Jdi na obsah Jdi na menu
 


... vhled do minulosti

17. 3. 2010

                  

      Hned jak se naskytla možnost, vyrazila jsem vpřed. Vůbec jsem nepomyslela na důsledky svého činu. V ten okamžik jsem dokázala myslet na jediné, a tím byl útěk. Útěk pryč odsud z děsivé, zlé noční můry, kterou skýtal koncentrační tábor v Osvětimi! Stesk a láska po mé rodině, vztek a zloba mě hnaly kupředu. Nemám vůbec žádné šance a přece musím. Slyším německého důstojníka, který dává rozkazy, vzteklý štěkot psa a zvonění jeho obojku v těsné blízkosti za mnou. Přepadá mě panický strach, běžím a vím, že můj útěk je zbytečný, každým okamžikem čekám, že mě doběhne …

     Před sebou vnitřním zrakem vidím svého malého synka, který mi mává z okna a netuší, že svou matku asi víc neuvidí! Já to cítím, já to vím, je mi hrozně, ale musím být silná a nedat mu najevo obrovský smutek v srdci. Naposledy se podívám do očí svému milovanému muži, který stojí a drží ho v náručí s velkým pocitem viny, kterou na sebe bere.

     Chce se mi křičet, volat… po spravedlnosti, o kruté zradě, ale vím, že zde není pomoci…

     Dech německého ovčáka mi připomíná, že už nemám žádnou naději. Cítím vydrážděné, zlé zvíře za sebou v patách, které mě během okamžiku napadne a zakousne se mi do pravého lýtka. Zasténám bolestí a upadám do bezvědomí… křik mě na chvíli probere a opět upadám do tmy, ze které se už nechci probrat. Toužím zůstat v tom nádherném tichu, kde vás nic nebolí, nemáte žádné lidské trápení. Tu se vše nepěkné jako mávnutím kouzelného proutku proměňuje v lásku a mír! Ne, já žiji, nezastřelili mě… není mi dáno klidu, dál musím žít s tímto údělem, který jsem si vybrala!

     Silný kašel doprovází bolesti a já vím, že mne těžká nemoc snad brzy vysvobodí z tohoto mučivého zajetí. Spolu s chuchvalci krve se vyplavuje bolest při čtení dopisu od mého muže, jež se vyznává z citů ke mně a nešetří omluvami, které snad bolí ještě víc. Volám k Bohu a ptám se tisíckrát: „PROČ? Za to, že jsem židovka? Copak nejsem člověk? Proč já nemám právo na život se svou milující a krásnou rodinou? Bože!!!“

     „Haló, prober se, Reni… slyšíš mě?... jsi u mě… poznáváš?“ Slyším z dálky hlas, který mě vlídně probouzí ze zlého snu… Je mi strašně, kde to jsem? V uších mi hučí, cítím mokré tváře, po kterých mi ještě stále stékají slzy, a děsivá, mrazivá úzkost projíždí mým tělem. Jedním slovem, hrůza! Pane Bože, co znamenají tyhle vzpomínky? Jsou to jen útržky našeho podvědomí, které nám zprostředkovává děje a události z dětství, z filmů, které jsme kdy viděli? Nebo je to snad pravda a my doopravdy prožíváme v těchto sezeních své minulé životy?

     Markéta sedí naproti mně a smutně se mi dívá do očí. Slyšela právě celý můj příběh tak, jak jsem jí ho podala v emocích, které není možné udržet a kontrolovat. Ale účinnost této metody je v tom, že se neustále vracíte a opakujete svůj příběh tak dlouho, dokud nejste schopni jím projít bez emocí. Opět mě pobídla a já chtě nechtě se vracím zpět do doby, kdy…

     Připravuji večeři a dohlížím na malého, aby si poklidil své hračky. Vidím sebe, svého syna a domácnost. Vím, že za chvíli přijde můj manžel z úřadu a my tři společně povečeříme a popovídáme si. Láska a harmonie vládnou našemu domovu a my jsme šťastní. Ano, jsme šťastní! Můj muž pochází z německé bohaté rodiny, která nesouhlasila, aby si mne vzal. Přišla jsem z Polska, matku jsem ztratila v dětství a otec pracoval jako horník. V zásadě jsou jeho rodiče proti mně, není jim milý můj původ a vím, že mě nikdy nepřijmou.

