Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o výchově

26. 3. 2010

                    Další omyl. Pokud vám někdo bude neustále říkat, jací jste, poté přijmete cizí myšlenku za vlastní a stanete se přesně tím, co o vás ten člověk říká. Proto, když v životě nastanou fáze uvědomování a léčení nás samých, pociťujeme je jako zlé, depresivní období, plné problémů a hádek. Ale my bychom je měli vlastně vítat, protože přináší velké osvobození z pout omezenosti a neschopnosti prohlédnout, kým ve skutečnosti jsme, a tím, co nám vnutili druzí. V každém směru a v každém ohledu bychom měli poslouchat hlas své duše, ptát se sami sebe a svých pocitů, zdali to či ono vychází z nás samých, nebo jsou to jen myšlenky druhých, které nás spoutávají a omezují.

                 Vztahy mezi rodiči a dětmi také nejsou úplně harmonické. Celou dobu jsem se snažila přijít na to, proč neustále vyvíjíme tlaky a moc na druhé. Protože si myslíme, že jsme chytřejší a zkušenější. Samozřejmě jsou tu zkušenosti, které nám život dal, abychom na nich mohli růst. Ale kdo říká, že stáří je známkou moudrosti? Je mezi námi mnoho lidí, u kterých bychom moudrost potvrdili a také se odráží na výchově jejich dětí. Děti moudrých rodičů jsou moudré.

                 Jde o to, abychom se za každou cenu nesnažili být těmi chytrými rodiči, ale abychom si také vzpomněli, že my byli také v jejich letech, a tudíž moudrost tu ještě nebyla. Naopak, vyvíjeli jsme se naprosto stejně a my jsme ti, kteří už zapomněli.

                Pak je tu další problém. Je to neschopnost odpoutat se od rodičů, ale také od dětí. To vytváří velký tlak a napětí, které se později nutně odráží ve způsobu života a všem, co se životem souvisí. Každý jsme na tento svět přišel sám a každý také sám odejdeme. Jak už jsem psala, ovládat někoho, ať už je důvod jakýkoli, není dobré. Škodíme nejen tomu druhému, ale hlavně sami sobě, dokud nepochopíme, že jsme všichni jedno. Pravdou zůstává, že tato slova jen málokdo přijme, obzvlášť pokud je zaměřen víc na sebe a zůstává v zajetí vlastních názorů. Není možné pomoci, pokud pomoc nežádají.

                A tak je na každém z nás, jak svou roli rodičů sehrajeme, jestli se nám podaří zvládnout v sobě egoistický přístup, který uvrhne naše děti do zajetí a strachu z vlády vlastních rodičů, nebo přátelský přístup v úctě jednoho k druhému.

               Pokud naše děti za námi přijdou, jsme vždy tu připraveni pomoci, ale pokud ne, není naší prací za nimi chodit a vnucovat své názory a manýry, které, bohužel, nejsou někdy vůbec vhodné!

                 Kde se později odráží vliv tvrdohlavých rodičů, kteří si myslí opak? V psychických stavech našich dětí, které později vedou k nemocem nejen fyzického rázu, ale značně je tu poškozena psychika, která zavádí do traumat, a pokud se neléčí, jsou i případy sebevražd. Proto všem těm, kteří mají děti, já zde mluvím o dětech, které již dosáhli hranici dospělosti, protože tam naše úloha končí, my jsme je předali životu a pokud ony budou chtít, samy za námi přijdou. Podporujme je v jejich vlastních životech a odpusťme si naše názory o moudrosti nade vše. Slovo „Úcta“ k našim vlastním dětem, tak jako „Úcta“ našich dětí k nám, by měla v rodinných vztazích najít své přední místo. Přestat si myslet, jak jsou oni „blbí“ a my děsně chytří. Vzít si všechno, co nám bylo předáno - lásku, ať už je to od rodičů dětem, nebo rodičům- a nadále utvářet život, který je životem všech, který se odvíjí od nepaměti, od našich prapředků, aby se bytí na Zemi opět proměnilo v lásku, moudrost a harmonii.

Vztahy mezi rodiči a dětmi; kam až se svými strachy můžeme dojít?  Do bolesti, velké bolesti! Toto sdělení jsem obdržela pro jednu těžce nemocnou paní:

            „Víš, když přicházíme na tento svět, předem si vybereme prostředí i rodiče, které nám budou nejlépe vyhovovat v této inkarnaci, kteří nám mohou dát to nejlepší pro náš růst na této planetě. I tvůj syn si vybral vás, jako nejlepší pro svou duši a její úkol. Samozřejmě po vypršení určitých let, kdy rodiče předají to, co měli, se duše syna odděluje a on začíná svůj život žít sám a poznávat své zkoušky, které má na své životní pouti připraveny. Rodiče jsou nápomocni v případě, že duše dítěte přijde s žádostí o pomoc, kdy rodiče vycítí tuto prosbu. Ale pokud rodič s velkou starostí a obavami o něj zasahuje do vývoje této entity, je to k její velké škodě. Strachy, úzkostmi o své „děti“ zhoršujeme, v horším případě znemožňujeme jejich čistý vývoj. Poté musíme počítat se ztrátami různého charakteru. Své „děti“ propouštíme vůli Boží a Universální lásce, s přáním prospěchu v jejich růstu. I když můžeme vidět jejich nezdary, starosti, jsme tu proto, abychom se za ně modlili, aby zvládli s Boží pomocí svou cestu. Naše milá, nikoho nevlastníme, k nikomu nemůžeme být připoutáni, protože každý přišel sám plnit své úkoly a sám také odejde. Tu krátkou chvíli, co jsme spolu, bychom měli využít ku pomoci a vzájemnému pochopení! Vám matkám: „Propusťte své „děti“ životu! Nebojte se o ně! Není přemrštěného působení, je jen správného působení!“

Toto je prvním krokem k léčbě!

 Rodičům: „Ó, naše malá dušička, jež se zrodila na tento svět! Ta dušička, která poprvé vstupuje do oblasti, kdy se zkouší prosadit, kdy zkouší, co ostatní vydrží. Ego je silné, jeho silou dušička strádá. Děti potřebují mnoho lásky, která jim ukáže směr a dovede je do správného působení. Je třeba usilovné práce. Rodiče, ukažte dětem, že mezi vámi existuje hluboké pouto lásky, která mezi vámi proudí a směřuje k vašim dětem! Vaše děti opravdu nechtějí vaše extrémy, ukažte jim svou opravdovost! To, co jim dnes dáte, zítra se vám mnohonásobně vrátí. Není zde zbytečného působení, je jen správného působení!“

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.