Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o víře až do konce

23. 4. 2010

 

                   Máme možnost vstupovat k sobě domů, kdykoli budeme chtít, a žádat odpovědi na všechny naše otázky. Nevyužívala jsem této možnosti a naopak jsem osočovala druhé. Byli vinni za všechno, ten může za to a ten zase za to, hotovo, konec. Jenže tahle cesta z toho všeho žalu, neštěstí a chaosu ven nevedla. Všem okolo bylo hej a já se propadala níž a hlouběji do jakési neviditelné vnitřní propasti. A bylo ještě hůř. Nevěřili byste, kam až to může dojít. Někdy těm druhým není zřejmé, jak a proč se chováme jako pomatenci, kteří jsou neschopní se životu postavit.

                Po letech jsem zjistila, že každý z nás má svou vlastní cestu a způsob chůze po ní. Někdy se cesty překříží, takže dostaneme to, co potřebujeme, a jde se dál. Někdo jsme takový a někdo makový. Přitom vím, že ten ani ten není špatný, je jen prostě takový, jaký je. Pozorováním v samotě jsem zjistila, že všechno, co jsem si byť jen pomyslela, se mi vrátilo. Říkám všechno. Proto prosím, nesuďme někoho, o kom vůbec nic nevíme. Nemáme na to právo. Stejně jsou to jen naše představy o tom druhém, to není Pravda. A pokud je vám jedno, jak ten život žijete, klidně se rozhlížejte a drbejte. Pak nejen že jste už dávno v područí nešťastného společenství, ale ovládla vás světská propaganda, a to s sebou přináší ztráty. A vy pak ani nepostřehnete, proč se vám tak či onak žije. Jste zamotaní a z toho je úniku jedině vlastním posouzením sebe v samotě, kdy pro ty druhé budete právě těmi pomatenci!    

            Každý tam musí, dřív nebo později. Každý musí tuto cestu domů najít a tahle cesta jde přes bolest. Protože to, co na ní potkáváte, jste vy sami, a když spatříte své vlastní skutky, tak to pak bolí. Sama jsem si stála v cestě, mnoho let. Každý den jsem měla v hlavě jen ty ostatní a jejich vlastní činy, které jsem posuzovala. Ale kde jsem byla já, já sama? Nebyla, byla jsem totiž právě v nich – ztracená, ztracená ve své mysli. Chce to se postavit a setřepat ze sebe všechny ty nánosy a hnusy, co si s sebou vláčíme. Zde totiž záleží, jak se svou myslí naložíte a co do ní vpustíte. Jak budeme reagovat na různé kamínky na cestě, které nás občas pěkně zatlačí v botě. Jsou to přece výzvy.

           Ale je moc těžké zachovat věrnost až do konce. Situace, děje, lidé kolem mě mi záměrně! znesnadňují mou cestu. A já bych měla právě v této nesnadné době věřit sama sobě, mému vnitřnímu hlasu, mým cílům. Nejde o materiální rovinu, i když všechno souvisí se vším. Jde o tu myšlenkovou, mentální, kdy člověk musí dostát svého rozhodnutí. To přináší s sebou rozpory a vřavu, ale ten, kdo vytrvá až do konce, bude „spasen“.

          Nic jsem neviděla a teď jsou mi některé věci bližší a jasnější. Mám opravdu velikou radost, pokud můžu druhým předat poselství lásky a pravdy. Země se třese v základech, vy vidíte, že vše se bortí, a přesto je nutné vydržet. Vydržet až do konce. Kolikrát mě napadlo, ale je nějaký konec? Je tam v nedohlednu to, za čím si celou dobu stojím, za co bojuji? Zmítá to se mnou tam a sem. Nemůžu si být ničím jistá. Jistotu mi skýtá pouze mé přesvědčení a víra. Jak silná je má víra? A když nebudu mít přesvědčení, nespojím se s tím, po čem toužím, co je mému srdci nejblíže? To znamená, že se vzdám sebe samé.