     Je válka… Manžel dál chodí do práce a já zůstávám se synem doma. Ze zaměstnání chodí neklidný a je celý posmutnělý…  Všechny tyto stavy připisuji současnému dění a snažím se, aby náš domov zůstal tím domovem, na který jsme byli zvyklí a v němž byla vždy láska. Již po několikáté se dívám z okna a vyhlížím, zdali ho už neuvidím. Nějak se pozdržel a já nemám dobrý pocit. Vzápětí se však mé obavy rozplynuly, protože už se ukázal u protějšího obchodu s potravinami, a já děkovala Bohu, že můj muž je doma a v pořádku. Opět jsem svým skrytým obavám, které přicházely častěji, nepřikládala zvláštní význam. Ale cosi hluboko ve mně mi neustále říkalo, že doba, kterou mám před sebou a jež mám projít, bude velice těžká. Z mého nitra se ozývalo něco jako varování, nebo lépe sdělení, abych se připravila na časy, které… Nechtěla jsem se poddávat svým pocitům a vždy jsem své „hlasy intuice“ zatlačila co možná nejdál ze svého vědomí. Až ten den, den, který si přeji, aby nikdy nepřišel… Nikdy mě nenapadlo, že já se stanu terčem zloby a nenávisti druhých a pomsta z odmítnutí bude spáchána na mne samotné! Proč???

     Protože tak už to na tom světě chodí, vše má svůj smysl a řád. I když to může znít nepřiměřeně, ale ta nepřiměřenost je pouze v neznalosti a nepochopení stavů, do kterých jsme se sami uvrhli.

     A tak se stalo…ten večer, večer jako každý jiný, nás někdo vyrušil domovním zvonkem. Zvonil, jako by oznamoval událost, která nám všem ovlivní následující dny našeho života. Nečekali jsme nikoho, a tak jsem se šla podívat k oknu. Za záclonou schovaná jsem pozorovala, co se děje před domem. Tam stálo černé auto. Patřilo gestapu a právě z něj vystupoval jeden z jeho komisařů. Pokýval na mladého muže, jenž stále držel ruku na našem zvonku, který rozezníval celé mé tělo. Pak vstoupili dovnitř. Bylo jasné, že se něco děje a že tyto vteřiny života přináší velkou zkoušku tohoto bytí.

     Na komisařství, kam mě samotnou odvezli, jsem seděla naprosto bez hnutí a nechápala jsem, co tu vlastně dělám. Před mým zrakem vyvstává poslední obraz, na který nikdy nezapomenu.

     Můj syn a můj manžel. Muž, jehož neskonale miluji a s nímž jsem tak šťastná, neboť z láskyplného spojení s ním vzešlo to, nač se nyní dívám a nevím, jestli ještě někdy spatřím…náš syn. Nasedám do vozu a ještě naposledy se otáčím za dvěma muži, kteří mi mávají. Slzy, které tečou jednomu z nich po tvářích, mi prozrazují věrnou a upřímnou lásku. To, co se děje uvnitř mě, není možné slovy postihnout. Je to, jako když vám někdo rve vnitřek a cupuje ho na úplně ty nejmenší kousíčky. Vždyť odjíždíte pryč, odváží vás od vaší milované rodiny a vy nemáte právo říct: „Stop!“ Chce se vám křičet, prosíte Boha, ale zpátky se vám nedostává žádné odezvy. Nic neslyšíte. Žádná slova útěchy. Naopak víte, že se nevrátíte. Proč? Protože je válka a já jsem polská židovka.

      A tak tu teď sedím a tyhle mé poslední vzpomínky vidím stále před sebou. Kolem mne prošla žena, dlouhým, zvídavým pohledem se na mě zahleděla. Vytušila jsem pocit jakéhosi jejího vítězství. V ten okamžik přišel i můj vyšetřovatel a oznámil mi zprávu. Zprávu, která zasáhla celé mé tělo jako studený, nemilosrdný meč. Osvětim. Transport do Osvětimi, okamžitě.

     Před očima se mi zatmělo a víc si nepamatuji. Upadla jsem do krátkého bezvědomí. Mé vzpomínky sahají do vlaku, ve kterém jsem se mačkala s ostatními v úplně dezorientovaném stavu.

     Nechtělo se mi uvěřit této realitě a stále jsem snad čekala na to, že se probudím ze zlého snu a že se opět budu moci těšit ze svých blízkých. Bohužel, osud tomu nechtěl a já se po několika dnech dostala do koncentračního tábora v Osvětimi.

