Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o zodpovědnosti

16. 4. 2010

 

                  Moje připoutanost k tomuto muži dosahovala velkých rozměrů. Zatím stále nevím, čím to je, že se nemůžu zcela odpoutat. Už delší dobu cítím, že je to pro mne neúnosné, ale také vím, že ta „neúnosnost“ je jaksi ve mně, a ne v mém muži. Vím, že on je tu jen jako taková náhražka, skrze kterou si mohu tuto mou vlastnost uvědomit. Jenže, mé ego volá po něčem, co je docela nemožné a brání mi v poznání pravdy. Křičí a svíjí se tam někde uvnitř mě a já tím trpím také. Ale trpím tím Já? Trpí tím mé ego a Já jen dohlížím na tuto situaci a odněkud pozoruji její vývoj. A tak také vidím, že je to nadlidský úkol, nejednoduchý, a přitom ten nejlehčí. Ale lpění a vlastnění druhého, mít ho ve své moci a domýšlet se, že jen my jsme těmi nejlepšími, je asi tak trochu „malér“. Není nic lehčího, než jej vypustit ze své mysli a uvolnit pouta, která nás oba poutají po několik životů.

               Nyní, v tomto čase a v tomto životě, bych je chtěla uvolnit a rozpustit v Lásce a Pravdě, a tak se konečně osvobodit. Vím, že je to zkouška, a možná že i nejtěžší, protože většinou na konci cesty bývá obtíž nebo překážka nejnesnadnější. Pokušení bývá větší. Zde je dobré být co nejopatrnější a udržet si schopnost nadhledu v právě tak spletitých okolnostech, které jsme si my sami připravili. Kolik životů musí lidská bytost projít, aby si uvědomila Moudrost věků? Kolik, aby našla svůj domov a nemusela se tak navracet do světa žalů a bolesti? Každý tam jednou dojdeme a každý sám. Já jdu už tisíce let a věřte mi, když se ohlédnu, bylo to vždy tak těžké a bolestivé. Vím, že nikdo jiný než já sama se uvrhla do této temnoty a tak také jen já sama musím najít cestu zpátky. Něco mi říká, že jsem už kousek od svého domova, a tak tedy jdu, jdu dál a neohlížím se zpátky. Postupuji, teď už vím, že pomalu, není kam spěchat. Vím, že jednoho dne se probudím z tohoto zlého snu a pak? Kdo ví…

           Kdyby mi někdo před lety pověděl, že s mým současným mužem nebudu, že v budoucnu není, asi bych si klepala na čelo. Člověk, který je zamilovaný, dokáže přehlédnout veškeré náznaky nesourodosti. V dnešní době povídám, že jsem schopna nalézt střed, harmonii, tím myslím přátelství s mým mužem a poděkovat mu za ty dary, kterými mě obdaroval za těch našich čtrnáct let prožitého života. Zatím jsem stále nepřišla na pravý důvod našeho setkání, ale začínám stále silněji pochybovat o mé dřívější tezi a tou je, že naše láska překonává všechny životy. Že tento muž a tato žena se k sobě rodí, aby dosáhli společné harmonie. Asi, myslím si, nebudu daleko od pravdy, ale kdybych taky trochu dala stranou tu mou fantazii a přece jen nahlédla do své podstaty bez touhy a přání splynout v podobě lidského smýšlení.

              Najednou mi došlo, že tento muž taky nemusí (ale může) být tím, za koho jej mám. On může být pouze tím, kdo mi pomohl uvědomit si mou chybu, kterou jsem někdy udělala. Dál - já nemůžu říct chybu, protože chyby tu jsou proto, abychom skrze ně rostli a vyvíjeli se, takže lépe by bylo, kdybych napsala - dal mi poznat skutek, kterým jsem obdarovala svého prvního muže. Touhu po lásce a něze, zklamání, které přichází, a my nejsme s to s tím vůbec nic dělat. Asi to bude velmi složité pochopit, ale stačí jedno: „Chovejme se k druhým tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.“ Tím nemyslím nějaké chvilkové postřehy příjemných dní, ale naopak v širším pohledu na život, i na několik let. Pokud já se zachovám k někomu zle a nepřiměřeně bez lásky, bez citu a soucítění, musím počítat se stejným dílem i pro mě! Ať už je to tak či onak, nikdo svým činům neujde. Jediné, co mě nyní čeká, je prosit za odpuštění, ale v pravdě, a ne jen ze strachu z bolesti a z předem jistých událostí, které můžou (ale nemusí?) nastat. Hledala jsem všude možně, hodně daleko od současnosti, než jsem došla sem k tomuto místu, které není staré ani čtvrtinu života současného.

            O to víc je to bolestivější, protože by mě nikdy nenapadlo, že budu pykat za své chyby z tohoto života!!! Dobrá, řekla jsem si, přijímám tedy svůj osud se vším všudy a vím, že nyní si dám velký pozor na to, co od života budu chtít, a to samé, co si od něj nechám dát. Má cesta je u konce a brzy poznám nové. V tom novém čase je nevinnost, nepoznané a tajemné. Ještě jsem tam nebyla a ráda to poznám. Všichni máme namířeno domů a všichni tam jednou dojdeme. Někdo dřív a někdo později.

