Jdi na obsah Jdi na menu
 


... úder

3. 5. 2010

 

                     Provedla jsem něco, co cítím jako obrovskou chybu ve svém životě - uhodila jsem svého muže. Na jedné straně se necítím vinna, je to zvláštní, ale vzápětí se ozve hlas, hlas svědomí a ukáže mi pravou tvář:

     „Copak by tohle udělala láska?“

     Slyším, jak mi cosi odpovídá:

     „A proč si myslíš, že by láska nemohla reagovat takhle?“

     „No, protože láska je láskou stále“, namítám.

     TO pokračuje:

     „Ale ty si pleteš lásku s Láskou!“

     Jako by mi začalo svítat…

     „Samozřejmě, dostala jsi dobrou dávku energie, která tě má proměnit ve tvou Lásku.“

     „Tak to je už pro mě těžší.“  Odmlčím se.

     „Nevadí, vraťme se.“

     „Budu ráda za vysvětlení.“ 

     Ale nějak ztrácím toto napojení…, napojení k něčemu, co vnímám jako moudré…

     „Nic neztrácíš, jen se chvílemi ocitáš mimo tuto práci, jsi zaměřená ven, na svého muže a syna. Proto se nacházíš v tomto stavu. Až budeš přítomna cele, pak si budeš víc rozumět. Ty máš ale strach, teď se bojíš, protože vůbec netušíš, co tato situace může mezi vás přinést. Ale uvnitř sebe tak nějak tušíš, že není zle, že vše je pro něco dobré, i když podání, kterým se to poskytne, může být hrůzostrašné, viď?“

     „Ano, to je to, co mě tak trápí, vzpomínka, jak zuřivě jsem se nechala dohnat až sem, k tomu nejpodlejšímu. To mě vážně štve.“

     „I takto může někdy Láska podat vysvětlení lidskému druhu, když tento lidský jedinec není schopen vnímat víc a potřebuje k tomu dostat i jistou dávku fyzické energie.“

     „To mě tedy vážně děsí!“

     „Co tě děsí? Děsí tě, že někdy musí přijít náraz, aby se vědomí pohnulo?“

     „Ano, vím, o čem je tu řeč. Dostala jsem několikrát pořádnou dávku! Autohavárií bylo v mém životě dost. Pokaždé náraz a ticho. Poslední světlo zmizí a je černočerná tma. Hledám se, ale nikdo tu není, jen já sama uprostřed klidu. Pak se cosi ozývá a já se snažím upírat zrak tam, odkud zvuky pochází. Opět nabývání světla, jasu a vůní. Zbývá dodat, že pláč doprovází tento příchod na svět. Ani jsem se nenadála, byla jsem zpět. Jen můj vlastní pláč byl tím, co mě přivedlo zpátky. V současnosti jako odvržená manželka s nálepkou úderu ve tváři. A tak vím, že nic jiného mi nezbývá než fungovat dál, ale jak? Kudy vede cesta???“

     Naslouchám dalším slovům:

      „Přidržuj se svého srdce, dovede tě dál. Netrap se, už to hoď za hlavu. Nech být věci minulosti. Nemůžeš vrátit čas.  A tak, když jsi pochopila svoji chybu, omluv se a jdi dál. Není překážky, cesta je volná.“

                 Nevím, co se mi před očima odvíjí za příběh, vidím sebe a mého muže. Spíná mi to ten úder z auta. Cítím tu energii, která tam pronikla prostor a čas. Jdu po této energii, jakoby na ni nastoupím a nechám se jí unášet. Nese mě do jiné doby, kdy jsem cítila tuto bolest a potřebu ji přesně tímto způsobem vyjádřit. Byla to lítost a bezmoc, která vyjela ze mne a namířila si to na jeho spánek, jako kdyby křičela: Probuď se!

                    V Osvětimi jsem byla uvězněna, cítila jsem to jako největší bezpráví na světě. Neměla jsem šanci na život, a přece jsem musela žít. Je to největší utrpení, které může zde na planetě být. A když se to asi všechno ve mně správně uspořádalo a postupně navršilo, přišel pravděpodobně čas rozetnout tento gordický uzel a osvobodit se od tohoto hmotného pouta. Jako bych tímto nepěkným úkonem dostala ze sebe ten ukrutný pocit křivdy, za kterým se skrývá má neoslyšená křičící slova: PROČ???  Proč jsi to dopustil? Proč jsi mi nepomohl? Proč jsi mě tam nechal být? Hlas, který ze mě řval tato slova, pomalu slábl a pak utichl dočista. Zůstal jen pocit. Pocit neskutečné tíhy, který se usadil v oblasti mého srdce a krku. Odtud pronikavě volá po nápravě a odtud pochází ta touha po vzájemné lásce, té pravé, osvobozené od pout minulosti.

     „Tvé srdce ti bude průvodcem na tvé cestě. Nejdeš sama a ani nikdy nejsi sama. Ty nejsi opuštěná. Jsi Láskou, jen se musíš rozpomenout,“ ujišťuje mě hlas.

             A byl to přesně ten pocit křivdy, který cítím vůči mému muži. Dělám úplně všechno, a přesto mi připadá, že jde proti mně. Možná ten pocit křivdy, který mohl mít vůči mně tam, někde v minulosti, že dělal, co mohl, ale nezmohl vůbec nic. A žít s tímto krutým osudem bylo pro něj stejně obtížné jako tenkrát a tam pro mě. Dnes jsem si mohla zakusit, jak kruté to ode mne vůči němu bylo. Nastavil mi tvář a v ní zrcadlil minulost. Dělal, co mohl, marně. Já dělám, co mohu, marně. Jsme si kvit, prostě fifty fifty. Oba jsme zakusili na vlastní kůži to, co jsme kdysi cítili k tomu druhému.

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.