Jdi na obsah Jdi na menu
 


... odpočinek

12. 4. 2010

 

                 Vše jako by se pomalu roztáčelo a já naopak váhám, snad bych chtěla i couvnout. Připadá mi, jestli jsem nenadělala víc chyb než užitku. Je mi naprosto jasné, že situace se pomalu blíží k lepšímu a že já konečně mohu začít zažívat stav uspokojení z vlastní práce. Ale je to neviditelné, zatím jen tušené. Kdo má naprostou víru, nepochybuje. Já se tlačím někam zpět do kouta, strachy, že nestojím vůbec za nic. Jsou to snad poslední záchvěvy skomírajícího ega? Toho falešného ega, které mě oslepovalo a vodilo po nesprávných cestách? Já sama jsem si byla nepřítelem. Podvolila jsem se mu a nechala se ovládat. Proč? Nabízelo mi jiný život. Ale hodně vzdálený od mého domova.

               Je to úžasné, když se mi před očima rozprostře obraz mého života takový, jaký ve skutečnosti je. Bez zaujetí. Když se opravdu vzdám všech těch malicherných věciček a pocitů, které mě nenechají nikdy na pokoji, uzřím naprosto harmonicky vyvážené prostředí, ve kterém se pohybuji s klidem a mírem ve svém srdci. Je to jako balzám, jako lázně po těžké nemoci. Ano, a také přesně to já nyní potřebuji.

              Má cesta začala někdy v roce tisíc devět set devadesát. Pomalu se chýlí ke konci. Jsem si toho naprosto vědoma. Skončil třináctý rok, který já považuji za rok „Smrti“, kdy všechno staré ve mně zemřelo. Všechno, co bylo přežité, skončilo. A já si tuto „smrt“ plně uvědomuji. Zažila jsem transformaci vědomí. Nechtěla jsem se naprosto ničeho vzdát. To, s čím jsem se musela rozloučit a čeho jsem se měla vzdát, pro mě představovalo velké bolestné ztráty. Ať už to byly pocity, lidé, místa či věci. Pak přišla odevzdanost a pomalu jsem začala ladit svou vůli s vůlí Universa. Poznala jsem, že smrt je pouhou iluzí. Zemřela jsem v roce dva tisíce tři.

            Přešla jsem a odpočívám. Odpočinek přijímám, abych později posilněná a připravená mohla jít touto cestou dál. Vím, že nejsem na konci. Ještě toho na mě dost čeká. Jsem v „Umění“ v roce ve kterém ve mně započal alchymický transformační proces. Už nepotřebuji žádné výzvy z venku. Vše se děje uvnitř mě. Protiklady se sjednotily. Žena a muž se stali přáteli. Alchymie.

            Krásně ji popsal Gerd Ziegler  ve své knize Tarotu, cituji: „Alchymie znamená transformaci našeho nevědomého nazírání světa ve vědomí, které je neomezené. Tím se rozpomeneme na svou realitu a určení, na to, že jsme světelné a duchovní bytosti, a zažijeme zasvěcení do nejhlubších vrstev skutečnosti.“ Ano, pane Ziegler, tak to přesně cítím.

Nyní nahlížím na svůj život z jiné perspektivy. Je to jasnější a přehlednější, alespoň do té doby, než opět vstoupím na stezku lekcí.     

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.