Jdi na obsah Jdi na menu
 


... přijetí

31. 3. 2010

                Nenaříkejme, když nám život něco chce vzít, protože jen my sami máme moc rozhodnout se pro to, co opravdu chceme. „Bez práce nejsou koláče“ a „Dočkej času, jako husa klasu“, říkával můj otec. Velmi zřetelně si je pamatuji. Bože, jak jsou pravdivá…, učil mě v mých největších slabostech. Táto, díky! I když s tou mou trpělivostí to není žádný med, to vím. 

               Tento osobní příběh je provázán s mnoha životy a jen málokdo se v něm bude umět orientovat. Ale přesto vím, že mám co říct a dát. A tak neúnavně pokračuji ve své práci.

                V meditacích mám vhledy o možnostech vytvoření si bytí svou vlastní tvořivou silou. Pokaždé, když si přiznám a uvědomím si tento náš všeobecný dar, pochopím a vyjdu plná nové síly a energie. Ale první náznak nesnadné situace mě zavede hodně rychle zpět, do stavu, ze kterého se snažím vyjít ven. Zdá se to tam nějaké bezpečnější, „moc nevystrkovat růžky“, tak by se to dalo napsat.

               Ale s tímto strachem přichází zároveň i hlas, který dodává odvahu, který říká: „Neboj se, jdi… tam vpředu ti nehrozí žádné nebezpečí, jen to, které si sama vytvoříš, čemu jen ty sama uvěříš. Nic si nevkládej do své mysli, zůstaň čistá a s neohroženou myslí a vůlí vyraž vpřed! Uvidíš, že tam, kde ty sama očekáváš velké ztráty a bolest, je radost a láska. Uvěř tomu a už tak zůstaň!“

               Já to tuším, nemůžu říct „vím“, protože má víra není asi tak velká, protože se stále bojím. Pak když se mi před zrakem rozprostře vhled do oné situace a já poznám, že nikdo jiný, ale já sama si stojím ve vlastní cestě, pak už mi nic nebrání. To by měli vědět úplně všichni lidé na světě. Ale jsme všichni, tedy je nás dost těch, kteří teprve potřebujeme nasbírat odvahu a tak posíleni vyrazit napříč životem a utvářet si tak ten svůj, bez těch neúprosných vlivů, které nevědomě přijímáme za své.

              Jsem na počátku. I když už má cesta tímto životem trvá třicet osm let, z toho čtrnáct by mělo být těch zaměřených na Boha. Ale tohle je dost odvážné napsat, protože zaměřené na Boha to asi vždycky vůbec nebylo. Mé vlastní ego se mně snažilo vnutit tuto myšlenku čistoty a já tomu také bláhově věřila. Přitom jsem se smažila ve své vlastní šťávě, krvi a potu. Nedůvěra, žárlivost, obavy, strach, zlá vůle, pomsty - mohla bych hodně jmenovat ze svých vlastností, ze kterých se snažím vyléčit a zůstat „čistá“. To je na tom to nejhorší, léčení svých stínů - cesta sama.

                Samozřejmě jsem si myslela, že jsem po první přečtené knize „duchovní“, a také jsem to tak roztrubovala do světa. No, a ty špatné zvyky a celý pokřivený charakter jsem tak vlastně přiživovala. Běda, když mě na tento můj nešvar chtěl někdo upozornit, obzvlášť jsem to nebrala od všech těch „neduchovních lidí“, ale ani má matka neměla u mne úspěch. Dalo by se říct, že jsem musela několikrát dostat „facku“, abych se vzpamatovala. To když se stalo, zkrotla jsem a pokora se stala mou kamarádkou, ale taky jen na chvilku. Dlouho se neohřála, mé vlastní ego ji opět brzy vytlačilo ven.

              A tak to šlo, nebo ještě jde, se mnou stále dokola. Jako kdybych se pohybovala v kruhu a pokaždé o kousek povyrostla. Dnes, když se mrknu nazpět, mám radost. Mám ji z toho důvodu, že jsem schopna, alespoň už dnes, nahlédnout své chyby, bez příkras a zbytečného balastu. Ale pozor, myslím tím jen ty některé, protože jich mám stoprocentně ještě dost, ale prozatím pěkně ukryté. Kde? Jasně že v mém podvědomí a jen čekají na to, až je vyhledám, vezmu nahoru, jak se říká na světlo, a tam je teprve pořádně prohlédnu. Ano, ale tohle je snad právě ta nejhorší práce v mém životě. Víte proč? Ego! Ono mi nejdřív nabulíkuje něco o tom, že vinni jsou všichni ostatní, že já jsem ta dobrá a skvělá. Později se začne vztekat a bránit svoji ohroženou pozici a dotírat zevnitř ven. A až naposledy, když dojde k vhledu, poznám „viníka“.                         

            Nekontroluji, co ten druhý, i když jsem to hojně dělala. Ráda jsem „koukala přes plot“ a snažila se zjistit, co to má dát tomu druhému, ale od té doby, co jsem vytušila, že to není úplně správné a že si následky za zvědavost opět ponesu jen já sama, jsem tenhle postoj vypustila. Poznám, že nikdo jiný tu není a nebyl nežli já a že já jsem tou, která se doposud bránila kontaktu se svobodou.

             Nejtěžší ze všeho pro mne bylo vypořádat se s myšlenkami, které mě tak rády hojně navštěvovaly a tím uzurpovaly. Zkušenosti z minula a právě vzpomínky na ně mě nechtěly pustit dopředu. Přes ty jsem se nemohla přenést. Myšlenky, následovaly emoce a já v ty neopodstatněné žvásty zase uvěřila. Stále mi cosi uvnitř vrtalo, to známé „co když?“. Otázka důvěry zde byla na místě, alespoň jsem v to chtěla věřit, ale naopak jsem jim znovu a znovu propadávala a vždy se oddala a tím jim propůjčovala moc.