           Je dobré vědět a znát, nechat se vést těmi, kdo již došli, anebo i těmi, co mají velmi blízko. Jsou nám nápomocni, protože nám ukazují, že tam, kde jsou oni, již není smutek, žal a trápení, ale Láska a Pravda. Život nestojí o to, abychom se s ním rvali, ale abychom jej prožívali. Abychom pochopili jeho smysl a nechali se jím unášet. Nikdy jsem svatá nebyla, nadělala jsem miliony hloupostí z neznalosti a nevědomosti. A když poté, co se člověku odhalí kousek z opony, kterou máme neustále před svými zraky, a on uzří Pravdu, pak se vyleká, protože pozná.

            Pozná své chyby a omyly. Na zemi platí zákony, které musíme dodržovat. O těch duchovních ovšem ví málokdo. Už při zrození na tuto planetu na všechno zapomeneme a je jen na nás a na naší vyspělosti, jakou cestu si zvolíme. Lidi, pokud už nechcete trpět a chcete prožívat radost a lásku, věřte všemu, co slyšíte z úst moudrých lidí a světců, protože tito vědí, co říkají!!! Začněte nejdřív sami u sebe, a když dokonale poznáte sami sebe, nebude vám už zatěžko chápat ty druhé. Protože úplně vše, co učiníte druhým, děláte sobě! Je jedno, o co jde, protože všechno, co máte ukryto uvnitř svých bytostí, později prožíváte navenek. Ať už je to nezájem, apatie, nesouhlas, vše dostanete v plném nazpět. Nestačí zakrýt tyto emoce a tvrdit: „Ale já takový nejsem, já jsem snášenlivý a dobrý!“ a pak se divit, že se nám nevede a plakat nad svým osudem. Je to v nás, ale hluboko schované, a my jsme ti, kteří si to nechceme přiznat. Ti naproti nám jsou naše zrcadla, která nám přesně ukazují, jací jsme doopravdy a bez přetvářky.        Proto, práce začíná na sobě samých, ne že začneme předělávat ty druhé. A tady práce začíná. Je to hodně těžké, je to ta největší lopota na světě. Ale taky ta, co přináší největší odměnu, nalezení sebe sama, usmíření a život ve Světle.

             A co jsem tím vším vlastně chtěla říct? Že někdy i lidé společností zatracovaní a plní výsměchu, nedůvěry, nám mohou poskytnout informace, které třeba také pochopíme až za několik let. Jak sami si připravujeme půdu, jak sami sázíme to, čím později procházíme. V jaké nevědomosti si připravujeme vlastní osud. Jaké podstupujeme kroky, kterých později můžeme hodně litovat. Otázka „co když jsem měla či neměla podstoupit to či ono?“ zůstane viset ve vzduchu.

         Při zpětném náhledu pozoruji, že je možné věřit slovům toho muže, který mně kdysi dávno pověděl, co jsem měla, co ne a jaké následky si ponesu. Protože v tu dobu, kdy jsem udělala své první rozhodnutí, které neovlivnilo jen mne, jsem nečinila ani tak z lásky, jako ze strachu z osamělosti. Z nedospělosti. Ale to mě nezbavilo zodpovědnosti za následky svého rozhodnutí. Krok, kterým jsem odstartovala svůj následný život, byl tím, který mě dovedl až sem.

          K pochopení toho, že pouze já jsem tou zodpovědnou, která může ukázat prstem na sebe, za současný stav mého života. Každý krok je dobré uvážit a nejednat emotivně a unáhleně, nebo ze strachu, že něco zpozdíme, protože zpackat si ho tímto způsobem je veliká škoda. „Co zaseješ, to také sklidíš“, dochází mi tahle pravdivá slova. Poznávám, že to nejsou žádné žvásty. Už není koho vinit, ani partnera, rodiče, společnost nebo Boha. Člověk je zodpovědný za sebe a za svůj život. Vnímej a pozoruj svůj život. Buď bdělá a nezanedbávej nic. Bdělost je přece věčnou cenou za svobodu! „Záleží pouze na tobě samé, jak se ti bude dařit, dej to, co bys ráda dostala, a vzdej se toho, co si nepřeješ a o čem víš, že ti uškodí.“

          Tolik lásky a moudrosti se člověku dostává, ale člověk ji tak nějak nevnímá, neví, co si s tím počít. Nerozumí, jak se to myslí. Jen klouže po povrchu a nepřipustí, že by mohlo existovat ještě něco hlouběji. Ukryto tam v hlubinách nás samých, odkud vyvěrá pravá podstata a její příčiny dobra a zla projevených v životě. Nevěděla jsem to a nyní to tak trochu poznávám. Jsem ale na krajíčku a tam dolů ještě není možné zcela dohlédnout. Tuším, že život mě zavede tam, kam mám dojít. Budu tedy plout, plout po řece života a přestanu s tím namáhavým bojem proti jejímu proudu. Nyní vím, že jsem přesně tam, kam jsem se sama dopracovala, bohužel nevědomě, ale na správném místě.

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.