Ale vzdát se nejde až tak jednoduše.

              I když si všechno rozumně vysvětlím, mé emoce si vedou svou. Lítám tu ze strany na stranu, chvilku tak a chvilku tak. Nějak se neumím zastavit a spočinout oběma nohama zpátky na zemi a nalézt rovnováhu.

            Mám strach, jestli má rozhodnutí, která podstupuji, jsou správná. Jestli náhodou zde nepracuje mé ego, které by mě tak rádo uvedlo v omyl, aby se později mohlo vysmívat mé neschopnosti. A tak raději volím pomalé a obezřetné rozmýšlení. Ovšem z toho také cesta ven nevede. Vměšování a stále obracení problému dokola je unavující a začne mě z toho vždycky akorát bolet hlava. Pustit se a nechat věcem volný postup, nezasahovat a nechat na životě, aby mě zavál tam, kde je to pro mě nejlepší. Ale asi má víra není nejsilnější a tak také pochybuji o své duchovnosti.

              Mám neustále silně velící rozum, a je tudíž pro mě těžké uvěřit v sebe a v to, co cítím jako správné. Protože, co když to není tak, jak se to jeví? Co když si to všechno jen vymýšlí mé ego a já pak svou nenapravitelnou promeškanou šancí přijdu o to nejcennější, o nalezení sama sebe. Hledám pomoc, rádce, učitele, který by mně ukázal, navedl. Co akorát vím, že mám zmatek v hlavě a že se bojím úplně pustit, protože co kdyby následky byly katastrofické? Mé hrůzostrašné scénáře se snažím přepisovat do smělejších a radostnějších vizí.

              Uvidíme, co se stane, když se pustím. Prostě nebudu zasahovat do běhu událostí a v pokoře se stáhnu zpět k sobě. Abych později opět nová a osvěžená mohla vyrazit naproti novým a nečekaným možnostem. Může přijít cokoli, může i nemusí se mi to líbit. A já už teď vím, že nejde o to, co chci já, ale co je dobré pro všechny zúčastněné.

                A tak nevím, jestli se bude jednat o úpadek, anebo jestli právě ten končí, a tak se znovu nastolí vláda „ ušlechtilých“. Vím jedno - přeji ostatním jen to nejlepší! Ne, že budu falešně fandit, ale upřímně přát tomu druhému. Skromnost a pokora dovede člověka vyvést ven na světlo. Tento čas samoty mi byl asi dán, abych pochopila i takové malé a nepatrné nešvary, kterými jsem byla nemocná, které mě dovedly až sem, k ničemu. Asi bych už měla mít tu pravou víru, protože za poslední dobu jsem se mohla sama několikrát přesvědčit, že to „něco funguje“. A že my sami, pokud si myslíme, že jsme dokonalí, jsme malí páni. A kdo nás může jedině ohrozit, jsme jen a jedině my sami.

             Když se tváříme a snažíme se působit navenek mile, a přitom se tak vůbec vnitřně necítíme, přivoláváme si na sebe leda tak katastrofu. Takové falešné ohledy znám a je mi z nich špatně. Nejdřív je to dobré, takové ohleduplné. A pak taky jednoduché, ale z toho plyne nebezpečí. A tím je, že nás to od sebe víc a víc vzdaluje a my nejsme vůbec schopní vidět naši možnou prohru. Snad jen když se zastavíme a rozpomeneme se na to, odkud že se to nebezpečí vlastně vzalo. Jistě, z falešných ohledů, abychom toho druhého třeba neranili. Jenže tím jemu ani sobě nepomůžeme. Naopak, právě když mu pravdu řekneme, a to hezky zabalenou, aby nehněvala, tak tím mu pomáháme šikovně nahlédnout jeho i své nedostatky. Vzduch se vyčistí, neštěstí je zažehnáno a může se jít dál.

             Tohle pochopení s sebou přináší uvolnění napětí a osvobození se z falše, zášti a nenávisti. Protože tam až to dojde, když se ti dva lidé nezastaví a nezačnou myslet a jednat z pozice srdce a lásky, opravdové lásky. Myslela jsem si, že miluji. Ale ta pravá láska mi nějak unikala. Je to jen přetvářka, které jsem uvěřila, a teď tu faleš žila. Za všechno, co jsem prožívala, vinila ostatní. Nebyla jsem schopná prohlédnout své iluze a nalézt cestu ven. Až když jsem zůstala v úplném tichu a samotě, mi přišlo tohle poznání a já si uvědomila, že „to mám ve svých rukách“. Upřímností získám víc než přetvářkou a darem za to mi je život prožívaný v čistotě. A to je velká odměna!

              To, co jsem ztratila, znovu najdu, nebojím se. Jestli mám žít spokojeně s druhým, nezbývá mi nic jiného než nalézt zdravý přístup k sobě a klást si otázky, ke kterým hledám odpověď. Pravda je ve mně a ten druhý mi ji pomáhá najít. Tak proč se na něj vždycky zlobím??? Pokaždé by si stačilo říct, na co mě to upozorňuje, co nejsem schopna nahlédnout. Ale v těch emocích je těžké zůstat při tomto vědomí a nespadnout zpátky do starého způsobu uvažování. Šance, že k tomu nakonec dojdu, je veliká. Každý nový den dostávám možnost si přezkoušet samu sebe, zdali jsem už natolik vyspělá, že přestanu obviňovat druhé. Tak tohle malé osvícení by mě přivedlo do klidu své duše, ve kterém bych mohla volně žít a pracovat. Vím, napřed je nutné utkat se takto sama se sebou. Podívat se pravdě do tváře. Nehledat vně, ale uvnitř. To vně je pouze a čistě mým odrazem.

              Ale jak tedy teď postupovat, jaké kroky volit? Uvědomuji si, že po celou dobu jsem žila nevědomě. Stále dokola jsem procházela situacemi, které mě měly něco naučit, měla jsem se v nich poznat, a pochopit tak svůj omyl. Poznat, v nakolik skutečném a neskutečném světě žiji. Věřím, že je nyní možné tvořit si svůj život podle nových pravidel. Podle mých vlastních pravidel. Liší se od těch starých, jsou nová a má. Není nikdo a nic, kdo by mně mohl ublížit, jen já sama. Přišla ke mně moudrost. Tiše a nepozorovaně vstoupila a vlila se do mé mysli. Je to tolik veliké a nedozírné a naopak, tak malé a jednoduché. Kdo by to pomyslel.

Je to, jaké to je.

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.