Jdi na obsah Jdi na menu
 


... osvícení

17. 5. 2010

               Ptám se na svůj vývoj. V I-Ťingu mi vyjde „Oheň“, tj. osvícení. Zasmála jsem se, že to není možné a že to nebude až tak horké – prostě jsem nevěřila, že by se to mohlo stát.

Je neděle osmého října dva tisíce pět. Hodiny ukazují kolem sedmé, sedím v křesle a odpočívám.

Vnímám hlas, který mi opakuje: „Musela jsi projít určitými životními lekcemi, jinak by další postup nebyl možný. Je třeba vše poznat, pochopit a přijmout.“

Nechápu to, a když se zamyslím, proběhlo mi jen hlavou, že určitá minulost se uzavírá.       

               V poslední době mi chodila upozornění na blížící se změny, které mě měly proměnit. Tarotové karty neustále ukazovaly Smrt, Věž, Svět. Také Hvězda a Luna a Slunce. I výklady I-Ťingu byly podobného charakteru. Bolestivá změna k lepšímu. Pokaždé jsem všechny významy přijímala tak nějak povrchně, a když se později ukázal jejich pravý význam v životě, teprve pak jsem pochopila, o čem hovořily.

Týden, který právě uplynul, mě připravoval na něco, co se pravděpodobně mělo stát. Mé inspirační písmo mě vedlo a já, snad poprvé, jsem mu uvěřila.

                A tak sedím a jen naslouchám slovům, která přichází odkudsi, a já je jen zaznamenávám. Byla to moudrá slova, při kterých se mi tajil dech. Vidím se, cítím, jak minulost pomalu odplouvá a já ji mohu s klidem celou uzavřít. Tím se mi i potvrdilo, že mé knihy, o jejichž vydání jsem stále pochybovala, světlo světa spatřit mají. Studna je hotová a uzavřená a já ji nahlédla z vyššího pohledu, beze strachu a naopak s jistotou, že je vše v nejlepším pořádku. Také Znovuzrození, kde jsou třeba ještě malé úpravy.

Procítila jsem své výklady, které mě upomínaly: „Minulost je mrtvá a už si ji více nepřipomeneš.“ Ano! Souhlas mnou projel až do morku kostí. Různé obrazy a děje se mísily, šly jeden za druhým a já je ani nestačila všechny zaznamenávat. Bylo jich mnoho.

 

„Všechno jsi ty, není nikdo jiný než ty…,“ opět slyším něžná a láskyplná slova.

„Tomu nerozumím. Jak jen já sama?“ ptám se.

Odpověď jsem dostala záhy:

„Všechno jsi ty, ty jsi tvořitelem svého vlastního bytí zde na zemi a nikdo jiný.“ 

Otočila jsem se ke svému muži a snažím se mu vyprávět, co vnímám. Odpověděl mi, že všechno příliš zkoumám a řeším. Ale já vím, že musím. Musím přijít na věc i po té logické stránce. Vždy jsem potřebovala všechno prozkoumat rozumem, i když právě ten mi byl někdy na škodu.

„Jsi a nejsi, nyní jsi v projeveném stavu Bytí.“

Rozhovor pokračuje:

„Ty jsi tím, kdo tu je a kdo tu na tebe mluví, nikdo jiný, žádné bytosti, nikdo, jen ty sama.“ 

Tato věta mě trochu zneklidňuje. Před zrakem se mi objevují tváře mého muže, rodiny i přátel.

„To všechno jsi ty sama!“

Nevěřím vlastním uším, ale pomalu začínám chápat.

„Já jsem Martin, Aya, Jiřinka, Eva a Ota a…a…a…?“

„Ano, přesně tak, jsou tvými zrcadly.“

Poprvé vnímám pravdivost slov. Poznávám slova taková, jaká ve skutečnosti opravdu jsou.

„Existuješ, Jsi, Universum je v tobě.“

V hlavě mi proběhne několik vět z různých knih mistrů východní moudrosti. Slyším Vacka, Minaříka, Osha a další.

„Kdo jsem já?“ dotazuji se.

„Ty nejsi tímto tělem, ty nejsi Renátou. Jsi energií, božskou tvořivou silou, která toto tělo ovládá.“

Ano, to už jsem mnohokrát četla, ale mnohokrát nechápala. Nyní mi každé slovo bylo víc než nad míru jasné. Z podvědomí mně vyplouvala další a další slova nahoru do vědomí, která se zde proměňovala v obrazy, a já je přijímala tak, jak přicházely. Bez jakýchkoliv emocí, jen s úžasem nad takovou velikostí, a přitom tou největší jednoduchostí. Tedy Jsem a Nejsem, ale kdo jsem? „Zeptej se na to sebe, kdo jsi. Uvědom se v pozorovateli. Co je tím, kdo to vše pozoruje?“

