Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o něco silnější

1. 4. 2010

                   Ano, to je cesta. A tak to je. Jenže já dychtím na této cestě udělat co největší pokrok. Já nějak vím, že do tohoto světa prostě nepatřím. Myslete si, co chcete, nezapomeňte přece, že nezáleží na tom, co si druzí pomyslí. To je svoboda, co?

                  Svoboda, to je když naprosto bez výčitek a viny řeknete, co si myslíte, a nemusíte se přitom bát reakce druhých. Ať si myslí, co chtějí, mají na to dokonce naprosté právo a já nemám právo jim jejich reakce brát, nebo je dokonce soudit či omezovat. Všichni žijeme ty své samostatné životy.

                  A pokud je nám někdo sympatický a blízký, můžeme se spojit. Je jedno, jak dlouho toto spojení potrvá, protože potrvá do té doby, co nám něco dává. Tam, kde dříve společné cesty končí a rozchází se jejich směry, bychom neměli bránit tomuto rozchodu, protože bráníme sami sobě. Bráníme se novým zkušenostem a možnostem povyrůst, jít dál svým vlastním životním určením.

                     Pro mě je velice obtížné pochopit a přiznat si tento moment - potřebu oprostit se od minulého, starého, přebytečného, prostě čemu vypršel čas. Zde totiž opět zavládne ego, které se mi snaží vnutit své demagogické myšlení v tom smyslu, že buď mě strhává zpět do bahna, anebo na druhou stranu pohání až příliš rychle vpřed. To pak za sebou pálím mosty, bořím vše, co jsem vystavěla, a s neohroženou myslí vyrážím bojovně dopředu. Jenže, to bylo ego, kdo mě donutil jít, a když tento krok je předčasný a není v souladu s mou niternou částí - narazím. Tak tady vždy dostanu „do zubů“. Kolikrát jsem úplně cítila, jak mé čelisti zapadly do sebe. Jako kdybych spadla na pusu, přímo zásah na bradu.

                  To se stane tak, že procházím nějakou situací, o které se domnívám, že je správná a pohroužena do sebe, nevidíc okolo, jen svou pravdu, se hrnu, když v tom se něco uvnitř mě vzepře a já propadnu do úplné beznaděje. Čím víc jsem neviděla to okolo, ale naopak sebe a své, tím větší je ta beznaděj. Přichází stažení se, pochopení a cesta se opět otevře. A zase je tu ta nová šance. Taky se mi stává, že po tomto pádu se stáhnu zpět, ale příliš zpět, a tak se mi opět vynoří myšlenky na minulost a já je začnu projektovat na své okolí. Jasně že, další malér, protože už v tom jedu znovu a znovu a znovu. Kruh. Pamatujete?

               A přece je ten život skvělý, obzvlášť pro toho, kdo si tohle všechno uvědomí, a tím pádem už nemusí v tomto labyrintu bloudit. Samozřejmě, že to není konec, a já to doopravdy moc dobře vím. I když jsem už několikrát ulehla na vavřínech s tím, že má práce tady skončila. Je to jen jeden z dalších milníků na cestě domů. Nově poznaná svoboda mi dává sílu prosadit se a už nepostupovat s falešnými ohledy k druhým. Jsem tu, jsem tu stále, a pokud někdo chce jít se mnou, ať jde, pokud ne, ať nechá jít.

              Razím si cestu ven, protože tady, i když je to tu skvělé, není můj domov. Ten mám jinde, tady jsem jen na návštěvě a nic víc. S touto mou nově se probouzející vírou mě nikdo nemůže zastavit. Jen já sama, a to svou připoutaností ke světu. Zde je zahrnuto všechno, co se zde na zemi materializovalo, co zde je. Může se jednat o cokoli, co nás stahuje. Osoby, věci, místa, činy. Odpoutání se od nich je cesta ven, cesta domů. Utíkání k nim je cesta opačná, cesta pryč od domova. I když vlastní přičinlivostí a vším, čím zde můžeme tvořit a tak vlastně utvářet vše hmotné, není naším cílem. Kdo si to všechno odsud odnese? Povězte jak? Jen zušlechťování vlastního charakteru, a právě v tomto hmotném světě, je naší jedinou povinností. Proč bychom taky tady jinak byli?

               Dnes už taky vím, že extrémů se příroda děsí. Než jsem pochopila „to nejlepší pro mě“, vzalo mi to slušný čas mého bytí. Všeho moc a všeho málo škodí. Zlatá střední cesta - zlaté pravidlo!

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.