Jdi na obsah Jdi na menu
 


... úvahy

10. 3. 2010

              Má slova stále neutichají ve světle pravdy. Co je prostě důležité - ŽIVOT - život jako takový, stále hledající, hovořící mezi lidmi slovy, činy. Situace, které si přejeme i nepřejeme, jsou prožívány plně bez hodnocení. Co více si přát na tomto světě, který každý den vidíme jinak? Vidíme ho přesně tak, jak ho vidět chceme. Jsme-li spokojení, radostní, tak ho také tak pozorujeme, aniž bychom se zabývali myšlenkou nečistou, snad mrzutou. Ale stane-li se, že nemáme tuto náladu a my se poddáme a pohroužíme do nezodpovědných či nekalých myšlenek, které nás svádí k boji s naší vlastní nedostatečností, vrací se nám vzorce chování a je tu nasnadě nově vznikající pohled na svět.

             Je to každodenní tvrdá a usilovná práce. Každý den se máme na pozoru, s kým mluvíme, jednáme a co při tom cítíme. Měli bychom si neustále připomínat barevnost tohoto světa, která nám může přinést i barevnou náladu. Co naplat, pokud zabředneme do šedi všedních dnů: co nám pomůže z tohoto kola životních radostí a starostí?

            Připusťme si, že máme možnost prožívat život radostněji, plněji, že my jsme ti, co si tvoří osud a život, a ne ti, se kterými žijeme, stýkáme se, potkáváme. Máme možnost být takovými, že nás neohrozí a neporazí jednání a smýšlení druhých. My, pokud jsme otevření k těmto náladám druhých, si dáme pozor a na místo negace vyšleme lásku a světlo.

             Myslíme si, jak jsme nešťastní a smutní, ale není tomu tak. Jsme jedinečné bytosti, které zde mají nejlepší možnosti a přístup vytvářet život takový, jaký si ho umíme nejlépe vytušit a představit. Jsme tvůrci vlastních životů a druzí nám ukazují, jak daleko jsme dospěli a kde máme nedostatečné přijímání sebe samotných. Proto jsou tu vztahy, abychom skrze ně mohli pochopit sami sebe!

            Joyce a Barry Vissell ve své knize „Společná cesta“ píší, cituji: „…Vaše mysl bude přirozeně hledat někoho, s kým nebudete mít neshody, nebudete muset opracovávat jeho drsné hrany, s kým Vám bude jednoduše a pohodlně. Ovšem srdce, Vaše pravé vnitřní bytí, bude hledat osobu, která Vám nejlíp pomůže ve Vašem hledání pravdy. Mysl hledá jednoduchý vztah. Srdce hledá spirituálního partnera.“

             Když jsem jejich knihu dočetla, uvěřila jsem, že je to můj případ a že se pokusím ve stávajícím vztahu najít to, co pokládám za nejlepší, a tím je láskyplné spojení dvou lidí, kteří se snaží pochopit a porozumět tomu druhému na jeho i své životní pouti.

               V současnosti mám úplnou rodinu, manžela a dva syny. Dnes ve svých letech jsem pochopila osudovost setkávání různých lidských povah. Ale nechci předbíhat, protože mé první pochopení přišlo právě v tomto čase a vím, že rozhodně není posledním.

              Vdávala jsem se v době, kdy si dívky myslely, že osmnáct či devatenáct let je akorát ta správná doba na vdávání, byl to i můj případ. Neměla jsem kluka, se kterým bych dlouho chodila. Všechny mé známosti netrvaly příliš dlouho a ve většině případů mě mí partneři opustili pro jinou ženu. Vždy jsem to pořádně obrečela, ale život šel dál.

              V době mé dovolené mě kamarádka seznámila s mužem, který byl o deset let starší než já. Byl sympatický, veselý, v té době velice dobře zaopatřený a já v něm viděla nejlepší řešení pro můj život, který byl toho času neradostný.

 

              Má matka totiž po rozvodu s mým otcem našla lásku. Lásku, kterou za celá léta nedostala. Muže, jenž jí zbarvil život duhovými barvami, a ona tak konečně mohla prožít to, co jí osud statečně odpíral. Jednou odjel a už se nevrátil. Nastal smutek a hledání. Ona sama se rozhodla za tímto mužem odjet a najít ho. Přijela zpět s nepořízenou. Pamatuji si na její smutek, který se projevil v její tváři. Už podruhé ji osud takto ranil.

              A já?  Já jsem to tak nějak prožívala s ní. Tam hluboko uvnitř bylo zklamání, zklamání, které se vám vryje do paměti. Pak se objevil on, můj nastávající. Přišel, oživil a zpestřil tu část mého bytí, ve které tolik chyběla láska. Jeho humor a umění pozdvihnout náladu na úroveň radosti dokázaly každému učarovat. Snad výrazná podoba onomu ztracenému muži mi namluvila, že toto je můj vyvolený.

              A tak jsem vstoupila do prvního vážného vztahu, který po půl roce skončil svatbou a za devět měsíců narozením syna. Zde začaly pravděpodobně mé první zkoušky, jak to nazývám, protože dnes vím, o čem mluvím. Tyto zkoušky jsem ale nebyla schopna rozpoznat a naše manželství jsem brala jako každé druhé. Vůbec mě nenapadlo, že na vztahu se může i pracovat a nenechat se jen tak vláčet životem. Vše jsem brala jako samozřejmost - muž, žena, dítě, domácnost, práce, občas dovolená, nějaká návštěva, a tak dál… Samozřejmě byly u nás menší a později i větší hádky. Oba jsme byli ve stejném astrologickém znamení Lva. Dovedete si představit domácnost s osobnostmi narozenými v tomto ohnivém znamení? Boj o moc, hrdost, ješitnost a také žárlivost, která byla oboustranná. Nechci se tu rozepisovat o všech nedorozuměních a problémech, protože to není až tak podstatné. Prostě klasické běžné manželství v osmdesátých letech a v době, kdy nastal pád komunismu.

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.