Jdi na obsah Jdi na menu
 


... patriarchát

28. 4. 2010

 

               Znovu a znovu procházíme poznáními a znovu upadáme do stavu zapomnění. Máme toho na sobě nabaleného opravdu dost a na nás záleží, jak budeme k těmto našim nevyhovujícím stránkám našich povah přistupovat. Tím bych asi dnes navázala na další řeč, ke které jsem dnes dospěla. Mám přítelkyni, která má jít na operaci k ženskému lékaři. Vyzkoušela snad všechno, co by jí mohlo tuto operaci pomoci zvrátit, leč marně. Nedávno mi volala, a tak jsme mohly spolu chvíli poklábosit.    

             Málokdo ví, jak zázračně síla Universa pracuje. Když slyším slova mistrů, že na světě neexistuje nikdo jiný než já sama, musím plně přiznat jejich úplnou pravdu. Jak je to možné? Ve chvílích, kdy nejsme schopni prohlédnout naše vlastní chyby a omyly, pošle nám tato Síla někoho, abychom se mohli na sebe podívat skrze oči tohoto člověka. Ale opět je málo těch, co to dovedou. Ve většině případů si naše známé a přátele vyposlechneme a možná politujeme. Někdy si i uvnitř řekneme, ještě že tím nemusím procházet já. Ale už nás vůbec nenapadne, že nám poskytují obraz nás samých v přesné naší podobě. Přijmout někdy takový „nářez“ je fakticky obtížné. A přitom jsme to my a zas jen my, kdo si můžeme pomoci, a těm, kdo se nám svěří, můžeme být vděční, že nám tímto dovolí nahlédnout do hloubky naší duše, kde jsou ukryty před našimi vlastními zraky stíny, se kterými tak vehementně bojujeme.   

           Neuspokojivé stavy, kterými procházíme, házíme na druhé. Nejlépe na naše partnery. A všechnu vinu za neúspěchy svalujeme na ně také. Když už nás naše tělo alarmuje a my přitom stále věříme tomu svému, nemůžeme jinak dopadnout než tak, jak jsme si sami určili. Říká se, že čím dřív pochopíme, tím dřív se uzdravíme. Ale jak pochopit, když naše ego nám neustále brání prohlédnout. Neustále k nám hovoří slovy sladkými a úlisnými. A my stokrát vyjdeme ze sebe samých a pak se ve stejném počtu opět vrátíme do stavu jakéhosi bezpečí, k našemu egu. Proč? Protože ta práce, která nás čeká, když se vzdáme vlády nad naším životem, které řídí naše ego, je těžká.

         Tam už není nikdo než my sami. Tam zjistíme, že přejímáme zodpovědnost za naše životy a za životy druhých jen my. Ale pozor, nejsme tam sami. Je tam ta zvláštní síla, láskyplná a spravedlivá síla Universa, která nás nikdy neopouští. Ten, kdo hledá, musí jít nazpátek. Hodně nazpátek ve svých stopách. Nebo se i říká k sobě, k sobě domů, do nejhlubšího nitra vlastní osobnosti. Jen ten, kdo hledá, najde. Nikdy za naše neúspěchy a prohry v životě nenesou vinu druzí. To je třeba si opravdu plně zapamatovat. I když se nám podaří pochopit, že jsme to my, kteří si vytváříme vlastní problémy, je těžké neupadnout zpět a znovu neobvinit druhé.

          „Kdysi dávno, někde na počátku, vládly této planetě ženy, byl matriarchát. Pak přišli muži a vše dostalo jiný průběh. Věci se nevyvíjely tempem, na které tyto ženy byly zvyklé, a naopak se vše obrátilo proti nim. Muži jednali podle svého a pro hodně žen to znamenalo pohromu a zkázu.“

 Tyto střípky minulosti si mnoho žen nese s sebou ve svém podvědomí jako strašlivou bolest, kterou si projektují do svých současných životů. Mnoho jich takto trpí. Podle toho, co každá z nás zažila v této hluboké a vzdálené době, zažívá dnes ve svých vztazích k mužům.

           Proto je tak nutné vrátit se ke kořenům, na počátek toho, co se událo, a skrze to najít řešení života současného. Každá, která nechce prožívat stavy trápení a nelásky, ale naopak vyšší harmonii mezi ženským a mužským principem, by se měla vypravit na cestu. Samozřejmě zde mluvím o pomyslné cestě. Je to vnitřní prožitek, naše vnitřní cesta, každé z nás. Stěžováním a planým plácáním si nepomůžeme. Vše jen zhoršujeme. Pokud se nezastavíme a nezklidníme, nemáme moc šancí na uzdravení. Chce to klid mysli. Ten, kdo jej nalezne, může zahlédnout ty největší pravdy, protože tam je ukryt poklad. Pak už to chce jen jistou sebekontrolu a nenechat se ovlivnit možnými útoky našeho ega, které bude tímto vědět, že nastává konec jeho vlády.

           V mých vzpomínkách jsem byla polapena muži a mučena v těžkých, temných žalářích. Nikdy jsem se jim nevzdala a naopak se sama rozhodla učinit konec tomuto strašlivému životu. Zabodla jsem si dýku do srdce s tím, že opustím tento život a zbavím se tak všeho, co mě sužovalo. Ale byla to velká chyba. Já sama jsem nemohla ukončit život, na to jsem neměla právo. Opovrhla jsem Bohem. Pamatujete, stokrát jsem to tu už psala!

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.