Jdi na obsah Jdi na menu
 


... hledání

3. 3. 2010

Volám:

"Když si každý tvoříme svůj vlastní svět, jak poznáme, kam až smíme zajít?

Pokud neexistuje nikdo, kdo by nás soudil, jen my sami, tak jak můžeme poznat, co je správné či nikoli z obecného hlediska?

Každý skutek, založený na Lásce, je správný?

Každý myslí a koná. Je každá myšlenka čistá?

Nechápu to, ničemu nerozumím!

Je tedy možné, že neexistují pravidla, jen ty, které si sami vytvoříme, hranice si sami určujeme? Kde je poté pravda?"

Všechno je složitější, než jsem si myslela! Doufám, že na tyto otázky dostanu brzy odpověď.

 Někdy si myslíme, že doba, kterou procházíme je jedinečná a příznivá k dosažení úspěchu, že musíme napnout všechny síly a dostat teď hned, co chceme. Nejsme schopni vidět, že jde o uspěchání a nedání prostoru pro právě se vyvíjecí tu část naší podstaty, která se dávno rozhodla pro svou následující cestu. Rozum se nám snaží velet z pozice svrchovanosti a brzdí nás tak na vytčené cestě.

             Tak komu věřit? Tomu čistému hlasu uvnitř nás, který nám napovídá, že nejsme sami, že se nemusíme bát?  Nebo tomu varujícímu hlasu, který rozkazuje a kterému dáváme skoro vždy přednost, protože myslíme, že ten to s námi myslí jedině dobře?

              Ten, kdo porozumí podstatě života a veškerého stvoření, pozná tajemství a všechny jeho dary! Protože to tajemství je Láska, kterou máme žít. Lidi, pojďte si zase hrát, hrát na lepší život. Když se to naučíme, pak schází už jen malý krůček k jeho úplnému projevu, a to tím, že se sami staneme Láskou. Proč ne?

             Kudy jít?  Kudy vstoupit do tajemství? Vstoupit do příběhu, který je starý jako lidstvo samo? Každý máme svůj příběh, příběh vinoucí se od nepaměti. Nyní jsem zde, na tomto místě, v této době - vodnářského věku. Ráda bych posbírala své části a spojila je v celek. Vím, že je to mé poslání. Vím, že jsem.

       Píše se rok 2005 a jsem na počátku. Stíny se rozplynuly a slunce opět ukázalo svou hřejivou tvář. Nechť toto jeho světlo a třpyt prosvítí mou temnou část mysli, ať vyjeví svou celou pravdu, pravdu mého bytí. Nechť osvítí mou pravou podstatu a já mohu vstoupit.

Zbožné přání, chce se říct, je to touha mého srdce, touha mé duše, která mne volá.

Volá mě a říká: „Projdi staletími, projdi si svůj příběh a uzavři tu velikou kapitolu bytí, která skýtá nový počátek. Počátek na vyšší úrovni, kam vstoupí každý, kdo zpracoval svou zdejší karmu. Uzavření je osvobozením a povýšením.“

"Dobře," opakuji si, "moc ráda."

"Ale jak začít, kudy vstoupit!" povídám po sté.

Opět ticho. A tak čekám a důvěřuji síle, té síle jediné a spravedlivé, která má tu moc nade vše. Vím, dnes už vím, že bez této síly nejsme ničím a nikým a pouze s touto silou mohu vykonat zázraky. Poznala jsem to, prožila jsem to, vždy jsem tu byla.

                      Ten příběh nemá konce, netuším, jakým směrem se bude ubírat. Já tedy jen toužím, a protože toužím, žiji tím! A čím víc toužím a přeji si, tím víc mně do života přichází situací, kdy se musím utkávat sama se sebou a se svými stinnými stránkami, které jsou tam uvnitř hluboko zasuté. Nemůžu je potlačovat, musím s nimi ven, na světlo a smířit se s nimi. To znamená, že když se projeví, je třeba si je přiznat. Toto uvědomění nese léčení. To, co ztvrdlo a odloučilo se od ostatních, se musí rozpustit a vrátit se opět zpátky, v pokoře a Lásce. Nebraňte se a nebojte!

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.