Slyším samu sebe: „Kdo jsem já?“

Přece „TO“, to jsem já. To nic a všechno. Prázdnota, klid, mír, blaženost. Zavládlo ticho a já zažila samu sebe. Pociťovala jsem vděčnost, kterou jsem vysílala kamsi. Opakovala jsem si pro sebe, že vždy, když jsem toto pojednání o jáství četla v knihách, tak jsem se ho snažila pochopit intelektem. Ano, možná rozumově jsem chápala, ale přesto jsem měla pocit, že do celistvosti uvědomění pravdy mi něco chybí. To něco musí být silnější a větší než má logika. Byl to „Prožitek“. Byla jsem svědkem toho, jak se Universální energie spojila s planetou Země, a tím ji oplodnila. „Vše, co bylo do ní zaseto, musí vyklíčit.“ Moudro, které jsem tisíckrát slyšela. „Vezmi si, co chceš, ale nelpi na tom, když si to život vyžádá nazpět, vše je pomíjivé, nic není stálé. Smrt není, je jen změna.“ Další poznání přicházela vzápětí. Bylo jich mnoho, velmi mnoho. Proudila tak rychle, že jsem skoro nestíhala všechno přijímat. Užasle jsem děj vnímala a za vše vyjadřovala obrovské díky. Najednou bylo úplně všechno jasné a čisté. Žádné pochyby. Osvícení.

„Toto je osvícení?“ ptám se.

„Ano, toto je osvícení. Poznala jsi jediný zákon.“

Tohle že má být osvícení? Nevěřím, to přece není možné, aby to bylo tak jednoduché!

„A co jsi čekala? Všichni očekáváte něco nadpřirozeného a extatického, ale osvícení je velmi prosté a jednoduché. Proto pro vás tak obtížně dosažitelné. Hledáte ho jinde, a přitom si myslíte bůhví co, a tím se od něj naopak vzdalujete. Sami si svoji cestu k němu ztěžujete. A to je také pravý důvod toho, že tolik lidí stále jen hledá, ale nikdy nedosáhne!“

               Opět jsem se otočila ke svému muži a snažím se mu vysvětlit, čím vším jsem právě prošla, co mi bylo ukázáno, jaké pocity zažívám. Universum se mi ukázalo v celé jeho velikosti, pravdě a kráse. Bylo to tak obrovské, krásné a neuchopitelné, přesto tak jednoduché! Konečně jsem dokázala pochopit, lépe zažít. Pro sebe si říkám: Ale to přece nestačí. Tušila jsem vždy, že s osvícením přichází i nějaký zásah, který má promítnout tuto zkušenost do těla. Prostě, že musí být zasaženy všechny tři roviny. Ale v tu chvíli mi zjištění a pochopení této velké pravdy přineslo velkou úlevu a já začala poprvé vnímat život v jiných, krásnějších barvách. Klid, mír a jistota, že všechno je v pořádku tak, jak je, mě velmi těšilo.

             Další věta z ranního výkladu mi přišla do vědomí. Zněla nějak takto: „Vaše tělo se opět přestavuje.“ Uvědomila jsem si, že jsem se při čtení k této větě v knize několikrát vrátila. Zaujala mě víc, než kdy jindy. Ale vzápětí jsem myšlenku na ni opustila s tím, že později uvidím, co mi chtěla říct.

Pomalu vše odtékalo, jinak to ani nazvat nemohu. Přesně jako to, když jsem manželovi povídala, že slova nikdy nemohou uchopit podstatu Pravdy. Že zkrátka slova nestačí, neexistují, slovem se vytrácí vše.
            Ještě jednou jsem poděkovala a myslela, že tím je vše ukončené, alespoň pro tento večer. Ovšem co následovalo, mě doslova ochromilo. Začala jsem pociťovat úzkost, tlak kolem žaludku a strach. Několikrát jsem se podívala na muže, až jsem se nakonec svěřila, že mi není dobře.

Okamžitě se postavil, přišel ke mně a zeptal se: „ Jak ti není dobře, co je ti?“

Já jen stačila s hrůzou dopovědět, že psychicky, a že mám strach, obrovský strach… že někam odcházím. Chtělo se mi zvracet. Už jsem jen rozmazaně vnímala, že mi nastavil své dlaně, do kterých jsem mu kašlala. Pak jsem již o sobě nevěděla, alespoň co se týká tady toho světa.

Tam, kde jsem byla, to bylo tmavě modré, klidné a jen zvuky a světla. Pomalu se ke mně prodíral hlas. Někdo mě volal. Táhl mě zpátky. Tam, odkud se známý hlas ozýval. Vracím se tedy, a najednou jsem zpět. Můj muž mě držel silně v náruči a prosil: „Renátko, prosím tě, zůstaň se mnou, neodcházej, mluv, řekni, kdo jsi, víš, jak se jmenuješ?“

Ano, vím, vše je v pořádku, jsem zpátky. Asi jsem omdlela, ztratila vědomí. Ale než jsem to stačila doříct, vše se opakovalo, a já opět cítila tlak a něco, co mě táhlo znovu pryč odsud. Ještě jsem zaslechla manželovy prosby, ale jen velmi vzdáleně.

