Jdi na obsah Jdi na menu
 


... uzurpující myšlenky

7. 4. 2010

             Stále dokola se mi honily hlavou myšlenky, které vzbuzovaly nedůvěru vůči mému muži. Snažily se mi vnutit různé bajky o tom, co dělá. Lichotivé to nebylo a já nechápala, proč jsou. Zprvu jsem se jim vždy oddala a nepřemýšlela jsem, jestli je oprávněné jim věřit. Vzala jsem je za vlastní, jako pravdu, a tak následovala má žárlivá reakce. Mé emoce vystartovaly a já pak ztropila mému muži scénu. Pohádali jsme se.              

              Jednou se mi stalo, že v takovém rozjímání, kdy jsem se opět nechala polapit svými teroristickými myšlenkami, které pochopitelně vedly až k zhmotnělé situaci, jsem pocítila na vlastní kůži svůj omyl. Jak je důležité se přesvědčit o pravdivosti či nepravdivosti každé myšlenky. Manžel mě vyvedl z tohoto omylu tím, že mi řekl: „Prosím tě, probuď se, vždyť takhle to vůbec není!“ Jeho postoj, hlas a údiv nad tím, co mu povídám, mě uzemnil. To byl takový zásah, který mě probral. Jindy bych to snad ani nevnímala, ale tentokrát jsem se s údivem zastavila a celou situaci nahlédla ze správného úhlu pohledu. Nevím, jak se to stalo, že jsem vše viděla jasně a čistě, navíc jsem v tuto vizi měla naprostou důvěru.

              Ano, byl to zásah shora. Nechala jsem se polapit. Chyba. Zastyděla jsem se. Rozhodla jsem se příště svým myšlenkám nepodlehnout a alespoň se zamyslet nad jejich důvěryhodností, než zase vyjedu. Ty se ale nevzdaly a později se mi tyhle myšlenky snažily ještě víc vnutit, že jsem úplně blbá a že žiji ve lži a že přijde čas, kdy to poznám. Mám očekávat jen další bolest. Snažila jsem se je zapudit. Ale když přišly potřetí, počtvrté, uchytily se a vládly lstivě odněkud zespoda. Donutily mě jednat takovým způsobem, který ale neodpovídal mému vnitřnímu cítění a já zase upadla zpátky. Uzavřela jsem se s nimi do svého vytvořeného světa a čekala. Kysla jsem. Ve vztahu bylo dusno a schylovalo se k odcizení. Jsou vychytralé.

              Začala jsem o sobě přemýšlet. O sobě a o svých myšlenkách. Nejsem to já, kdo jimi narušuje vztah? Nebo jsem opravdu důvěřivá ovečka a měla bych si dát pozor? Vždyť přeci nejsem žádná žárlivka? Tak kde je pravda a kde se mě jen snaží odloudit od mého rozhodnutí uvěřit sama sobě? Čemu mám věřit, když mé zkušenosti potvrzovaly tu možnost. A ta bolest, která následovala, byla přece tak neutěšitelná. Zklamání a žal. Ale já se přece rozhodla odpustit a věřit. Nemám nejmenší důvod k nespokojenosti a to, co by mně rozhodně nepomohlo víc, jsou tyhle neopodstatněné žvásty! Věděla jsem, že nemám proč nevěřit. Ale to, co mi předkládala má bujná fantazie se zase úplně vypustit nedalo. Hledala jsem, proč touto situací mám stále procházet. Sama je vyhledávám, potřebuji je snad k nějakému uvědomění? Proč mi přichází na mysl pořád dokola to samé? Tak jsem se dostala až k jádru věci. Rozhodla jsem se svěřit přímo mému muži. Vždyť co, on tam spadá. Když s ním mám žít, musím mu povědět, co mě trápí. Třeba mi bude moct pomoci tím, že se mu jen otevřu.             

              Vypovídala jsem se celá. Řekla jsem mu o tom, jak myslím, jak se cítím, jak žiji. Z čeho mám obavy a že nechápu, kde se tu berou. Že nechci narušovat manželství a že právě proto za ním přicházím. Pochopil mě. Ale nechápal, že se stále o něj bojím. Doslova mi řekl, že by nikdy nechtěl přijít o rodinu, že nás miluje a to, co se stalo, už dávno je pryč, navždy. Potvrdila jsem jeho slova s důvěrou v to, co říká. Věřím. Ale proč tedy jsem stále okupovaná tímto smýšlením?

            Už se to stalo a stane se to znovu - jsou slova, ale já to cítím jako pocit. Jako něco tušeného, co má přijít. „Víš,“ povídám mu, „táta taky odešel. Poprvé, když mu na jeho nevěru máma přišla, vypadalo to špatně, ale pak se všechno zklidnilo a život celé rodiny běžel dál. Pak to ale přišlo znovu. Celých pět let táta svůj vztah k oné ženě tajil, skrývali se. Odešel. Vidíš, stejně odešel.“

            Zamyslela jsem se nad tím, co jsem mu právě pověděla. Byla v tom jistá pravda. Tím je, že je to můj život, tak jak šel. „Ale já nejsem tvůj táta,“ odpověděl mi. „Já bych nikdy o rodinu přijít nechtěl.“ Pomyslela jsem si, že on určitě taky ne, ale bohužel tak to dopadlo. Ono to asi není možné, když se někdo domnívá, že to, co je skryté, není vidět, tedy neškodí. Plné, emocionální prožívání těchto chvil s mými rodiči ve mně, v dítěti, zanechalo následky. Převzatý vzor, co jsem od našich přijala, byl, že se to u mě musí nutně projevit taky.

             Samozřejmě, že tento vzorec byl pěkně ukrytý, hluboko v nevědomosti. A to byl důvod, proč jsem celou dobu žila v této neutěšené představě, že se stejně jednoho dne rozejdeme, že mě stejně opustí. Vyvolávala jsem si neustále v myšlení nové a nové pohnutky, abych brzy mohla přijít na to, jak se odpoutat z převzatých rolí, které nám nepatří.

 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.