              Intenzita, se kterou jsem to všechno prožívala, byla tak silná, že jsem si utvořila jasnou představu o něčem, co neexistovalo. Vytvořila jsem si příběh, který byl pouhou iluzí, ale mé obavy vyústily v přehnanou tvrdost a neústupnost, kdy posléze jsem jím začala žít. To já svou vlastní silou a energií zhmotnila své strachy a obavy. Je to až neuvěřitelné, co jsem si dokázala vymyslet. Kolikrát jsem se pozastavila sama nad sebou a udivila se v plodnost mé bujné fantazie. Dokud jsem si to neuvědomovala, tak jsem se neustále točila v začarovaném kruhu svých vlastních spletitých představ, ale svůj vlastní pravý život jsem nežila, ten mi nějak unikal. Ale v mém životě začalo docházet k poznáním, která ke mně přicházela náhle a vždy po nějaké těžké krizi, kdy už jsem si myslela, že je to můj „konec“.

                Najednou, jako bych se vynořila z vody a svět viděla v úplně jiných barvách. Byl to vždy záblesk poznání a já se utvrdila ve správnost svých kroků. Prohlédla jsem, pochopila, poznala. Dobře si pamatuji, že nikdy nebyl nikdo vítězem. Vždy se jednalo o mě samotnou. Údiv a radost netrvaly dlouho a hned přišlo něco jiného a řekla bych, že složitějšího. Ale taky jsem si brzy uvědomila, že tyto zážitky - mé probouzení - mi dávaly sílu postavit se těm novým, zatím netušeným. No, kdo se taky rád přiznává ke špatnému charakteru, že ano? Já se svou pýchou a namyšleností jsem to rozhodně nebyla. Ani si nemyslím, že bych o svých chybách věděla. O některých určitě, ale těmi jsem překrývala ty vážnější vady charakteru. Vždy jsem se snažila působit na okolí, ale sama jsem potřebovala nejvíc působit na sebe. Jak říkávala moje maminka: „Vodu kážeš, víno piješ.“ Měla pravdu, já ji neuznala. Vidíte, ego mi představu o mně samotné zkrášlí a dovolí, abych ze sebe udělala blba. Doslova, ano, někdy doslova. Vím, o čem tu mluvím.

               Další mou neskutečnou chorobou byly karty. Výklady doprovázely celé mé dny a já jimi plně žila. Tak jsem si taky zformovala svoji budoucnost a vždy jsem říkala, že karty mně „to“ už ukázaly předem. Pozor, já tím nechci říct, že dnes je nepoužívám, ale už jinak. Dříve jsem v nich hledala to, co mi je a možná i mělo být skryto. Tím myslím vlastně špehování a nakukování do cizích, intimních oblastí. Dnes se jdu poradit. Jdu nahlédnout do sebe a tím vynést na světlo to, co je mi skryté a právě o mně samé. Poselství, která pak přijmu, mi přinesou možnost uvědomění si těch svých stránek, které potlačuji.

               Na své cestě jsem se setkala s mnoha možnostmi způsobů věštění. Zakoušela jsem stále nové a dychtila po všem, co by mně ukázalo „něco zajímavého“. Tak to byl omyl, a dost velký! Nyní pro sebe používám Tarot a I-ťing. Tady se radím s orákuly já. Když mám pak vykládat karty pro druhé, vždy chci upozornit na to, že já „nehádám budoucnost“, ale snažím se nalézt příčinu následku, kvůli které se se mnou ta či ten přišli poradit. Je těžké vykládat karty někomu, kdo se usadí, zkříží paže na prsou a svým pohledem mi sdělí, něco jako v tom smyslu, tak se ukaž. Tak takhle to u mě nefunguje.

                Nejlepší způsob, jak dojít k nejlepšímu výsledku, a tedy i řešení, je, že se s důvěrou otevřeme a budeme pozorní k poselství, které nám karty přináší. Nic si nenalháváme ani se nebojíme dopředu ničeho, protože tenhle strach nám přinese tak leda nové zkušenosti, kterými nakonec budeme muset projít. Cítíte, že je to stále dokola? Já taky. Točíme se v jednom kruhu.                

               Ti nevědomí v začarovaném a ti, co si již alespoň trochu málo uvědomují, z něj začínají vystupovat a tvořit si tak svůj vlastní osobní život. A to je ten, který máme skutečně žít - život v pravdě a lásce. Láskou k sobě samé jsem počala i víc vnímat a chápat duševní pochody druhých a tím tak uznávat a vzdávat hold jejich božství. To jsem se začala osvobozovat ze zajetí svých vlastních představ. Vedlo mě to být otevřenější k druhým a hlásat sebe samotnou, jako myslící a schopnou jednat. Nebylo už pro mě těžké svěřit se se svými špatnými návyky, obzvlášť mé matce jsem začala velmi důvěřovat.

                 Jednou jsem vnímala, jak odněkud uvnitř mě se ozývá hlas, který k ní volá: „Jsi prima ženská a kámoška!“ To, že jsem mohla na sebe říct, co jsem jinak v sobě tajila, mi dalo další pocit svobody. Najednou jsem se už nemusela schovávat a bát se, že nebudu přijata, když nebudu taková, jakou mě chtěli mít. Ale že jsem taková, jaká jsem, a že taková jsem správně a nejlíp. Omezení se tak rozpustilo a já vnímám, že i to, co jsem potřebovala tajit…, protože co člověk potřebuje tajit?  Přece to, co považuje u sebe nebo u druhých za špatnost…, jsem se těchto negativních vlastností začala samovolně zbavovat.

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.