Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o splacení dluhů

21. 4. 2010

           Každý dostane, co jemu jest. Taková myšlenka ke mně přišla, když jsem usedla na terasu a poprvé nastavila tvář jarnímu slunci. Cítila jsem neskutečné blaho a celým mým tělem se rozlil pocit radosti, ale i smutku. Radosti z toho, že opět mohu dýchat čerstvý vzduch jara a všeho, co s ním přichází. Smutku z toho, že život nám vrací úplně všechno, co my jsme mu kdy připravili. Nejde o nějakou bilanci, ale vůbec poprvé o pochopení zákona Universa. Ať už se jedná o koho chcete, byť už ho ani ve své mysli nemáte, i za něj vám bude splaceno stejnou mincí.

          Sedím tu, přemýšlím a zdá se mi, že se vše začíná opakovat. Nevím, kam nyní mě bude chtít můj život nasměrovat, ale zatím to vypadá na stejnou minci toho, co jsem já kdysi dávno napáchala. Snad ani nejde o přesný součet dal - vzal, ale o ty zdánlivé maličkosti, které by nás ani ve snu nenapadly. Před mým zrakem se mi rozprostírá obraz mě samotné a mého charakteru té doby. Auvajs…, auvajs…, to, to bolí. Když si pomyslím, že bych měla projít tím, čím museli projít jiní kvůli mně, je mi to strašně líto. Lituji svých činů, byť nevědomých.

          Dokážu nyní nahlédnout trochu do budoucnosti a podívat se na to, co mě čeká. Jsem ale v klidu, necítím žádný strach ani nervozitu a přijímám osud takový, jaký jsem si nadělila. Moc mě mrzí, že jsem tenkrát nebyla upřímná a že jsem nedokázala v sobě potlačit egoismus a snahu jít si za svým, třeba i přes mrtvoly, aniž bych svým jednáním neublížila druhým. Způsobila jsem bolest více lidem. Stačí, když se ohlédnu a prohlédnu si děj posledních měsíců soužití s mým prvním mužem.

         Také na tomto příběhu je možné pochopit, kam každý směřuje ve svém bytí. Stačí, když se ohlédne a uvidí. Jací jsme byli? Byli jsme féroví a rovní? Nebo snad zbaběle utíkali, lhali a podváděli? Zamyslete se a hned budete vědět, co můžeme očekávat, aniž bychom pro to museli jít někam daleko.

Já férová nebyla, protože jsem se zamilovala. Ale kdo může říct, jaký je, když se zamiluje? Já se vydala všanc světu a mému novému vyvolenému, aniž bych se dívala vpravo, vlevo. Vůbec mě nezajímalo, jak se cítí můj muž, můj syn a všichni, kterým na mě záleželo. Šla jsem si za svým. Podvodů, co jsem nadělala, jen abych mohla být s ním!? Dnes tu sedím a kroutím hlavou. Každý strůjcem svého štěstí. Nyní cítím, že ode mě k němu pluje velká prosba za odpuštění, odpuštění za své chyby a hříchy. I já jemu odpouštím. Musím zde podotknout, že si prvého muže cením, ať už byl jakýkoli, byl dobrým mužem.

         A tak mi pomalu zapadá každý dílek v mé skládačce života do sebe. Čeká mě snad to, co jsem kdysi udělala já? Třeba budu překážet. Děti, ty nepřekáží, ty milujeme a neptáme se jich. Ty prostě s sebou vláčíme. A partneři? Co nás zajímají? Vůbec ne! Teď je tu přece někdo nový, do koho jsme se zamilovali. Ale láska, lidská láska, ta někdy oslepuje a bere rozum. Nenechá nás na pochybách, že jsme si vybrali správně a jdeme vstříc novým zítřkům. Byť bychom se řítili do propasti. Kdo ví? Je to něco nového, nepoznaného.

Neříkám „nedělejte to“. Ale počítejte s tím, že si budete muset projít tím samým, ale tentokrát z té druhé strany. Takže pokud vám to stojí za to, jděte! A pokud víte, že to není úplně správné, proste Boha o pomoc a on už vám cestu ukáže. Nyní jedno vím, přijímám svůj život se vším všudy. Nemůžu žehrat na druhé a na osud, vždyť já jsem ta, která si jej připravuje. A tak Bože, odpusť mi, prosím!!!

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.