Opět tmavě modrý Vesmír a má podstata. Ne nadlouho. Cítila jsem bolest a silné volání. Manžel mě fackoval, aby mě probral k životu. Byl zoufalý. Prosil. Já si jen uvědomovala vše, co jsem kdy do sebe vstřebala, nahlédla jsem sebe takovou, jaká jsem v pravdě. Bylo mi líto některých mých skutků, myšlení i cítění. Ale to už jsem se opět, tentokrát s menším strachem, vzdalovala. Já nevím, kolikrát jsem takto odešla. Naposledy jsem poprosila, že musím zvracet. Manžel se bál odejít, abych nezůstala sama. Neustále se mě ptal, jestli jsem tu, jestli je to už v pořádku. Tentokrát už bylo. Ještě jsem pociťovala hučení, které mně připomínalo odchod, ale už jsem zůstala.

To jsem ale nevěděla, že v jisté chvíli, po mém posledním návratu, si „to“ odvedlo i jeho. Zůstal sedět paralyzován na lehátku a nemohl pohnout svým tělem. Strach, který pociťoval, že by mi teď nemohl pomoci, protože ani on sám není zde, bylo pro něj těžkou zkušeností. On tento stav již zažil. Došlo k němu před pár měsíci, a říkal, že na něj do smrti nezapomene. Jak těžké a plné strachu to bylo. Tenkrát jsem ho nechápala a on byl rád, že jsem u něj a držím jej za ruku. Při tomto prožitku, politý potem, se mi díval do očí, které mě prosily, ať jej neopouštím. Vzpomněla jsem si na tento okamžik právě ve chvíli mého prvního návratu. Stačila jsem mu to sdělit, když jsem po druhé odcházela.

         Zpátky k osmému říjnu. Bylo skoro devět hodin večer a já si uvědomila velikost celého života a vše, co s ním souvisí. Přišlo to všechno v osm hodin večer.

Ještě odpoledne jsem mluvila o zvláštnosti numerologického součtu tohoto data. 8.10.2005. Osmička - „Spravedlnost“, desítka - „Kolo štěstí, změna osudu“, součet roku dává sedmičku - „Vůz, cesta vpřed“. Když jsem datum sečetla celé, dávalo číslo šestnáct - „Věž, zbourání všeho falešného". A nakonec i součet jednotlivých čísel šestnáctky je opět sedmička, tedy „Vůz“. Ten den mi vyšla ve výkladech třikrát „Spravedlnost“ a také „Šok“.

           O něco později jsem byla schopna promluvit alespoň pár slov. Zeptala jsem se: „Co to bylo?" Kolikrát jsem byla pryč, kolik je hodin a další otázky zůstaly viset ve vzduchu. Manžel mi řekl, že asi sedmkrát, prostě mockrát, že neví přesně. Že měl o mě snad největší strach v životě. Ale, že má problém mluvit, prý ještě nemůže. Pamatuji si, že v jedné chvíli se mě ptal, jestli má zavolat lékaře, to jsem odmítla. Strach se mi snažil namluvit něco o mrtvičce, ale já na něj nedala a věřila, že je to posun vzhůru. Pohltila nás únava, a tak jsme odešli spát. Usnuli jsme si v náručí s vděkem, úctou, uvědoměním a láskou, která nám oběma byla prokázána.

Uvědomila jsem si tímto prožitkem, že život je zázrak, který se má žít, nic krásnějšího není, protože „tam“ nic není!

 

Můj Bůh mě vzal na milost, osvobodil mě ze všech útrap, a já konečně, po tak dlouhé době, došla domů. Mé vyčerpání záhy vystřídala obrovská radost. Radost z ušlé cesty, která mě dovedla až sem, kde se právě nacházím.

 

     Kde jsem po celou tu dobu byla? Žila jsem snad v nějakém snu?

 

     Jaká škoda, že má lidská mysl je tak nedokonalá, aby mohla cele pochopit, utřídit a dát tomu všemu nějakou formu. Mám totiž teď takový pocit, že ať hledáme, jak chceme, nemáme moc „to“ vše uchopit a poznat, pokud nám k tomu nepomáhá Bůh. Jsme opravdu velmi malí páni, a to nejen na to, abychom se vyvyšovali nad všechny a všechno ostatní, ale hlavně nad něho. Jen s jeho pomocí se nám mohou podařit velké věci, bez něj jsme jen pachtící se nepatrní červíčci v prachu na zemi.

Vím to, poznala jsem tuto skutečnost. Už několikrát jsem zde byla.

Útržky ze současnosti i z dávné minulosti mi pomohly nahlédnout, a tak trošičku poodhalit závoj vědomí. Abych právě skrze všechny tyto prožitky a poznání došla naplnění. A za to děkuji sobě a také Bohu, že mě neopustil a pomohl i přesto, jak jsem se k němu zachovala.

 

 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.