          Přiznávám, že jsem kolikrát upadla do naprosté beznaděje. Nikdo z okolí by mě nepochopil, všechno jsem nosila uvnitř sebe. Každá myšlenka druhých a každý jejich čin proti mně byl zničující, ale přesto jsem chtěla vytrvat. Pak na řadu přišly mé vnitřní rozhovory, jestli náhodou ti ostatní nemají pravdu. Protože to, co jsem si předurčila, nebylo. Žádný náznak možného pokroku, uspokojení, že je pravda na mé straně, prostě nic. Všechno hrálo prim pro ty druhé, co pozorovali můj život a chtěli do něj nejvíc hovořit. Zalézala jsem ještě hlouběji do sebe, schovávala se.

          Musím říct, že tyto stavy, kterými jsem prošla, byly opravdu hodně těžké a zlé. Ale ony mně pomohly, ony mně daly novou sílu vytrvat ve své pravdě. Zpozorovala jsem, že pokaždé, když už toho bylo „nad míru“, nad únosnou mez mého vytrvání, něco se stalo. Nejdřív došlo k mému vnitřnímu rozhodnutí, že dál tímto směrem nebudu pokračovat a že se tedy pouštím. Pouštím toho, co jsem si za každou cenu chtěla udržet. Samozřejmě, že jsem se hodně modlila k Bohu o pomoc, která by mi pomohla řešit mou současnost. A poté se to stalo. Rozsvítilo se. V tomto světle jsem byla schopna prohlédnout své sebeklamy a iluze, které jsem si vytvořila. Poznala jsem, že jsem celou dobu žila v neskutečném světě a že realita je poněkud jiná. V tomto „rozsvícení“ mně proběhl před mým zrakem jakýsi film. Já konečně mohla prohlédnout pravdu, skutečnost. Ale Bože, vždyť je to stále dokola!!! Rychle jsem utíkala zpátky k sobě, abych prohlédla své chyby a omyly a mohla je napravit. Poznání a poopravení toho, co bylo špatně, mě přivedlo zpátky na mou cestu, cestu mého pravého bytí.

        Proto říkám, děkuji za každou zkušenost, protože ta mě vede, i když přes velkou bolest, ale k pravdě. Bolí jen to, co je nesprávné. Pravda nebolí, ta vítězí a nese osvobození. Co to znamená? Rozednívá se a stíny se rozplývají. Když jsem přestala naléhat na život, ihned mi před očima vyvstal náhled na blízkou budoucnost. Jen slovo „když“ přináší těžkosti a nerozhodnost. Zůstat stát a nerozptylovat se. To je klíčem k správnému a plnohodnotnému životu. Neusilovat a věřit, že život nám dá přesně to, co potřebujeme.

         Můžeme přečíst mnoho knih moudrých mistrů, ale pokud slova neprocítíme v každé buňce našeho těla, nikdy nepochopíme pravdivost jejich slov. Vlastně ani nepotřebujeme přečíst tolik knih. Bohatě stačí jedna a tu si přečíst třeba několikrát. Já osobně jsem toho přečetla moc. Později jsem už měla v sobě pouze zmatek a nic pořádného jsem neuskutečnila. Až jednoho dne mi to všechno došlo. Ale ani tak jsem nebyla ještě osvobozená. Musela jsem i nadále na sobě pracovat. Kompletně změnit své navyklé myšlení, kterému jsem naprosto důvěřovala už přes devětatřicet let, bylo nesmírně obtížné. Navíc jsem na to byla úplně sama, ale i tak to bylo jedině správné. Nikdy bych k tomu nedošla, kdybych měla to, o čem jsem si myslela, že je zárukou mého vlastního osvobození. Snažila jsem se všechno vidět v karmě, z minulých životů i současnosti. Neustále jsem hledala, až jsem nakonec došla k tomu, že není co hledat. Že všechno, co potřebuji, je zde a vždy to tu bylo.

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.