Jdi na obsah Jdi na menu
 


... sen

19. 4. 2010

                 Pokaždé, když jsem si myslela, že konečně mám řešení nebo výsledek mého dlouhodobého tápání, zjistila jsem, že tomu tak není. Život je neustálá změna, nic není stejné. A tak, jak jsem se dobrala kýženého výsledku, všechno se změnilo a já zjistila, že stojím na úplném počátku svého hledání a že vlastně vůbec nic nevím. Všechno poznané se ztratilo někde v nedohlednu a já si řekla, nevadí, půjdu dál. Třeba to nechce s sebou vláčet minulost anebo to její vysvětlení.

Život plyne…, to, co tu bylo, už není…, co zde je, je pouze přítomný okamžik a z tohoto okamžiku je možné zrodit opět nový zítřek.

                  Jedné noci jsem měla sen: vyrazila jsem na cestu, ale hned z kraje jsem pocítila její obtížnost. Přemýšlela jsem o návratu zpět domů, ale v tom se ve mně ozvalo cosi, co mi říkalo, že se nemohu otočit a hned běžet nazpět při prvním klopýtnutí a poznání o nejednoduchosti mé vlastní výpravy. Tak jsem se nedala zastavit a opravdu šla dál. Cesta to byla dlouhá a její směr mě neustále jakoby „tlačil“ doprava, na východ. Došla jsem až do Indie, kde jsem navštívila univerzitu. Procházela jsem jí a stoupala po schodech až do těch nejvyšších pater. Tam jsem rozmlouvala s muži, snad s profesory. Univerzita byla mým cílem a po chvilkovém zdržení jsem se rozloučila a měla namířeno zpět domů. Ještě jsem se chvíli procházela městem a ulicemi, kde jsem potkávala různé lidi s jejich životy, které podléhaly jejich víře a náboženství. To všechno bylo ale jen jako takové pozorování. Věděla jsem, že se vracím, a těšila se z této zpáteční cesty. Těšila jsem se na svého muže a na své syny. Kousek, už opravdu kousek od domova jsem se podívala na hodinky, které ale neukazovaly čas, nýbrž ušlé kilometry - bylo na nich 4997 kilometrů a já nějak podvědomě věděla, že až tam bude těch 5000, budu na místě. Bohužel v ten okamžik jsem se probudila. Z tohoto snu mi zbyl silný pocit nutnosti něco udělat se svým životem.

             Během pár dní se mi dostaly do rukou knihy východních náboženství, buddhismu, hinduismu, džinismu, knihy od mistrů, kteří došli osvícení. Pročítala jsem jejich nauku. Cítila jsem každé slovo, které tam bylo napsáno, jako by bylo mé vlastní. A tak začalo u mne studium. Dočetla jsem všechny mně svěřené knihy, které zakončila Bhagavadgíta. Ta mi teprve dočista otevřela oči. Zde jsem poznala, jaký jsem duchovní materialista a že mám opravdu před sebou hodně práce. Přání a touhy se vyměnily za strach z neuskutečnitelného. A tady cesta, asi ta pravá cesta začíná.

            Poznala jsem svůj omyl, pád do hmoty a uvěznění v těle. Nyní jsem pochopila, kudy cesta vede zpět. A že ta cesta není lehká, že je to ta největší dřina na světě, nikomu povídat nemusím. Nějak ale podvědomě vím, že na konci této stezky - návratu domů - je věčná blaženost a ztráta všech lidských utrpení. A proto se tedy vracím. Jsem na cestě už tisíce let a věřím, že jeden den se pro mne stane tím mým svatým dnem, dnem Osvícení.

            Tento výše popsaný sen se mi zdál 28. - 29. 12. 2003, prý jedné svaté noci, kterých je po Štědrém dni dvanáct, jak mi sdělil jeden můj kamarád. Který den, to měsíc v příštím roce. A tak očekávám, že možná se něco u mě „hne“ s příchodem jara.

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.