Jdi na obsah Jdi na menu
 


... o teorii a praxi

20. 4. 2010

            

            Srovnat se a přijmout svůj život tak, jak je, a nechtít změnit svět. Je to to nejlepší, co každý může udělat. Jednu noc jsem pochopila, že pokud budu chtít být spokojená, musím přijmout svůj současný život. Podívat se na něj a zjistit, co je v něm skutečně možné a o čem si dělám jen plané iluze. Ano, dost jsem četla o tom, že člověk má chtít změnit nejdřív sám sebe a nechtít to po okolí. To není těžké pochopit, ale těžší je to udělat. Ale, neuzurpujme se navzájem.

              Dlouho jsem na tom pracovala, ale vždy jsem své emoce a city maximálně potlačila. Nikdy jsem si je nepřipustila, nebo dokonce chtít se s nimi smířit bylo nemožné. Zakryla jsem je a chtěla jen hrát, že jsem se s tím vším už smířila, ale pravda tu nebyla. Byla to jen hra. Nečistá. Falešná. Řekla bych, že jsem chtěla být smířená, ale pokud člověk neprojde hmotnou zkušeností, nemůže dospět ke zdárnému cíli. Ono totiž nestačí intelektuálně pochopit, ono se to musí odžít. Pak se už jen odhrne závoj nevědomosti a celá zkušenost vám proběhne před vaším zrakem. To přijde uvědomění a s tím ruku v ruce osvobození a uvolnění pout, která vás svazovala ve svobodném bytí.        

            Najednou jsem si uvědomila, že situaci vnímám jinak, čistě, beze strachu a že ať se stane cokoli, má to tak být. Nemá cenu bojovat, ale naopak přijmout vše, co život dává. Tím se osvobozuji já a tím dávám možnost k osvobození i tomu druhému. Svobodněji se nám dýchá a nemáme na sebe žádné požadavky. Pokud někdo bude chtít odejít, má svobodnou volbu, může se rozhodnout jakkoli a já nemám právo ho držet. Je to přece jeho rozhodnutí. Ano, i pokud by se jednalo o „ztrátu“ nám milého člověka. Pozor, tím neříkám, že je mi to jedno! Ale i přes tuto bolest se člověk musí přenést a pochopit, že ten druhý by byl v našem zajetí a co bychom z něj měli, pokud on sám by být s námi nechtěl? To jsem zašla příliš daleko, ale až tak daleko to někdy může dojít. Nejsou to ztracené sny a apatie, jak by někdo mohl navrhnout, je to pouze smíření.     

           Poznání, že veškeré snahy jsou marné. Boje, ke kterým utíkáme, slzy, které prolijeme, jsou pouze naše vlastní egoistické touhy, za každou cenu si něco udržet, něčím se stát, někoho získat. Ano, další teorie z knihy, ovšem praxe je jiná. Vím to, právě tím procházím. Pozoruji to, nahlížím na sebe. A tak vím, že když se toho všeho „pustíte“, tak pak a jedině až pak může dojít ke změně, kterou jste si chtěli násilím vynutit a vydobýt. Neříkám, že necítíte, cítíte a možná, že ještě více, silněji, ale už je to jiné. Je v tom pochopení, soucit a láska.

          Jasně, že takto vznešeně to jen vypadá, a pak „skutek utek“. Zažívám to. Zažívám, jak se to pěkně čte, poslouchá i píše. Později v pravém poznání mého života je to ovšem něco úplně jiného. Už k tomu nepřistupuji tak, jak bych měla, ale pokaždé mě to sveze kamsi na opačnou stranu mého původního směřování. Proto píšu, že teorie je pěkná, ale praxe už není tak jednoduchá, jak vypadá. Pokaždé, když cítím vnitřní klid, pocit rovnováhy a smíření, říkám si, jak se nenechám „vytočit“, ale pokaždé mi situace zamotá hlavu a já na své předsevzetí zapomenu. A už v tom opět lítám.

           Po odeznění výzvy, která mě měla posunout vpřed, zjistím, že jsem neuspěla. Zlobím se na sebe a říkám si, tak příště. Ale i příště selžu. Až najednou ta samá situace přede mnou vyvstane a já poznám, že na ni nereaguji jako jindy, a v tom mi dojde, že jsem v sobě překonala emocionální vazby. Je to takové moje malé vnitřní vítězství nad sebou sama. Lépe se mi dýchá a pociťuji vnitřní radost.

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.