Jdi na obsah Jdi na menu
 


... probouzení ženství

8. 4. 2010

                 Jako malá holka jsem se vydržela dívat na televizi celé hodiny. Máma mi říkala, že stačilo pustit monoskop, to když ještě nevysílali, a byl ode mne pokoj. Asi to tak muselo být. Co u mě vítězilo? Válečné německé filmy, později francouzské historické a také indiánky. Nesnášela jsem anglické filmy a vše, co s Anglií souviselo. Proč? Nelíbilo se mi tamní prostředí, nic. Ale přece mě z nějakého důvodu přitahovala její grandióznost a velikost, neumím to popsat. A?!

Církev? Tato instituce se mi vmísí do mého rozjímání, proč?

                Církev, která bezostyšně obcovala z kdejakou čistou pannou. Nestyděla se praktikovat ty nejzvrácenější a nejčernější metody na mladých dívkách a ženách, které trpěly. Děsivě trpěly. Nikdo je neslyšel, nikdo jim nepomohl. Neměly šanci a tak tam ubity do rána zemřely. Jedné se podařilo utéct, vrátila se k muži, ale našli ji. Za koně přivázali a po cestách kamenitých ji vlekli. Nakonec pokořeně upálili. Lidé na ni volali: „Ty lehkověrnice!“, smáli se i plakali. Plakal i on, jenž tam sedí stále u té hrany. Ona tam přivázaná stála a plna bolesti a žalu neodporovala. Hrdá. Znesvětili její čistý život, přitom církev nejsvětější! Plameny šlehaly, začala se dusit, ztratila vědomí. Pak už se jen vznášela, ke světlu plula. Co ještě viděla, když se zpět ohlédla? Nad její hlavou v plamenech se odkryl zlatý klíč. Od jaké brány však je?

Skončil tak jeden mladý život, ale dva se pro něj trápili. Věděli, že se opět sejdou a naplní své poslání.

           Delší dobu jsem pociťovala nějaké změny uvnitř mého těla i vně. Cosi se ve mně ozývalo, bylo to něco jako volání jara. I když končil listopad a prosinec už klepal na dveře, já cítila jaro. Probouzení. Něco ve vzduchu viselo a já nevěděla, co si mám o tom myslet. Pak se přidaly i zdravotní obtíže, ze kterých jsem pochopila, že se jedná o mé ženství a jeho přijetí. Mluvila jsem o tom, ale jen málo lidí mi rozumělo. Tušila jsem, že pravděpodobně půjde o nějaký postup.

               Období, kterým jsem procházela, bylo kritickým. Ve všech směrech, ale I-Ťing mě neustále vedl dál a já plně uvěřila jeho poselstvím. Ve fyzickém světě tomu ale nenasvědčovalo vůbec nic. Znovu jsem se vracela a ptala jsem se. Nic jiného mi nezbývalo než čekat a věřit sama sobě.

             Náhle se mi v jedné ranní meditaci zjevil muž, pozdravila jsem ho a čekala, co se bude dít. Nějak mi byl blízký, znala jsem ho. Nebyl zlý, ale přísný, kategorický a chtěl velet. Záhy jsem pochopila, že jde o mého vnitřního muže, ano, byl to můj animus. S trochou dávky pokory jsem mu vysvětlila, že utiskuje mne, jako ženu, a že je třeba, abychom se spřátelili a našli k sobě cestu. Jinak že takhle na tom světě ničeho nedosáhnu. Pak jsem se rozhodla hledat tu ženu… a našla… seděla za velkým stolem, hlavu měla položenou na zkřížených pažích a vypadala, že spí. Ano, ale ne úplně…, byla smutná. Nějak jsem věděla, že nemůže zažívat samu sebe, právě skrze dominantního muže, který jí bránil. Volala jsem na ni a snažila se ji probrat. Volám na ni: „Hej ženo… prober se, jdeme za tebou… zvedni se, vnímej!“ Ona zvedla svou hlavu, ale v obličeji se jí zračila únava, apatie. Jakoby bez zájmu se na nás podívala a opět svou hlavu nechala klesnout. Věděla jsem, že ty dva musím spojit, že musí k sobě najít cestu, pokud mám tady na tom světě něco dokázat.

            Když se dva spolu snoubí, mám vyhráno…, proběhlo mi hlavou. Veškeré poznatky, které jsem kdy přečetla, mi projely celým tělem, každou buňkou mého těla a já pochopila. Vždyť se jedná o mé podvědomí (ženu) a vědomí (muže), kteří nejsou spolu ve shodě, a tak nemůže nic vzniknout. Tak je to i v tom mém životě. Pokud se nepodvolím muži a nedokážu s ním pracovat, nic z toho nevzejde.

            Tak co, holka…, pochopila jsi. Tvůj fyzický muž je tvůj vnitřní muž a ten ti dává poznat, v jaké shodě doopravdy spolu jste. Náhle jsem pochopila, že tak, jak budu pracovat sama na sobě a na svém vztahu k vnitřnímu muži, tak se mi bude jevit vztah s mým skutečným manželem. A je mi to teď všechno jasné. Ano, to je teď, ale ta práce mě teprve čeká. I když si říkám, kéž by to tak nebylo a já mohla rovnou postoupit o krůček dál. Vždyť co je na tom tak těžkého? Ono něco intelektuálně přijmout ještě neznamená to zvládat v denním fyzickém bytí.

Pak to přišlo. O pár dnů později jsem se prožila jako znovuzrozená. Bylo to jedné noci a já jsem křičela radostí… jsem žena, žena, žena!!!

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.