Jdi na obsah Jdi na menu
 


... posun

30. 3. 2010

               Pozorujete okolí, pozorujete ale i sebe. Najednou jako by vám někdo sundal závoj z očí a vy jste schopní uvidět lidi, věci, situace takové, jaké opravdu jsou. Někdy, podle toho, jak jste si svět idealizovali, se vám může stát, že to, co spatříte, vás docela slušně vyděsí. Ono to prostě není takové, za jaké jsme to měli. A bohužel, ono nezůstane jen u prvého pohledu, ale je vám dána možnost pozorovat dál. Takže se vlastně stanete takovými pozorovateli života. Poznáváte sebe, poznáváte druhé. A v tom se vám rozprostře celý váš osobní příběh až na samý jeho počátek.

Vstupujete do různých životů a sledujete jejich průběh.

                  Pokaždé se snažím přijít na to nejdůležitější, na to, co jsem si v něm měla odžít a jak jsem postoupila. Přijít na své chyby a omyly, kvůli kterým musím vrátit zpět na tento svět. Pak se mi totiž lépe žije a já cítím i určitou povinnost vůči sobě a životu. Nikdo, vůbec nikdo nemůže dokázat, jestli to tak je, nebo může být, nebo není. Já tu pouze popisuji svůj vývoj, který postupuje už čtrnáctý rok od doby, kdy jsem si vzala do ruky první knihu a uvěřila, že je něco víc a že „to“ víc mně může pomoci od bolesti a trápení tady na tomto světě a v tomto bytí.

                  Když se podívám nazpět, musím se usmívat nad mladickou nerozvážností nejen slov, ale hlavně skutků, které člověk v nouzi a ve strachu podstupuje. Jak krutý je k sobě a jak dokáže pošlapat svou vlastní osobnost pro lásku k druhým, místo naopak, aby ji dal sobě. Ale to je právě život, náš velký pan učitel, ale i rádce. A ten, kdo jej vnímá, pozoruje a poslouchá, nalézá na svých cestách znamení, která nás nakonec dovedou domů. Bolest trvá, ale je jiná.

                 Než jsem se „přehoupla“, uzavřela pomyslný kruh a vydala se dál za novým dobrodružstvím, srdce mi krvácelo, křičelo po lásce, po sounáležitosti a harmonii. Ale po té pozemské, kdy jsem tu lásku hledala venku u druhých. Je to jedno, jestli ji hledáte u manžela, přítele, otce, matky, přátel, dětí, nikdy ji nedostanete. Ta pravá láska je v nás a tu je potřeba hledat - najít sám sebe. Pak i ty situace, které jsem tak těžce nesla, se stanou absurdními.

                Proto tedy píšu: pohledem nazpět se jen usmívám, prostě mně byl shozen ten závoj, jak jsem o něm psala, a poznávám, že nemám čeho litovat. Litovat bych měla jen sebe, že jsem tak dlouho otálela. Ale poznání, které mně bylo dáno, mi neříká „lituj se“, ale „vezmi ponaučení a jdi dál, na cestu si nic neber, pouze zkušenosti, které se osvědčily jako pravdivé“. 

                  Přede mnou je neskutečné množství práce a jen malou chvilinku dostávám k odpočinku. Připadá mi, že se všechno nějak zrychlilo a já se nestačím divit, do jakého víru jsem opět byla vtažena. Mě baví žít, právě teď mě to baví. A to i přesto, že jsem manželovi pověděla o své únavě z tohoto vztahu a o svém rozhodnutí jej opustit, vystoupit z něj. Jenže. Je tu něco, co mě drží zpátky. Je to jakási síla, která říká: „Nenastal ten pravý čas. Teď nic nedělej a jen pozoruj.“

                  Vím, že žádné fyzické kroky opravdu nemůžu podniknout. Alespoň ne v současném čase. Tyto kroky by byly neuvážené a mohly by mít za následek nedokončení. A co to znamená? Znovu se „někdy“ sejít a spojit, abychom mohli dokončit, co jsme začali už kdysi dávno. Proto vím, že ještě počkám. Tohle čekání bude stát velkou námahu, nebude to jednoduché. Teď vím, že lze všechno zvládnout, ale až se zase ponořím do víru vod emocí a ego se mnou bude zmítat sem a tam, budu křičet a volat o pomoc! Už se znám. Proto hledám, jak udržet své vědomí čisté a nevpouštět do své mysli nic, co by bylo v rozporu s mou cestou. Je to dřina. Ale cosi se mi ukazuje. Ten obraz, který se čas od času vynoří a opět schová, je vize poklidného života, kdy veškerá vřava utichne a já, docela v klidu a smířená, Jsem. Toužím po klidu, právě teď toužím po malování obrazů a vnitřním klidu. Kdy to, co je uvnitř, vypluje na povrch plátna. 

               Děkuji za to, že jsem mohla prohlédnout, protože žít v nevědomosti, je malér. Ne pro současnost, ale pro to, co teprve má přijít. Pro mou budoucnost. Nedokážu pochopit, proč jsem se tak dlouho držela na jednom místě, tím myslím ve své mysli.

