Jdi na obsah Jdi na menu
 


... usilování bez usilování

30. 4. 2010

 

                    Ve stavu extáze má člověk spoustu síly a energie do uskutečňování svých všech možných vlastních myšlenek a talentů. Pokud však víme, v čem jsme natolik dobří, abychom se neztráceli jen v našich nemocných touhách. Je pravdou, můžeme být tím, kým chceme být, ale snad bychom se měli obávat toho, že pokud nejsme dosti silní sami v sobě, může nás kritika druhých docela snadno svést až na dno našeho psychického stavu. Pokud „to“ k nám patří, neztratíme nic z toho, co máme. A pokud ne, tak jsme to prostě neměli mít.

                   Proto je vhodné se změnami vždy počkat na tu nejsprávnější dobu. Příliš brzy nebo příliš pozdě může znamenat prohru. Proto je třeba mít na paměti, že vše, co nám přichází, jako poznání, není ještě časem k činu, nýbrž to, že s touto aktivizací se nám otevírá nová etapa dalšího životního úkolu. Ať se už zabýváme v životě čímkoli, vždy je dobré situaci nejdřív pozorovat a nezapojovat se, abychom nedali šanci všem doposud přetrvávajících systémům víry. Jsme čistí a v tomto čistém stavu můžeme pozorovat děj i sebe samotné v tomto ději zainteresované. Tak jako diváci, kterými jsme každý den, ale pouze v pohledu ven, mrkneme naopak do našich vnitřních prostor, kde nabudeme mnohem víc, než kdybychom se koukali třeba na televizi. Zapomenout na všechno, co jsme se kdy naučili, slyšeli a odkoukali, není jednoduchou prací. Odhodit všechno to, jak jsme reagovali v minulosti, a nastolit vládu nového, nesobeckého pohledu je to, co se od nás očekává.

                  Cesta, po které kráčíme, je dlouhá a na ní nejvíc záleží. Ne na tom, jakých úspěchů dosahujeme venku, nýbrž jaké dosahujeme uvnitř nás samých. Jak dokážeme zpracovávat naše slabiny a vytáhnout na povrch talenty a lásku. Je to, jako bychom se po té dlouhé přímce života, po které jdeme, svlékali a odebírali svoje svršky a na konci této cesty zůstali zcela nazí. Dokážeme na sebe vzít mnoho masek, které nám přisoudí nejen druzí, ale hlavně my sami, abychom se dokázali pěkně skrýt před světem, a tak zůstali bezpečně ukryti. Ale ty masky musí dolů. To je náš úkol.

                A boj začíná. Je to boj nás samotných. Je to nejtěžší - začít bojovat s vlastním egoismem. Pochopit, kde jsme na této naší cestě, rozhlédnout se kolem sebe, najít bezpečné místo a pak už jen pozorovat sebe samé a naše reakce na život. Tam, kde nás něco hodně bolí, trápí, mučí, tam je i naše skrytá neznámá. Chce to jít dovnitř a hledat, být k sobě upřímný, protože bez upřímnosti se po této cestě jít nedá. Takže k sobě, dovnitř a tam hledat. Klást si otázky a zkoumat své odpovědi. Jak jsem říkala, je to vnitřní práce. Máme na to čas, ale jen tehdy, pokud se oprostíme od vnějšího, hlučného světa. Necháme plavat všechno, co nás odvádí, a zůstaneme snad poprvé v tichu.

              Řeknu vám, je to strašné, pokud jste zvyklí na velký vzruch ve svém životě. Čím víc se věnujete okolnímu světu, tím hůř se vám bude prožívat samota. Můžete podotknout, že jste rádi sami. Jistě, každý je rád chvíli sám, ale pokud vám nic jiného nezbývá a vy musíte chtě nechtě zůstat „na místě“ a „bez pohybu“, je to těžké. Ten, kdo to poznal, ví, o čem tu píšu. Každý člověk, který touží změnit sebe, změní i svůj život. Pochopí, že věci tohoto světa ho jen zdržovaly a byly jen takovou náhražkou, ale pravda mu byla skryta. Uzří, jak dlouho stagnoval, jak život běžel a jak se hluboce mýlil. Pomalu, ale jistě se začne zaměřovat na jiné hodnoty, než na ty, které mu až doposud určovaly život.