     Velká síla očistných slz mě dostala do stavu úplné vyčerpanosti, a v tom se opět ozvala ta známá vlídná slova: „ Reni… Renáto… co se stalo?“ Ale velkou úlevu, která mě zaplavila po „probuzení“, zanedlouho vystřídala další série pohledů z minula. Znovu jsem se pohroužila do sebe samotné a začala opakovat příběh hezky od začátku.

     To všechno, co se odehrávalo ve mně samotné i ve vnějším zdání, je nepopsatelné slovy. Není co povídat, je jen možnost naslouchat řeči těla a jeho pocitům. Ty přinášely další utrpení, utrpení z nemožnosti uniknout osudu, z bezbrannosti a nevyslyšených vroucích motliteb. Rozhodla jsem se utéct. Byl to ten nejhorší nápad, který mohl přijít. Ale zde nemáte na vybranou, a tak se rozhodnete pro cokoli, co vás napadne, cokoli, co můžete podniknout k záchraně ohrožení vlastního bytí. Po neúspěšném pokusu o útěk mně zbyla naprostá rezignace na život sám.

     Tuberkulóza, která se ohlašovala častými záchvaty, mě posilovala v myšlence na smrt, jež se dostavovala každým dnem víc a víc. Snad možná proto jsem musela zemřít tak mladá, ve svých 32 letech. Smrt oběšením v koncentračním táboře v Osvětimi pod dozorem jednoho z hlavních velitelů, který se mi tolik neústupně díval do očí. Právě snad ta hlavní myšlenka na smrt přivolala moji spásu, kterou jsem hledala. Tam, už daleko od světského života, tam někde daleko - doma, kde Láska žije Lásku. Poznala jsem, že se nemusím smrti bát, že je to osvobození z řetězce karmy a alespoň na chvíli spasení mé duše, která neskutečně trpěla pod vlivem tohoto života. Přišla o to nejcennější, o rodinu! PROČ???

     Markéta mě tímto životem vedla ještě několikrát a neustále se se mnou vracela do období, která byla pro mě nejtěžší, kde jsem měla nejsilnější emocionální vazbu. Tu bylo třeba rozvázat, očistit a pochopit, abych se osvobodila, a tím si přestala ovlivňovat můj život současný.

     Věděla jsem, že jdu na popravu, dokonce jsem i věděla, že poprava je oběšením. Byla jsem statečná, ale to byl pouze povrch. Uvnitř mě se odehrávalo peklo, obrovský strach mě ochromoval a zase opouštěl. Byla jsem nepřítomná v přítomnosti. Co vidím? Můj život se odvíjí od tohoto okamžiku a cestou zpět přehrává veškeré události v čase a prostoru. K mému dospívání, dětství, porodu až do úrovní paralelních světů.

     Vtom se ozve povel a to, co si odnáším, je pohled na muže, který tento rozkaz udal. Muž v brýlích, který ukazuje svoji nadvládu, a přece za touto tváří se skrývá Láska, kterou poznávám. Odpouštím mu!!!

     Nyní se dovídám, co se vlastně stalo. Co mi nebylo dovoleno znát. Příčiny, které dovedly můj život až sem, k pohybu do meziprostoru. Zde vás už nic nebolí, protože nemáte tělo, a kolem vás se rozprostírá Láska, moudrost věků a uvědomění. Zde nepociťujete ani nenávist, pouze Lásku a odpuštění.

     Z tohoto prostoru mně byla dána možnost zhlédnout vše a mnohé si tak osvětlit. Pozorovala jsem příčinu zkázy a zároveň jsem si uvědomovala její nutný následek. Tenkrát ta žena na komisařství, ta, která měla v očích své vlastní vítězství, byla příčinou mého odchodu od rodiny. A můj muž, ten neskrývaný pocit viny, která mu neměla být vlastní, protože on se zachoval tak, jak nejlépe uměl. Ale tento jeho čistý čin způsobil pro něho nenapravitelné škody onoho života. A on je přijal  - jako své selhání. Odešla jsem z tohoto světa, ale po celou dobu jsem dohlížela na svého syna i muže, na celou rodinu. Syn dokázal vystudovat, pomohli mu manželovi rodiče, protože se jej ujali. Můj milovaný muž odmítl žít, a tak se ponořil do sebe a jen velice málo vycházel ven. Pouze pro našeho syna. Ten poznal jeho bolest, kterou se mu nepodařilo nikdy z otce uvolnit. Tak skončil jeden život. PROČ???

 

 

 

 

Zveřejněné materiály jsou chráněny autorským zákonem. Kopírování a šíření jakékoliv části obsahu bez svolení autora je zakázáno.