                  Překročit velkou řeku znamená rozhodnout se pro větší a rozsáhlejší zkušenosti. A to mně trvalo několik let. Stála jsem na místě a čekala, že se někdo nebo něco změní. Bože, kolik lidí musí trpět a zbytečně, než pochopí. Ale tak, jak se snažím i u svého muže?, vidím, že lidé pomoc nechtějí. A já nejsem od toho, abych někoho nutila, aby si zlepšil charakter.

                 Nejhorší na tom je, že se všichni domníváme, jak jsme skvělí a nejlepší, nikdo na nás nemá. A pak „bum“, jednoho dne „to“ přijde a povím vám - bolí to! Když naše ego umírá a ztrácí nad námi moc, tak v jeho posledních záchvěvech je snad nejvíc bolestí. Slzy se vám samy valí do očí, vy je nemůžete udržet, lítost se střídá se sebelítostí, soucit se zlobou a chuť všechno zničit je snad to největší v nás. Ale i toto pomine a najednou je všechno pryč, slzy, křik i bolest, je ticho. Nastal naprostý klid duše. Není to na dlouho, mám v sobě dost špatných návyků a sklonů, které chtějí ven na světlo, a tak se vyléčit.

Ale teď přijímám život tak, jak přichází. Teď se nebráním, protože ten, kdo se brání, je mé ego.

                   Co bude následovat, je jediné, co mě zajímá. Je ve mně trochu zmatek, protože cítím, že se něco stalo a já už asi nikdy nebudu taková, jaká jsem vždy byla - špatně jsem chápala život. Teď mám trochu strach, jak mě přijme má rodina a všichni, se kterými jsem dodnes byla ve styku.

                      Už před nějakou dobou jsem pozorovala určité změny v chování k mé osobě. Nezáleží, kdo to je, pokud máte všechny stejně rádi a jestliže byste měli přijít o kohokoliv z nich. Představa přijít o mého muže mě zděsila, pak jsem si řekla, že to nebude žádná vize, ale výplod mého ega. Ale člověk míní a osud mění. Jsem v době, kdy zatím ještě nevím, co bude. Jen se smiřuji se všemi eventualitami, které mohou nastat, ať už mým přičiněním, nebo silou osudu.

                    Někdy to, co si myslíme, že je pro nás dobré, škodí. Někdy to, co si myslíme, že nám škodí, nám vlastně prospívá. Ale to nejlépe ví naše Vyšší Já, které nás vede a pomáhá nám v našem růstu. Lidé, nevyjímaje ty, co s námi žijí, můžou mít na nás vliv z důvodu právě tohoto našeho vlastního vývoje, ale pokud tato lekce skončí, může skončit i tento vztah. Je to hrůza, co?, tohle pomyšlení, ale věřte, je tomu právě tak. Můj muž se za to na mě rozzlobil a dal najevo silný nesouhlas. Vždyť komu by se líbilo obdržet zprávu o tom, že se nám už nežije ve vztahu dobře? Ale naděje na to, že se nám podaří vyřešit tuto část života v blízké době, nebo rychle, tu zatím žádná není. Jen mlhavá vize, která náznaky říká, že tak, jak jsme, jsme v pořádku.

                  A tak se musím vrátit a vyčkat. Co se po mně žádá, to nevím. Jdu cestou, ve kterou věří jen málo lidí. Ti mi pomáhají. A pak jsou ti, co v ni nevěří, a ti mne „kamenují“. Jsem pro ně blázen. A přesto, cítím uvnitř sebe naprostý klid a spokojenost. Vím, že nejsem sama, že je tu něco, co mi pomáhá a vede, miluje. Rozpoznáním a odpoutáním se od neskutečných iluzí, které jsem si vysnila a taky tam zabředla, je pro mne největším vysvobozením, které mohlo kdy nastat. Tohle vám nevynahradí žádný člověk, to mi věřte, procházím tím. Jít sama proti sobě, to je hřích, obzvlášť, když tak konáte pro sobecké zájmy toho druhého. Svoboda, kterou nabývám, je větší než já sama a vím, že není mou zásluhou, alespoň ne doslova.

                 Bože, prosím tě…, ukaž mi náznakem jen malý pohled do toho, co mě očekává, co mám překonat, abych se k tobě přiblížila. Vím, že když je nám tato možnost dána, většinou se nás zmocní panika a strach, protože nejsme připravení na tenhle pohled, a to, co nám může ukázat, nás děsí. Ale stejně tam směřujeme, ať chceme nebo ne, a nemá cenu se bránit, to si to jen ztěžujeme. Cha,chaa…, kdyby tohle četl můj muž, nebo kdokoli, co mě má za magora, myslím, že by mně zavolali psychiatra. A já přesto vím, že tam nepatřím. Jsem v pořádku tak, jak jsem.

                   Mé vnímání světa je jiné a vím, že je dost takových lidí, jako jsem já, a že všechny naše cesty se jednou sejdou v jediném bodě. V bodě - Lásky. A ti, kterých jsme se museli vzdát, pro naše nebo jejich dobro, přijdou také. Neměli jsme takovou moc, abychom je přesvědčili, protože oni mají svobodnou volbu, a tudíž i své životy ve vlastních rukách.

 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.