             Může se stát, že opustíme ty, o kterých jsme si mysleli, že bychom se bez nich neobešli. Že opustíme místo, o kterém jsme stoprocentně věděli, že je to nejlepší, co jsme mohli získat. A začneme žít novým, pro nás hodnotnějším životem. Prožitek odlišnosti od společenství, ve kterém jsme až dosud  také pobývali, je prvopočátkem naší práce. Najednou se ve vás vytvoří pocit vlastní vnitřní potřeby stáhnout se do ústraní, ale nyní již dobrovolně, protože jste pochopili, že jedině tímto způsobem, můžete dohledat pravdu. Ztišíte se a pozorujete všechno kolem, ale už nezúčastněně, jakoby nepřítomně. Všechny hluky a věci světa vás míjejí. Pracujete stejně jako předtím, ale s vnitřním tichem a mírem. Pochopíte, že to, co jste dříve považovali za nezbytné, je tím, co jste vlastně vůbec nikdy nepotřebovali, že to byla pouze iluze předaná vám vaším egem. Ale ten, kdo se chce vnutit do této nově nalezené roviny harmonie násilím, zle pochodí.

             Násilí zde míním tak, že se začne považovat za toho, kdo tento klid již našel. Ale je to zas jen lest ega, které mu to nakuká. Nejprve tam musíme dojít, nemůžeme nic přeskočit. Co je v hlavě, není ještě v srdci. Neboli to, co pochopíme rozumem, neznamená, že už víme - žijeme. Ale to už tu bylo! Tam, kam se takto násilně vnutíme, později začneme pociťovat jako neuspokojivé. Opět se v nás probudí to, co jsme ještě nedokončili, a my se opět vracíme na začátek, ze kterého jsme se původně snažili přeskočit někam, kam nám zatím nebylo ještě dáno. Prostě jsme tam nepatřili. A tak nyní s touto vědomostí naší chyby, jsme s větší oddaností v sobě, s to napravit ji a tak získat vytoužený vnitřní klid, cestou leč dlouhou a pomalou, ale s vírou, že víme, kam jdeme.

                Občas zůstanu stát a říkám si: „Je tohle všechno pravda? Opravdu to všechno existuje? Je nějaký Bůh? Nejsem jen další nemocnou v téhle šílené době v honbě za majetkem?“ Ale vzápětí všechny tyto otázky pochytám zpět. Nevím, kde se ve mně tak silná víra, která je občas zkoušena právě těmi otázkami, bere. Něco je uvnitř mne, hluboko, hodně hluboko. Můj domov, tam v prázdnotě, v naprostém tichu Universa. Tam je můj domov. Ale pak přijdou dny, ve kterých zapomenu na tyhle vnitřní stavy pravdy a opět upadnu v netečnost.

               Je těžké, vážně těžké dojít po této cestě do cíle. Je zde tolik nástrah, her a pokušení a my máme jít středem a nenechat se do těchto her, iluzí naší vlastní mysli, vtáhnout. Jít dál a neohlížet se nazpět, stále jít s vírou v srdci, že ta naše cesta, kterou jsme si vybrali, je správná. Že nikdo nemá moc než jen tu, kterou mu sami přisoudíme, propůjčíme. Jen ten vás může ovládnout, ten, kterému to dovolíme. Jsme totiž naprosto svobodní jedinci. A na nás samotných záleží, jak budeme žít. Každý si vybere sám, koho a co do svého života vpustí, co přijme a co pochopí, že není pro jeho růst důležité. Můžeme zabloudit, ztratit se, ale vždy jsou tu znamení, která nás navedou na správný směr. Silně zakořeněná touha po domově nám dodává odvahy k překonávání těchto všech nástrah a klamů, které vytváří samo lidské ego. Mistr pravil: „Usilování bez usilování.“

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.